Břetislav Olšer: Silvestr v oblacích nad rovníkem
Ivana Gračková: Prožít si ten strach, tu zimu a beznaděj (reportáž z natáčení filmu F. Renče Na vlastní nebezpečí)
Maria Saláková: Co je to, když se řekne Řím?
Marie Vosiková: O Ticinu to, co si nepřečtete v průvodci
Břetislav Olšer: Je na dně Mrtvého moře Sodoma a Gomora...?
Marie Saláková: Albánie šumen (pokračování 1)
Maria Saláková: Albánie šumen!
Břetislav Olšer: Reportáž z Bosny a Hercegoviny - Den plný mostarského snění
Do země dvojhlavého orla nejen na krásné albánské pláže
Dobrý řidič tam z Česka dojede autem za den. Pokud ho nic nezdrží na hraničních přechodech. Když se zastaví v útulné kavárničce za poslední celnicí, pár kilometrů od černohorského Ulcinu směrem na jih, je mu k dispozici obchůdek se suvenýry. Kávu může vypít na zahrádce zkrášlené subtropickou vegetací. V létě u stolku s reklamním slunečníkem. K dispozici je občerstvení jako v mnoha letoviscích Evropy, ačkoliv se nachází v zemi, o níž si ještě mnoho lidí myslí, že je pro turisty neatraktivní: V Albánii!
Země dvojhlavého orla míří do Evropské unie
Do Albánské republiky (s dvojhlavým
černým orlem ve znaku) ovšem od počátku 3.
tisíciletí přijíždí stále
více návštěvníků
i z dalekého zámoří. Tamní,
zatím hodně nekvalitní silnice, které se ale
ve velké míře opravují, by neměly odradit turisty,
kteří chtějí objevit
nepoznané. V zemi se podstatně zlepšila
politická a hospodářská situace. Albánci
usilují o vstup do EU. Svou stále
větší připravenost dokumentují i rozvojem turismu.
Nevelký stát na Balkánském
poloostrově, jehož rozloha je asi pětkrát větší
než Moravskoslezský kraj, má co nabídnout
k prozkoumání. Lokality,
kde ,,lišky dávají dobrou noc“, ale i města
s historickými památkami a
atraktivními hotely. Také hodně zatím
nepřelidněných mořských pláží. Je
toho samozřejmě více.
Hodžovy bunkry a hrad Rozafat
Zajímavé je i město Skadar (Skhodër).
Od hranice cestu tam lemují políčka, vinohrady.
Malebná krajina, v níž se
pasou ovce a oslíci. Vysoké hory na obzoru.
K obdivování jsou i nové
obytné domy. Albánci si na ně potrpí!
Všude. Nabízí se otázka, k čemu
budou sloužit víceposchoďové „paláce“
postavené uprostřed polí, daleko od moře?
Čas ukáže… Pozornému oku neujdou ani malé
či velké betonové bunkry, které se povinně
stavěly v době Hodžova komunistického režimu. Až jich bylo
téměř milión!
Každá rodina měla svůj pro případ, že
zaútočí nepřítel. Nejen kapitalistický.
Dnes se u nich pořizují památeční fotky.
Fotogeničtější jsou však nové banky,
obchody a opravené domy. I ve Skadaru, nad kterým
se na
kopci tyčí slavný hrad-pevnost Rozefat. Svědek minulosti
i původního obyvatelstva
– Ilyrů. Jejich nakonec prohraného boje
proti Římanům. Mnohem později padl do rukou Benátčanů a
Turků. V letech
1865–1913 byl jedním z center vojenské moci
Osmanské říše.
Národní hrdina Skanderbeg
Albánci často doporučují
turistům města Lezhe a Kruja. Obě leží nedaleko Skadaru.
Důvodem je národní hrdina
Skanderbeg. Udatný bojovník, který sjednotil
albánské klanové náčelníky k odboji
proti tureckým okupantům. Dařil se jim 24 let, do jeho smrti
v r. 1468. V
ruinách katedrály v Lezhe teď stojí Skanderbegova
hrobka. Je umístěna v památníku
za skleněnými stěnami. Do Kruji se jezdí za
bližším poznáním odboje
obyvatelstva proti turecké nadvládě. Přehled
podává expozice v místním
muzeu. Nachází se v budově
připomínající nedobytnou hradní pevnost.
Projektovala
ji Hodžova dcera. Nedaleko jsou pěkné restaurace a
rušný bazar. Chvíle
v nich strávené zaženou příliš
chmurné myšlenky na války a diktátory.
Od Appolonie na vlorský bulvár a dál
Mnoho lidí překvapí
informace, že v zemi jsou k vidění i vykopávky
starověkých metropolí. Hodně
známý je Butrint a Apollonie, kterou založili
Korinťané okolo r. 600 př. n. l. Římský
císař Augustus, nástupce Caesara, jí udělili
status svobodného, nedotknutelného
města. Albánie, kde se přes padesát procent obyvatel
hlásí k islámské
kulturní identitě, udiví i lokalitami s
pravoslavnými kláštery. Také
návštěva
,,horního města“ Beratu je proto nezapomenutelným
zážitkem. Desítka starých
byzantských kostelů se jeví jako fata morgana. Vždyť země
má za sebou staletí
turecké nadvlády! Slavné chvíle, kdy se
jí zbavila připomínají například
památky
ve Vlore. Tento významný přístav Albánie
stojí
za několik dnů dovolené. Jeho domy lemují záliv,
kde splývají Jaderské a Jónské moře.
Ve Vlore byl v r. 1912 poprvé
vyhlášen nezávislý albánský
stát … Město ve dne i v noci pulsuje moderním
stylem života. Na hlavním bulváru se reklamami
podbízejí značkové obchody se
zbožím z Itálie, Řecka, Ameriky. Půvabné
Albánky směřují na pláž
v minisukních…
Je třeba se pak zastavit i jinde. V albánských
horách, u naftových polí nebo
v hlavním
městě Tiraně, jejíž ,,socialistická architektura“
přilákala už tolik Američanů.
Čecha spíše nadchne moderní výstavba a
tamní dobře chlazené pivo!
Text a foto: Eva Kotarbová
Brněnská cesta za egyptskými poklady
pozornost řidičů od soustředění
na bezpečnou jízdu. Mi jdou odjakživa na nervy. Např.
táááákový obrovský
dravec Mattoni, který osvětlený zabírá kus
obzoru v poli, to je tedy něco! Tak ten mne má přesvědčit, abych
si kupovala minerální vodu jen této značky?
Však proto je asi Mattoni minerálka tak
drahá... Nedávno jsem ale na billboardu uviděla něco,
co bych možná v menším provedení v
záplavě jiných informací přehlédla. Ulovil
mne velký plakát se zlatou pohřební maskou
egyptského faraóna. Ještě musím podotknout, že jedna z
prvních knih, na kterou jsem si ještě
na vysoké škole uškudlila peníze, se jmenuje Bohové, hroby, učenci, za ní
následovala kniha Oživená minulost aneb dějiny archeologie v obrazech a na
jejím obalu je fotka Tutanchamónovy zlaté masky. Naučně populární knihy o
archeologii, Egyptě, Starém Řecku, Starém Římě atd. jsou v mé knihovně na
čestném místě a jsou už notně ohmatané, protože i moje děti zdědily stejnou
vášeň. Zkrátím to. V
zimním nedělním odpoledni jsem se vydala na inzerovanou
výstavu Tutanchamon.
rodu a snad byla tmavé pleti.
Druhé plátno nabízí životopis
Achnatona, který první v historii lidstva
zavrhl velké množství bohů a zavedl boha jen jednoho
(první monotheismus) Slunečního boha Átona a z
Amenhotepa IV. se sám přejmenoval na Achnatona. Je
zobrazován s hodně špičatou hlavou, se svou ženou a s
hejnem dcer, které jim lezou po klínech. S nimi si oba
hrají (něco nevídaného, protože egyptský
farao byl na úrovni boha, a tak to byl vlastně pohled do
boží domácnosti). 
zřejmě byli vyrušeni a nestačili nic
odnést. Takže návštěvník před sebou
vidí obsah komory tak, jak jej viděl Carter.
Zpřeházená kupa předmětů neskutečné ceny:
část válečného vozu mladého krále,
lehátka, sedačky, sošky, drobné předměty
každodenní potřeby, pouzdra s jídlem,
královský trůn s vyobrazením Tutanchamóna a
jeho manželky, prostě všechno, co potřebuje král na
pohodlnou cestu posmrtným
životem. V hrobě by mělo být podle mne naprosté ticho, ale rejdění, brebentění návštěvníků, bezohlednost fotografů (smí se fotografovat bez blesku!), rozvernost dětí ruší požitek z prohlídky. Kdybych měla tu moc, tak bych snad pouštěla dovnitř jen lidi, kteří chápou, na co se přišli podívat. A co takhle faraónova kletba, to už jaksi výstava nedotáhla do konce? Mají strach, aby si neodradili návštěvníky? Jste zvědaví, běžte si o tom něco přečíst!
A můj rezultát: Stálo to za to! Kdo máte možnost, běžte se podívat. Výstavu tvoří tři tisíce přesných kopií egyptských pokladů. Tým odborníků je vyráběl pět let! Kdy se dostanete do Káhirského muzea, abyste mohli vidět originály? Nebo do některých evropských renomovaných muzeí? Některá jsou sice plná originálních věcí, ale ne takhle poskládaných a s příběhem.
Vloženo 14. 1. 2009
Londýnské
cestování v čase
Londýn je
úžasné město! Patří
k metropolím, které nám umožní
cestovat v čase. Ano, pane Einsteine - samozřejmě
zatím jenom
díky historickým památkám.
Korunovační kostel Westminster Abby, parlamentní
budovy se štíhlou věží a slavným zvonem Big
Benem, Buckinghamský palác, více než
devítisetletý
hradní komplex Tower of London. Tohle a další a
další.
Pozvánka do
pravěku
Z množství pozoruhodností je zapotřebí
si vybrat. Ttřeba návštěvu londýnských druhohor. Cestovat tam lze obyčejně -
metrem či autobusem, které míří k Přírodovědnému muzeu. Už ve vstupní hale, velikostí připomínající nejednu
slavnou katedrálu, se někomu na sekundu
zastaví dech. Pán tvorstva pocítí, jak je maličký. A co teprve až se postaví před dvacet šest metrů
dlouhého – dinosaura! Naštěstí z pravěkého velikána zůstaly jenom kosti.
V muzeu jsou k vidění i jiní obří
tvorové. Nejeden z nich se pěkně pohybuje. Tyrannosaurus rex je
nejoblíbenější z nich. Ta ,,potvůrka“, miláček tisíců dětí, má ocas delší než je výška průměrného muže. Cení zuby,
zírá … A jakoby se rozhodoval k běhu čtyřicetikilometrovou rychlostí za
kořistí. Na maso si potrpěl! Ještě to chce vidět Modrou velrybu, která je i
v dnešní době raritou, vzbuzující respekt, a pak se teleportovat jinam.
Za babičkou
lokomotivou a na Měsíc
Rychle do
doby, která člověku zvedne sebevědomí. Ve vedlejší ulici v Muzeum vědy si
užijí hlavně kluci a pánové. Obrovské
vodní i parní turbíny, naleštěné
„prababičky“ lokomotivy a „pradědečkové“
automobily házejí parádní lesk na
všechny strany. Stačí si přimyslet zvuk
klaksonů či houkání vlaku a vyjet...
Času na rozjímaná však moc není.
Každý další exponát přitahuje: První vznášedlo na ruční pohon,
horkovzdušné balony připravené k vzlétnutí
a letadla, stará i moderní, vše připomínající, jak „hravě“ lze překonat
zemskou tíži. Návštěvník se dostane až
na Měsíc. Kabina Apolla se o to postará.
Cestování
v čase do minulosti by se nemělo přehánět. Je
zapotřebí se včas zastavit a
užít si současnosti. Nejen v čistých a
úpravných parcích s mnoha
sochami, jezírky a fontánami. Krásné
posezení je i na břehu Temže,
v blízkosti známého mostu Tower Bridge. U
něj se turistům otevírá pohled na siluetu City of
London, čili známou čtvrti finančníků. Moderní
architektonické skvosty tu
soutěží, který z nich je nejblíže obloze a
má nejvelkolepější tvar. Často
vyhrává budova St Mary Axe, neboli Swiss RE Tawer,
proslulého architekta Normana Fostera.
Londýňané jí někdy říkají
„Salátová okurka.“ Ční do
výše asi 180 metrů a její
povrch tvoří mozaikově kladené sklo. Od roku 2004, kdy
byly otevřena, je finančním srdcem známé
švýcarské
pojišťovny i sídlem jiných firem.
Kavárnička v přízemí láká
turisty k doplnění
energie před detailnějším objevováním
dalších
stavebních pozoruhodností Londýna třetího tisíciletí.
Text a foto: Eva Kotarbová
Vloženo 21. 12. 2008Varování aneb nejen výstava Van Gogha ve Vídni
Nechala jsem se zlákat přáteli na parádní využití volného dne našeho státního svátku 17. listopadu k výletu do Vídně. Už před delší dobou jsem si všimla velikých plakátů s autoportrétem známého malíře Vincenta van Gogha a s lákáním na návštěvu výstavy jeho obrazů ve vídeňském Albertina muzeu. Vstupenka se dá pořídit po internetu. Do Vídně je to z Brna kousíček, a tak se nám nezdálo, že by mělo být problémem se nějak do Vídně dopravit. Ale ouha. Žluté autobusy Student Agency jsou beznadějně vyprodané už nejméně 14 dní dopředu. Nezbývá, než pokorně odkráčet zakoupit jízdenky na vlak za dvojnásobnou cenu. Rovněž na první pohled žádný problém, Brno přece spojují s Vídní železniční koleje a po nich jezdí přímý vlak, který je pojmenován podle našeho hudebního velikána Antonína Dvořáka.
Antonín Dvořák vyjíždí z Brna v 7.40 ráno z prvního nástupiště, kolej první. Tam odtud jsem snad ještě nikdy do vlaku nenastupovala. Podle známých
obličejů v davu lidí, čekajících ve vestibulu nádraží, nám už v Brně mělo být jasné, že to nebude tak jednoduché, jak jsme si představovali. Místenky na vlak jsme koupit nedostali, a proto jsme se utěšovali, že stát v chodbičce vlaku snad hodinu
a půl vydržíme. Někteří spolucestující si
zase vymysleli, že si sednou v jídelním voze a při hrníčku
kávy jim cesta do Vídně pěkně uběhne. Takových
bylo! V uličce jsme neustále zatahovali břicha
při uhýbání nekonečnému proudu
cestujících, putujících vagony tam a zpět.
Byli jsme svědkem rozhovoru
jedné staré dámy s průvodčím.
Pozastavovala se nad úrovní vlaku: „To je
vlak Eurocity? To přece
není možné, to je úroveň! Uličkou se nedá
projít a jak je ten vlak špinavý!“ Byli jsme
ale ještě dobře
naladěni a při povídání o všem
možném cesta rychle uběhla. V domnění, že
zhlédnutí části obrazů van Gogha nám zabere nejdéle dvě hodiny, jsme si
zakoupili celodenní síťovou jízdenku pro vídeňskou MHD, že si ještě uděláme okružní výlet městem.Když jsme, stále ještě ve sváteční náladě, vystoupili u Vídeňské opery a zamířili k Albertina muzeu, tak jsme ještě žádnou zradu netušili. Ale první pohled na šest metrů široké schody Albertina, které beznadějně zacpával nekonečný dav lidí, končící kdesi na širokém chodníku, nám zmrazil úsměvy! Rychle jsme zhodnotili situaci a s projevem „Pardon, my už máme koupené vstupenky,“ jsme se jali předbíhat. Dav se nedal a vrčel, my máme také vstupenky. Psychicky otrlejší část naší party se prodrala až na vrchol schodiště. Zůstala jsem vzadu na konci fronty a po chvíli přemítání, že přece nechci, aby mne někdo ušlapal, že je to nedůstojné, že tam stojí lidi od nás z ulice a ti mne dobře znají, a jak to, že někdo ten dav trochu neorganizuje, jsem frontu vzdala. Na studeném větru a chvíli i v dešti jsem stála na opačné straně ulice a choulila se pod stříškou u vchodu do hotelu Sacher. Nebyla jsem sama, postávalo nás tam několik a snažili jsme se uhlídat východy z Albertina. Chtěla jsem zatelefonovat dravým kamarádům, že dovnitř nepůjdu, že na ně počkám někde v závětří, ale zase chyba, můj Sony Ericsson, operátor T-mobil, mi německy a anglicky oznámil, že mě nemůže spojit ani s jedním z přátel, protože jsou na chviličku mimo dosah sítě. Navíc mi česky oznámil „ jen nouzové volání“!
Zkrátím to, kamarádi, přestože přeběhli téměř polovinu fronty, se do muzea dostali po čtyřhodinovém čekání. Uvnitř prý bylo taky tak namačkáno, že si nikdo žádný obraz pořádně prohlédnout ani nemohl. Podrobnosti, jak dav lidí už se vstupenkami porazil trhače lístků a vzal organizaci do svých rukou, zablokoval klienty cestovních kanceláří, kterým jejich průvodci vydupali přednost, jsem si vyslechla až dodatečně od kamarádky.
Byla jsem zmrzlá na kost a nevěděla, co mám dělat. Myslela jsem si, že jsem kamarády zmeškala a že mi dávno z muzea utekli třeba jiným východem. Nezbylo nic jiného než čekat. Pak jsem se od někoho, kdo rovněž telefonicky naháněl kus ztracené rodiny, dověděla, že kolem Albertina nefungují telefony, protože by se tím nějak rušilo zabezpečovací zařízení.
Nakonec jsme se přece jen sešli. Okamžitě jsme zalezli do nejbližšího bufetu na kafe a pak už téměř potmě odkráčeli pěšky kolem Hofburgu a Parlamentu k radnici, abychom viděli, zda už fungují proslulé vánoční trhy. Celý obrovský park od radnice až k Hofburgteater je osazen ulicemi stánků s vánoční tématikou. Radnice je vyparáděná a osvětlená, vyzdobené jsou stromy v parku, kolem něj jezdí bílý vláček s vagónky. Stánky přetékají vánočními ozdobami,
svíčkami, perníky, v některých se pečou brambory, pečivo, svařené
víno. Ach, vůně grogu, opečených buřtů a čerstvá cukrová vata! Jen pečené kaštany jsem nikde neviděla. Moc zájemců o trh není, ceny „blbůstek“
jsou v průměru čtyřikrát dražší než u nás.
Třeba je ale ještě na vánoční
radování moc brzo.
Jen pro zajímavost bych chtěla vidět denní tržbu
stánkařů a kolik asi platí za pronájem stánku.Měla bych tenhle nářek nějak uzavřít. Myslela jsem si bláhově, že už se Vídeňáci dostatečně poučili z náletu našich turistů, když jsou zadarmo vstupy do vídeňských muzeí. Nepoučili. Je to ostuda! Mohu porovnat, jak jsou veliké davy návštěvníků organizovány při mnohem větších akcích v Římě, v Paříži. Snad by mohl zaprotestovat náš pan velvyslanec, snad by se mohl zablokovat prodej vstupenek na internetu, nebo alespoň nějak lidi upozornit, že musí počítat s příšernými frontami. Pomohlo by to?
Ještě se musím zmínit, jak jsem zaslechla mluvit o van Goghovi v našem rádiu. Zemřel v roce 1890, za svůj život prodal jen jeden obraz a od doby, kdy začala mít naše veřejnost nějakou povědomost o tomto malíři, byl jmenován česky jako Vincent van Gogh (piš, jak slyš). Jenže v rádiu jej nejmenovali Vincent van Gogh, ale „van chorch“ (snad to tak nějak v holandštině zní). První moment jsem byla na rozpacích, zda se míní opravdu ten stejný malíř. Někdy se opravdu nestačím divit, nějak jsme si zvykli na záplavu anglických slov, ale proč se ,,přejmenovávají" již vžité pojmy? Tuhle jsem slyšela dokonce jak Porta Coeli (čti „porta céli“ = brána nebes) bylo čteno jako Porta Koeli, potok Cedron jako Kedron, Kapadocie jako Kapadokie. Už končím s dodatkem!
Milí Vídeňáci, děkuji za opravdu nezapomenutelný zážitek, ještě dnes zmrzlá Majka.
Foto: 1. radnice, 2. vánoční výzdoba, 3. vláček pro turisty, 4. u Albertina 5. Hofburgteater
Vloženo 19. 11. 2008
…..a už jsem zase byla v Římě
Nejnovějším příkladem je ragbiové hřiště, pod kterým byly objeveny poklady nesčíslně historické a umělecké hodnoty (http://www.novinky.cz/clanek/152226-v-rime-delnici-odkryli-mesto-mrtvych.html), nebo případ 1000 garáží, které současný starosta Říma chtěl vybudovat pod Pinciem. Bagr několikrát hrábl a tím skončil, protože se objevily neznámé zbytky paláců s klenutými stropy, navíc krásně pomalovanými.
Vlastní Staré město, zčásti obklopené Aureliánskou hradbou a řekou Tiber, má jen nějakých 16 km2, ale tam jsou jen turisté. „Velké“ město Řím má kolem
sebe obtočený dálniční osmiproudý kruh o délce 70 km (takže zabírá plochu nějakých 340 km2),
z kterého vyjíždí kvalitní
víceproudé dálnice do tří světových
stran (na západ je moře). To je bez problémů. Jenže
všude nevede dálnice, a z města vedou i silnice
nižšího řádu, a protože většina Italů se
dopravuje osobními auty, tak jsou tyto menší
výpadovky neskutečně ucpané a auta se plíží
v nekonečně dlouhých frontách hlemýždím
tempem. V roce 2000 papež Jan Pavel II. vyhlásil Milostivé léto, a tak každý křesťan z celého světa, který mohl, chtěl projít alespoň jednou ze „Svatých“ bran patriarchálních bazilik, jež jsou jinak zazděné. (Milostivé léto bylo poprvé vyhlášeno v roce 1300, pak vždy po sto letech, potom se zkrátila tato doba na 33 let - délka Kristova života. V minulém století bylo vyhlášeno jen 2 x v roce 1900 a v roce 1950)
Město se obzvláště vyparádilo, byly opraveny téměř všechny památky. Nepředstavitelné davy věřících (Vatikánsk městský stát má rozlohu 0,44 km2 ) bylo potřeba někde ubytovat, nakrmit a přepravit. Proto byla zavedena přísná regulace „cizí“ autobusové dopravy a to zůstalo dodnes. Autobusy se musí odstavit na velkých odstavných „point busech“ v okrajových částech Říma a turisté přesednou na nízkopodlažní tmavě modré autobusy „Urbania“ za patřičný, ne zrovna nízký, obolus. To nás, české šetřílky, nutí přesedlat na obyčejnou městskou dopravu. Ta je zařízena na přepravu velkého množství lidí z jednoho konce města na druhý.
Metro je už staré a má jen dvě větve A a B - sever jih, východ západ, s přestupem pod Termini, což je obludně obrovské vlakové nádraží. Před ním je velikánská plocha nástupišť pro autobusy (pohyblivé schody a prosklené výtahy mezi nástupišti sem tam vyjíždí na povrch). Na konečných stanicích metra se přestupuje na příměstské vlaky „ferrovie“. Metro je perfektně značené ve vagoncích i ve stanicích. Stačí jen nepanikařit, znát konečnou stanici metra, ferrovie, autobusu, tramvaje a jméno zastávky pro vystoupení. Domorodci, kteří jezdí městskou dopravou běžně a ví, odkud kam chtějí jet, se přepraví městskou dopravou velice rychle kamkoliv.
Přestupní
stanice jsou řešeny „přátelsky“ k
cestujícím. Když už schody, tak jsou pohyblivé.
Vzdálenosti přestupních míst jsou
minimální. Ve Starém městě jezdí autobusy a minibusy, za jeho hradbami i tramvaje. Se znalostí jejich trasy se lze pomalu prosoukat i Starým městem, z něhož se pak v sobotu a v neděli stává pěší zóna (od nám Popolo až po Caracalovy lázně). Pro cizince je nejjednodušší pobíhat touto částí Říma pěšky od památky k památce.
Na autobusových zastávkách jsou jen čísla autobusu a konečná stanice směru, nejsou uváděny časy odjezdu, a tak se patřičný dopravní prostředek musí „vyčekat“. Nějaké informace na internetu – nenechte se vysmát, informace v pokladnách ferrovie – pokladní umí jen italsky!
Věřím, že za dva dny tréninku v městské dopravě si však už každý libuje, jak je dobře organizovaná a rychlá. Dokonce bych se odvážila tvrdit i levná. V Římě stojí 75 minut s přestupy (bez vyznačení pásem) na všechnu městskou dopravu včetně ferrovií 1 euro a protože jsou metro a ferrovie opravdu velice rychlé, je možno za tuto dobu dojet na opačný konec rozlehlého města. 11 euro stojí „síťovka“ pro všechny dopravní prostředky na tři dny. Mohu porovnat s Brnem – 10 minut bez přestupu 10 Kč a do toho se ještě „motají“ pásma.
Každá římská jízdenka má v sobě magnetickou pásku. Když cestující vstoupí do dopravního prostředku, tak ji nechá projet strojkem, který označí datum a čas. Jakmile čas vyprší, tak už ho do dalšího dopravního prostředku jízdenka nepustí. Občas jsou u výstupu z metra či autobusu revizoři. Ne jeden, dva, ale celý veliký houfec, aby jim nikdo neutekl. Nevím, kolik je pokuta za černou jízdu, ale jistě to není nic příjemného. Když to zase porovnám s revizory v Brně, každý druhý černý pasažér jim uteče a co si musí vyslechnout. Na tohle téma bych mohla napsat tlustý román.
Mám-li nějak téma římské dopravy uzavřít, tak s přáním: Ať se vám tedy dobře cestuje doma či v Římě, a nejvíc závidím těm, kdož jsou každodenního cestování ušetřeni.
Foto: 1. Od Aventinu k Palatinu přes Circus Maximus, 2. Boční ulice u Kolosea, 3. Cestova pyramida = Romulova hrobka, 4. Santa Maria Cosmedin, 5. Oktaviánův oblouk, 6. Santa Maria Magiore, 7. Tarpejská skála a Marcelovo divadlo
Jaké je Rumunsko?
Musím začít tím, že jsem byla ze všech nejstarší a že jsem rozhodně nebyla v pohodě. Už jsem zhýčkaná – můj záchod, moje sprcha, moje voňavoučká postel! Doma do postele nelezu po čtyřech s čelovkou na hlavě. Doma na záchod dotápu potmě a nemusím rozepínat a zapínat hromadu zipů - tam i zpět. U
spacáku se vždycinky
do zipu navíc kousne manžeta, k tomu zip od stanu, dva zipy od
tropika, hledat a obout boty. Vždy přítomná
kondenzovaná voda na vnitřní stříšce
tropika mne v nočním hávu osprchuje. To nemluvím o
tom, že musím rozespalá najít dřevěnou kadibudku,
v horším případě v černočerném lese
nějaké už z večera vyhlédnuté
ústraní. A jak si mám lehnout, abych celou noc
neklouzala po podlážce stanu? Neustálé
hledání a přehrabovaní v zavazadlech dokresluje
mé zoufalství umístit věci tak, abych je měla k
dispozici, když je zrovna potřebuji. A nějak se ve svém věku a
postavení neumím obléct. Vzala jsem si
špatné boty, sice nekloužou, ale do bot mi teče, takže mám trvale rozmočené nohy. Buďto je mi
pekelné vedro, nebo zima, snad nic mezi tím. Když lije,
tak nemám pláštěnku, když celý den
praží, tak s sebou vláčím i deštník
a nepromokavou bundu. A pořád jsem všude
poslední!!!Všechna moje mínus vyvažuje bezvadná parta, uřehtaní mladí lidé, kteří všechno v pohodě zvládnou
. Vynikající jídlo, je až k
nevíře, co dokáže Drahuška v polní kuchyni
uvařit pro 48 lidí. A příroda, za ní jsme přece
přijeli. Hluboké zelené lesy se střídají s
voňavými loukami nacucanými vodou. Uprostřed luk jsou
osamělé stromy a stromečky, které nikomu
nepřekážejí a které mají větve až na zem
(ještě sem nedorazily motorové pily a sekačky).
Plno nádherných rostlin, kapradiny, plavuně, mnoho druhů
mateřídoušky, pohádkové modré
zvonky, rozkvetlé trávy, nejsladší jahody,
maliny, borůvky pro mlsné pusy. Čiré studánky, z
kterých se můžete beztrestně napít, potůčky jako z
pohádek o lesní víle. Lesní ticho.
Modrá nebo zakaboněná obloha. Občas pořádný
lijavec. Zvlněná krajina rozdělená ohradami. Celá
Bukovina je rozkrájená na ohrady. V každé ohradě
stojí seník nebo vysokánské kupy sena
nabodnuté na tyčích. Nohy se boří do mechu, oči
hledají obzor, kdy už člověk konečně vyfuní z lesa na
vrchol svahu. Pak neskutečná odměna v kráčení po
hřebenovce v odpruženém koberci z trávy s dalekými
výhledy na věnce hor. Byli jsme v klášterech Voronet, Humor, Bârsana. Kláštery jsou parádně opravené, okolí vkusně obalené květinami, až srdce panelákového bezzemka závidí. Řádové sestřičky zababušené v černých hábitech prodávají vstupenky, platí se i za focení. Pohlednic moc není a ani nejsou kvalitní.
Centrum každého kláštera je kostel, je malovaný zevnitř i zvenku. Někde jen na zdi, někde na dřevě. Protože staří lidé neuměli číst, tak se jim obsah bible
maloval na stěny. Všude pracují restaurátoři.
Nejsem znalec církevního umění, a tak teď
prohlásím svatokrádežně, že se mi zdají
všechny tyto kostelíky a jejich výzdoba
podobné - od Rilského monastýru (Bulharsko) až po
Voronet (Sixtinská kaple Východu). Některý
kostelík
je trochu víc do modra, jiný do červena.
Kdybych zamíchala fotografie z těchto skvostů, tak už je nikdy
neroztřídím. Strnulé postavy svatých, ve
středu stropu Kristus Pantokrator =
Vševládný. Nádherné ikony
Madon. Ze všech koutů
dýchá vznešenost a velebnost. Tenoulilinké
svíčky se zapalují mimo chrámový prostor
(ne jako v Rusku) v plechových bednách k tomu
určených. Snad, aby se zbytečně neočuzovaly fresky a nevznikl
požár. Věřící líbají ikony, kleče se
vroucně modlí, na určená místa
skládají patřičný obolus a na papírky
píšou prosby, na které chtějí
přímluvy. Kde je naděje, že by se mohl objevit nějaký
turista, tam jsou krámky s lákadly.
Některé neskutečně kýčovité a většinou
fabricky vyráběné. Stála jsem nad
parádní ikonou Madony s Ježíškem, přesně
taková by se mi hodila a přesně takovou bych třeba udělala
někomu radost. Jenže Madona je zalaminovaná na
velkém
kusu dřevotřísky, kdyby to bylo alespoň dřevo. Vždyť je ho
všude kolem plno! Proč zrovna těžká
humpolácká dřevotříska? Po celém území Rumunska se opravují kostely a staví hodně nových. Všude stojí kříže. Mimo obce jsou to většinou jen „zkřížené lešenářské trubky“. Všechny vesnice mají u domů velké malované kříže ozdobené holubičkami s plechovým Kristem a umělými vybledlými květinami.
Teď k lidským i dobytčím obydlím. Stavby jsou po většině dřevěné i fasádu mají z naskládaných drobných dřevěných lišt, tvořících vzor drobných zoubků, někde nenatřených, jinde natřených na modrozeleno či na bílo. Domy mají verandy, balkóny a hodně věžičky. Vesnické domy jsou malebné a bezchybně zapadají do krajiny. Jenže, to už přestává platit. Začíná boom nové výstavby. Na všech místech bují naprosto stejné „podnikatelské baroko“ k nerozeznání od našeho. Jen snad s více věžičkami a balkonky. Ty příšerné barvy!! Nejřvavější, jaké jsem kdy viděla. Když si tak někdo vymaluje koupelnu a pak se mu to nelíbí, tak ji lehce přemaluje na jinou barvu (mluvím z vlastní zkušenosti), ale co s fasádou. Ó hrůzo, to neumí někdo zabrzdit, vždyť to úplně ničí celkový dojem z krajiny.
Další zajímavostí, kterou bych zobecnila, jsou plastová okna a dveře. U dřevěných domů, u starého kostela bílé plastové dveře! U nás jsou okenice ze dřeva
drahé a ani
nejkrásnější dřevěné okno z paneláku
palác neudělá. Ale proč tady? Všude se
válí a je k dispozici tolik kvalitního
dřeva… Nechápu to, že by lobby
plastových oken už fungovala i zde? A když už jsem v těch
levitacích. Po pádu socialismu se rozpadla i
průmyslová infrastruktura potravinářského průmyslu. Proč obdělávat pole, chovat dobytek na maso a
mléko ve velkém, když to ode mne nikdo nekoupí.
Pole leží po většinou ladem, zarostlá plevelem.
Nad stavem obrovských sadů u Cluj Napoca musí
každý sadař hořce zaplakat. Nekonečné lány se
zhoustlými korunami stromů mnoho let
neošetřovaných,
které už nikdo nemá
šanci dát do pořádku. Venkovští
lidé, myslím, nemají hlad, každý má
kolem sebe dostatek sena pro domácí zvířata,
dostatek prostoru pro zeleninu a ovoce pro svou potřebu. V obchodech
ale nic moc není. A to málo je přivezeno z
opačného konce Evropy. Jedovatě podotknu, aby
vysokoprodukční zemědělství
zakládajících členů EU mělo kam
posunovat své přebytky, stejně jako u nás! Proto
máme plné silnice kamionů. I tady v Rumunsku jsou v
každém obchůdku polovinou zboží plastové lahve s
různě obarvenou a ochucenou vodou (jak jinak než z dovozu). Honila mne
mlsná. Koupila jsem si balíček vaflí
(výrobce Holandsko). To v Rumunsku není nikdo, kdo by to
vyrobil z místního mléka, vajíček a trochy
mouky. Kolikpak stojí doprava. Kde je ekologie? Lidstvo, co
blbneš? Tak přesně tohle jsem nechtěla! Promiňte. A nakonec rada. Kdo z vás chcete ještě vidět neporušenou krajinu východního Karpatského oblouku, tak honem, už je téměř po dvanácté!
Foto:
1. Bârsana, 2. Transylvánské Alpy - Draculovo působiště, 3. Srpice, 4. Pitná voda, 5. Malba v klášteře Voronet, 6. klášter Humor, 7. Typická rumunská krajina, 8. Hotel Dracula pro majetné
Vloženo 28. 8. 2008
Albánie na první pohled v létě roku 2008 (1)
Nejprve základní údaje o zemi:
j
sem
se zbláznila (vždyť tam žijí muslimové!).
Někteří dlouho vrtěli hlavou v nesouhlasu a varovali mě před
mafiány. S přátelským úmyslem pomoci mi,
tak někdy dokonce i nahlodali mou víru, že pojedu do
normální evropské země, kde od
počátku devadesátých let 20. století
probíhají podstatné politické a
ekonomické
změny, jejichž podnětem byl, stejně jako u nás, pád
komunistického režimu. Dva dny před odjezdem jsem se
naneštěstí ještě podívala na stránky
našeho velvyslanectví v Tiraně a opět na chvíli
ochabla
moje chuť cestovat do "Země dvojhlavého černého orla".
Jak by ne! Vždyť tam bylo napsáno mimo jiné: "Fenomén
krevní msty se stal po společensko-politických
změnách v Albánii v r. 1991 znovu realitou. Vláda
však považuje za přehnané tvrzení
mezinárodních organizací, podle nichž došlo
v uplynulých 15 letech k přibližně třem tisícům
případů krevní
msty. Tyto organizace registrují mj. téměř dva
tisíce dětí, které nesmějí z obav o život
ani docházet do školy a jsou prakticky v
celoživotním domácím vězení, jakkoli
samotný kanun (nepsaný zákon) na děti
krevní mstu nevztahuje. Albánská policie
krevní mstu nebagatelizuje. Dále bylo uvedeno:
Toalety evropského typu lze nalézt ve všech
lepších hotelích a restauracích v Tiraně,
některých dalších městech a na pobřeží. V
průměrných a horších podnicích a na venkově
převažují tzv. turecké záchody, zpravidla
znečištěné. Tuto skutečnost je třeba zohledňovat při
cestách mimo hlavní město a zastávky pečlivě
plánovat... Životní
podmínky obyvatel komplikují některá
albánská specifika. Jde především o
trvalý deficit elektrické energie a s tím
související nespolehlivé dodávky vody,
omezenou kapacitu telekomunikační sítě,
ztěžující a často
neumožňující využívat e-mailové a
faxové spojení, minimální
využívání internetu, neuspokojivý stav
silnic, silné znečištění ovzduší ve
větších městech, silné znečištění
vody i pláží na pobřeží Jaderského moře
(naštěstí nikoliv Jónského), s
výjimkou moderních prodejen neutěšené
hygienické podmínky při nákupu masa a
masných a mléčných výrobků,
spalování odpadků přímo v centru měst,
nízká úroveň zdravotní péče." - Tak. Uznáte asi, že tato slova mě na dovolenou nemohla dobře nenaladit, ale 
zájezd
byl naplánován, zaplatila jsem, takže jsem nasedla do autobusu
známé cestovní kanceláře a vyjela...Bylo to pěkné vzrušeníčko, když jsem se po téměř dvoudenním průjezdu Rakouskem, Slovinskem, Chorvatskem, Bosnou a Černou Horou ocitla na hranici Albánie. Hraniční prostor a celnice byly prvním šokem! Jak by ne? Budovy jsou provizorní, kolem nich staveniště, protože lepší se teprve staví. Odbavení turistů na albánské straně trvalo samozřejmě déle než v zemích ,,Shangenu", co vezeme, ale nikoho nezajímalo. Celníci si však potřebovali přepsat seznam účastníků zájezdu do počítače...., takže abychom se nepotili v autobusu, poslali nás do nedaleké restaurace (vzdálené asi 400 m od hranice), která mou mysl zmasakrovanou řečmi o špinavé a zaostalé Albánii, dokonale naladila na pohodové myšlenky, protožet takovou bychom mohli najít třeba ve Francii, Itálii, Německu a v dalších státech, o nichž si myslíme, že jsou na úrovni. I ty neturecké záchody tam voněly a káva byla např. jako v ostravském Imperialu, navíc pro nás "za babku", stejně jako coca-cola. Ve stejné budově se také prodávají suvenýry, buď za albánské leky nebo za eura.
Staré časy a politickou špínu ovšem připomíná bunkr stojící blízko vchodu do toalet, který je jedním z těch asi 750 tisíc, jež nechal postavit albánský komunistický diktátor Enver Hodža ze strachu před zeměmi Západu i Východu. (Enver Hodža, první tajemník Albánské strany práce a od konce druhé světové války vůdce země, zavedl socialistický model státu, včetně povolení jediné politické strany, zakázal všechna náboženství. Za jeho vlády docházelo k porušování i dalších lidských práv. Narozen 1908, zemřel v roce 1985. Více o něm.). Bunkry v dnešní době přitahují hlavně oči a zájem turistů, Albánci je často v mnohonásobně miniaturizovaném provedení
rádi nabízejí v
obchodech s upomínkovými předměty. Jak
přitom vzpomínají na minulost s nimi spojenou, se snad
někdy ještě dovím. V tom obchůdku se suvenýry téměř na hranici jsem se poprvé setkala s velmi vstřícnými a ochotnými Albánci. Mladí prodavači se snažili domluvit anglicky (stejně jako číšnici v restauraci), takže výběr dárků probíhal velmi příjemně. Tam i jinde v Albánii jsem viděla poměrně malý sortiment typicky albánských upomínkových předmětů: hlavně trička s albánským symbolem - dvojhlavým orlem, bunkříky, zrcátka s obrázkem slavné matky Terezy (po matce byla Albánka, po otci Arumunka), dále ručně vyšívané ubrusy či červené hrníčky s černýn orlem. Chloubou prodavačů na hranici byly hlavně filigránové stříbrné šperky. Těmi se Albánci proslavili i v minulosti.
Celníkům trvalo přes půlhodinku, než se vyrovnali s naším seznamem, pak jsme jeli v pohodě dál. To už jsem v hlavě měla myšlenku, že Albánie je asi trochu jiná, než ji máme zafixovanou v povědomí, i jiná než ji prezentuje naše velvyslanectví v Tiraně. Ovšem o tom, že albánské silnice jsou v současnosti většinou ve velmi špatném stavu, jsem pochybovat nemohla. Již další autobusem ujeté kilometry ve směru na město Skhodër mě o tom přesvědčily, ovšem velmi brzy jsem měla poznat, že se komunikace také ve velké míře opravují. Jsou ve vývoji, konečně jako celá země, která mi hned od hranic začala připomínat dítě udivující svým bouřlivým vývinem v krásného dospělého člověka. (Výpadek elektrického proudu v celostátní síti jsem nikde po dobu dovolené nezažila, záchodky jen čisté a nemocniční ošetření jsem naštěstí nepotřebovala, ovšem i v opačném případě bych z krátkodobé zkušenosti nemohla učinit definitivní úsudek.)
Těch třináct kilometrů jízdy do uvedeného města Skhodëru jsem z oken autobusu sledovala a obdivovala úhledná, dobře obdělaná políčka, vinohrady, malebnou krajinu, ovce, oslíky, koně v polích i zcela blízko silnice a viděla také moderní benzinové pumpy i další restaurace podobné té na hranici. A abych nezapomněla: už i tady hodně nových nebo rozestavěných obytných domů. Později na dovolené jsem je brala jako vesnické "paláce", a měla jsem pocit, že jsou všude, kudy jsme projížděli. Viděla jsem jich skutečně hodně. Taky jsem si v duchu pak často kladla otázku, komu budou sloužit k bydlení. Místním rodinám a také turistům? Čas ukáže, zdali ty až tříposchoďové budovy uprosřed polí, daleko od moře i hor, poskytnou příjemný útulek a jestli majitelům ,,přinesou" kromě výdajů i výdělek.
Příště se spolu podíváme do Skhodëru. Určitě tam spolu neuvidíme zahalené muslimky (v Albánii jsem nepotkala ani jednu), nepoznáme, zdali se dodržuje pověstný kanun (to není v moci turisty), ale zajímavé bude setkání s tamními cikány i omšelou a moderní "tváři" města, které je jedním z nejznámějších v Albánii. Z vysokého kopce na něj vzhlíží slavná pevnost Rozafa, jejíž staré zdi "vidí" na soutok tří řek - Drinu, Kiri a Buny již od illyrských časů (Illyrové byli dávní obyvatelé území dnešní Albánie). Odtamtud vedla své výpady proti Římanům královna Teuta. Můžeme na ni zavzpomínat i v tamní poměrně luxusní restauraci. Všude je mnoho zajímavého!
Foto: 1. Lidový kroj v obchodě se suvenýry, 2. Krajina kolem města Skhodëru, 3. dojezd k celnici, 4. celnice, 5. obchod se suvenýry, 6. bunkr, 7., 8. a 9. - restaurace s reklamou
Další fotografie z Albánie
Přečtěte si informace o současných snahách politiků Albánie na: http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=34166
Vloženo 6. 7. 2008
Paříž - město módy
skvost,
který zachránila od zbourání kniha Victora
Huga Chrám matky Boží v Paříži. Posezení na
schodech před Sacrè Coeur, pohled z Tour de Eiffel,
procházka po Tuilleries, atd, atd. Co se v Paříži za dva roky změnilo? Nic moc. Malý a Velký palác jsou už bez lešení. Na Vendômském náměstí nejsou žádné sochy, což je divné. Ze zahrad Královského paláce také zmizel dav bronzových dám v krinolínách. Do které světové metropole se asi přestěhovaly? Zdá se mi, nebo nezdá, že je v Paříži méně žebravých holubů, zato je nahradili žebravé kachny, vrabci, hřivnáči, špačci a ve Versailles dokonce kapři. Turistů je stále hodně. U vstupu do muzeí jsou fronty. Tentokrát byla i nekonečně dlouhá fronta na vstup do Centra Pompidou, kde jsou v přízemí veliké záchody a dokonce zdarma. Tinguelyho fontána vedle Pompidou centra se skoro nepohybuje a ani se neobtěžuje stříkat. Fontány na Trocadéru nestříkají už několik let, orloj Boj člověka s živly v Hodinové čtvrti je stále polámaný, a tak plechový člověk bez boje třímá meč. Veliká kamenná hlava vedle kostela sv. Eustacha je počmáraná spreyery. A všude stojí množství motorových kol. Všude je plno bezdomovců, válí se nejen v nádherném parku nad Les Halles, ale zabírají všechny volné lavičky (kde si potom mají se svými svačinami sednout čeští turisté?), spí pod podloubím na Vogéském náměstí, sedí se psy na Rue de Royal ... Paříž má stejné neduhy jako ostatní evropská velkoměsta. Co s nimi? Kdyby kolem sebe bezdomovci alespoň nešířili odpadky, špínu a puch. Obdivuji lidi, kteří se o ně dokážou starat. Někde jsem slyšela, že sebrat toulavé zvíře je jednoduché, to když nepokouše hned, tak potom už je neskonale věrné a vděčné. U člověka je to opačně. Když mu pomůžeš, tak je chvíli hodný, když mu otrne, začne krást, drogovat, prostě vděku se od něj nedočkáš. Ale to je jen taková úvaha. Mířím úplně jinam. Tentokrát jsem si dala práci a všímala jsem si i pařížské módy!
Nejsem žádný módní expert. Dá se říct, že je mi docela jedno, co si na sebe navléknu, jen když je to pohodlné, nikde to neškrtí, a jak říkávala maminka: „Zalátané, ale čisté!“. Žasnu, co na sebe lidé dokážou obléknout. Když vynechám turisty, ti se poznají podle fotoaparátů, kamer, batůžků a uspěchané jiskry v oku, zbývají mi snad Pařížané. Paříž je kosmopolitní město, kam se sestěhovali lidé i z francouzských koloni, takže i rodilý Pařížan může být nejrůznobarevnější pleti, velikosti a šířky. Vynechávám i Pařížany kolem hotelů třeba Carlton na náměstí Concorde, kteří jsou zásadně v bezvadně padnoucích oblecích, muži a dámy v tmavých klasických kostýmech, případně černých šatech. Zbývá dav lidí obého pohlaví, který není svázán služebními předpisy důstojně reprezentovat zaměstnavatele. Co zbývá, je docela hrůza. Když jsem před
7 lety viděla za výklady střevíce na
vysokánských podpatcích s neskutečně dlouhou
špičkou, taky jsem si myslela, že se to
nemůže ujmout a za rok to bylo u nás! Tak se teď
těšte. V módě jsou gumáky (alespoň to tak
vypadá – neměla jsem možnost to blíže
prozkoumat) černé s pestrým vzorem
barevných koleček, nebo velikánské
černé chlupaté boty do půl lýtek – ano
chodí se v tom i ve velkém vedru – v době
naší návštěvy bylo 28 stupňů C. Pak
následuje velice kraťounká pokud
možno hodně cípatá a jakoby roztrhaná
nabraná sukýnka, neuškodí krajky. Z pod
sukýnky ještě trčí elasťáky (mohou
být černé i bílé, nejlépe s
výraznou krajkou). Následuje halenka, co
nejširší s nejrůznějšími
volány, nejzežvýkanější jakou jsem kdy
viděla. Za výklady, které se nesmí fotit,
abyste náhodou neukradli nápad, jsou pánské
košile a halenky strašlivě pomačkané včetně
límců. Moje jedovatost mi nedovolí nepodotknout, že je to
určitě dobrý nápad ekologicky
smýšlejících lidí,
ušetří se tím energie a čas věnovaný
zbytečnému žehlení. Myslela jsem si, že vidím
špatně, že jsou to jednotlivé módní
výstřelky. Ale ne, je to jev obecný. Módní
je vlastně všechno, pokud možno, co nejvíc
nepadnoucí - hodně široké a krátké,
cípaté, pomačkané, vrstvené, barvy, co
nejkřiklavější a naprosto se k sobě
nehodící. Žádné začištění
látek, nejlépe trčící natrhané
okraje, žádná přesná délka
sukní a halenek. Teď jsem si přečetla, co jsem napsala a říkám si, že budu podezřívána z nepřejícnosti k módě. Ne nejsem nepřející, jen si musí každý lidský exemplář, který chce jít s módou, uvědomit, jakou má postavu. Na lepé postavě je krásný i roztrhaný pytel. Má-li někdo krátké nohy, křivé nohy, tlustá lýtka, dlouhý trup, vimrlata na obličeji, zádech a na pažích, široké boky, panděro, různé faldy a laloky, tak je lepší se v davu ztratit, než na sebe upozorňovat. Tuhle jsem seděla v tramvaji za mladou krásnou dívkou, holá ramena se zařezanými plastovými ramínky, kůže ramen a zad posetá kožními problémy. Oč lepší by bylo, kdyby přede mnou byla záda pokrytá hebounkou bavlněnou látkou. A už jsme u výchovy potomků. Jsou místa, kam se hodí jít jen v obleku a v klasickém kostýmu. Jsou zase příležitosti, kde vypadám blbě na podpatcích, když se třeba škrábu na Terryho chatu. Jinak se obléknu, když jdu na plovárnu a jinak na koncert.
Nemohu si také odpustit poznámku k módě tetování. Ten, kdo měl nějaké kožní problémy, ať už je to lupenka, bradavice, molusca – ví, co mu to dá práce, kolik návštěv u kožních lékařů, kolik mastí na sebe vyplácá, aby následky jinak vypadající kůže alespoň trochu zmírnil. Totéž platí o módě propíchaných uší, nosů, rtů. Řekla bych: „Mládeži, nerouhejte se! Buďte vděčni za to, že jste zdraví!“ Krásný vzorek namalovaný hennou někde na těle nepoškodí kůži a časem se smyje, ale co s doživotními příšernostmi? Uf, to jsem pěkně daleko odběhla od tématu Paříž a móda, promiňte mi to!
Vloženo 30. 6. 2008
Petra - skalní město
propastí,
puklin, rozsedlin, zakusují se do skal pro lepší
strategické postavení a ochranu. To platilo v
dobách historických, pochopitelně ne v době
moderních zbraní. Z toho plyne, že skalní města
jsou záležitostí historickou a pro moderního
člověka mimořádně zajímavé objekty. Teď zavřete
oči a rychle si vzpomeňte na nějaké skalní město, ve
kterém jste už někdy byli. Každé je svým způsobem
unikátní: korsické Bonifaccio, řecká
Meteora, italských je hodně (např. Orvieto, Perugia),
přímo ,,davy" tureckých skalních a
podzemních měst v Kapadocii (Gőreme, Zelve, Űschűsar,
Ortahűsar, Sulejmanie, Derynkyu, Kaymakli) a jinde. Tyto
lidské výtvory se řadí i k přírodním
divům světa. Lidskému umu a důvtipu pomohla příroda,
sopky, zemětřesení, vodní a větrná eroze.
Všechna skalní města bez výjimky jsou
chráněna organizací UNESCO. I Petra v
Jordánsku (od roku 1982). Ta byla byla přiřazena k
světovým divům v loňském roce. Skalní
město Petra má skálu přímo ve jméně,
protože petra je latinsky skála, balvan, kámen. Byla jsem na Petru velice zvědavá. Zdálo se mi, že od doby, co se Jordánsko kamarádí s USA, je turisticky protěžovaná proti turecké Anatolii. (Turecko je nestále kritizováno pro porušování lidských práv a celou dobu řazeno mezi turisticky nebezpečné země, přestože je dávno spojencem USA a členem NATO). Turecká Kapadocie (čti „c“ - latinsky z tradice, naši vzdělanci tak mluvívali) je moje veliká láska. Znám důvěrně její skalní města. Jsem Kapadocií uhranutá a stále mám touhu se do ní vracet, a o to víc jsem byla zvědavá na jordánskou Petru.
Turisté obecně přináší do země peníze za minimálních nákladů, takže pohyb jejich obrovitých davů je v Jordánsku dokonale organizován. Přímo obdivuhodně. Naše CK slibovala projížďku džípy ve Vádí Rum. Když jsem viděla, kolik autobusů stojí na parkovišti, říkala jsem si, kde vezmou tolik džípů? Měli jich dostatek, stála tam snad stovka, většinou prastaré Toyoty. Když
to
od oka spočítám, tak pasedát džípů
krát 6 turistů na korbě, to je 300 lidí.
Vyjížďka trvala zaokrouhleno dvě hodiny. Za den to
řidiči stačí i několikrát otočit. Tomu
říkám turistický průmysl!!! A teď konečně ta Petra. Klimatizované autobusy chrlí turisty. Od vstupní brány s obřím portrétem Otce krále a modrookého syna (král je všemi ctěn a milován) po zaplacení 30 US dolarů vstupného klopýtá souvislé procesí turistů mírně z kopce vádím Musa (asi 4 km k Pokladnici). Široká kamenitá cesta je podélně rozdělena nízkou zídkou, za kterou je to vyhrazeno místo pro velbloudy, oslíky, mezky a lehké koňské bryčky. Počkejte, milí turisté, teď se vám to z kopce kráčí, ale až půjdete zpátky, to vezmete za vděk i oslím hřbetem nebo "pohyblivým žebříkem" - velbloudem.
Každých 250 metrů stojí nebo sedí ozbrojení policisté. Ať se jenom turistům, pro boha, nic nestane! Bylo by po příjmu. Po nějakém kilometru se začíná rokle zvedat a zužovat. Kolem jsou hrobky pradávných králů: Blok džinů, Obelisková hrobka atd.
Petra je město Nabatejců (v jednom našem TV pořadu byli jmenováni jako Nabatejánové). Ti byli beduíni čili kočovníci - pastevci koz, kteří si vylepšovali životní úroveň přepadáváním karavan na Hedvábné stezce. A protože karavany byly čím dál tím lépe organizovány a ozbrojeny, to znamená lépe chráněny, změnili Nabatejci taktiku a místo přepadávání, začali karavany provázet a ochraňovat.
Petra byla jednou z karavanních zastávek. Její největší sláva a rozmach se datuje třetím stoletím před Kristem. Sami Nabatejci nikdy v Petře nebydleli,. Podle královského nařízení žili mimo město ve svých přenosných stanech, aby si kdykoliv mohli sbalit věci a v případě nebezpečí utéci.
Skalní rozsedlina, kterou vstupuje do města dnešní turista, nebyla přístupovou komunikací do starověké Petry, tato puklina, zvaná al - Sík, byla posvátnou cestou, proto jsou kolem hroby a obětní oltáře, na nichž pradávní obchodníci skládali dary bohům za úspěšné dokončené putování.
Rokle se zužuje až na 3 metry a její stěny mají v nejužším místě "dorůstají" výšky 180 metrů.
Skály jsou neskutečně barevné,
převládá červená. Jdu kolem místa,
kde stával vítězný oblouk postavený u
příležitosti návštěvy římského
císaře (Hadriána nebo Trajána?), jinde
míjím v měkkém vápenci
vyškrábané obří postavy vedoucí
velbloudy. Vše je poničené zubem času a vandaly. Tu je
zase oltářík s řeckým děkovným
nápisem. Pořád je na co se dívat!Město mělo důmyslný systém zásobovaní vodou. Každá kapka dešťové vody se uchovala ve velikých cisternách. V nejužším místě al - Síku se najednou jakoby šlehnutím kouzelného proutku (floskule!) otevře pohled na Pokladnici. Úžasné! Jedinečné! Překrásné! Je to hrobka krále Aretase (snad), vysoká 42 metrů. Průčelí je ozdobeno sloupy s třírohými hlavicemi, typickými pro Nabatejce. Uvnitř není nic.
Uvelebím se na schodu před průčelím Pokladnice a koukám na davy vycházející z al - Síku, jak žasnou. Každý zůstane stát přimražen a s pusou dokořán zírá! Ta nečekaná nádhera. Zdobeno obilními klasy a ovocem vysekané v červeném a růžovém kameni.
Dál se město rozšiřuje, nekonečné množství hrobek, většinou z poloviny kamením zasypané portály, antické divadlo – amfiteater, rozšířené Římany, obří Královská hrobka, Hedvábná hrobka – samá posvátná
místa. Klopýtám zpomalená velebností
místa, oslněná nízkým sluncem,
brzděná davy. Fotit se nedá, všude se pletou
lidé uhýbající vracejícím se
zvířatům, která nesou na hřbetech utrmácené
návštěvníky. Pak posedáváme po kamenech a zídkách, už toho máme dost. Ještě římské cardo – hlavní ulice, za Římanů obklopená sloupovou kolonádou. Do bazilik až z doby římské a do místního muzea, ani po strmých schodech do „vyššího patra“ města jsem už nešla. Stydím se za to. Zasedla jsem se souputníky za plastový stolek a začala srkat uprostřed té pravěké nádhery silnou kávu.
Omráčení dojmy se pomalu vracíme zpět, zvládla jsem to bez zvířecí pomoci. Opravdu to stálo za to! Ještě jsem vzpomněla na konec slavné éry Petry. V době největší slávy Nabatejců jejich území sahalo od Akabského zálivu až do syrské Bosry. Nic netrvá věčně. Napřed je převálcovali Římané. Hedvábná stezka začala vést jinudy, pak války zničily hedvábnou stezku úplně a zázračné skalní město upadlo v zapomenutí. Znali je už jen beduínští pastevci koz. Až v roce 1812 je znovu objevil švýcarský cestovatel Burckhardt v přestrojení za beduína. Do konce druhé světové války směli Evropané do města jen s ozbrojeným doprovodem. V letošním roce očekávají v Petře 1 000 000 návštěvníků (nespletla jsem se - slovy: milion)! Přeji to Jordáncům, moc jim to přeji. Znovu chci ale do turecké Kapadocie!
Jak jsem si ochočovala beduínky
U Akabského zálivu Rudého moře jsem měla
čest bydlet několik dní v obrovském
hotelovém komplexu, podle mého odhadu asi pro
tisíc hostů. Představte si horskou krajinu Sinajského
poloostrova, krajinu vysokých drolivých červených
skal kamenité arabské pouště, kde mají
problém s vodou snad i akácie v kontrastu s
luxusním hotelem. Svou velikánskou hotelovou náruč
s vyhřívaným bazénem a pečlivě ošetřovanou
zelení má otevřenou k moři. Pláž s
vzrostlými datlovými palmami, s navezeným a denně
uhrabávaným pískem a řadami lehátek,
končí na obou stranách plotem. Do hotelu je
přístup pouze přes bezpečnostní rámy a u vstupu
trvale sedí uniformovaní ozbrojenci, kteří
všechny příchozí pečlivě kontrolují. Chci
chápat, že je to nezbytné. Ale protože moře se
nedá zavřít plotem, je hranice hotelové
pláže ohraničena položenými kmeny palem. U každého
konce plotu sedí na židličce rovněž ozbrojená
uniformovaná stráž. V takovém místě se nedá dělat nic jiného než jíst, spát, případně jinak si krátit dlouhou chvíli. Někteří hosté nevytáhnou paty z luxusu čisťounkého bazénu. Moře je poměrně studené a trvale vyzdobeno černou vlajkou. Vstup jen na vlastní nebezpečí. Předbíhám, korálové útesy jsou nepopsatelně kouzelné, plné barev a života, a tak až teprve teď chápu, proč se na nich tolik lidí utopí. Však si ještě dnes škrábu zraněnou nohu o nějaký korál. Téměř stále funí nepříjemný vítr, a proto případní zájemci o moře si staví z lehátek zástěny. Přece nebudu ležet u bazénu, to jsem mohla zůstat někde doma a vůbec suchozemce vždy přitahuje moře!
Hned první den jsem si všimla, že jakmile se některý hotelový host přiblíží k plotu, tak za plotem začnou nějaké černě zahalené postavy mávat šátky. Ano, lákají zazobané turisty blíž k "demarkační čáře", která odděluje blahobyt od okolního světa. Neumím posoudit, která strana plotu je bohatší a o co. Ti za plotem, nebo před plotem.
Překročila jsem ježatý palmový kmen a pod dohledem strážce sedícího na židli, jsem se začala zajímat o skupinu černě zababušených žen. Sedí na zemi a na šátcích před sebou mají na prodej dřevěné náramky, blbůstky z korálků, vyřezávané sloníčky a hebounké šátky pošité korálky. Většina oplavkovaných žen v hotelu už chodí přehozena nějakým velikánským šátkem z hebounké průsvitné látky, pošitým korálky. Tak odtud je mají. Deset dolarů kus – našich sto
sedmdesát korun – materiál, práce. Kolikpak
si tyhle osůbky vydělají, sedí za plotem od rána
do večera. Jsou ještě doplněny naparáděným
velbloudem, který je majetkem muže vzhledu bezzubého
Omara Šarifa a který nabízí
projížďku na tomto „pohyblivém
žebříku“ v ceně od pěti do deseti dolarů. Nechci ani šátek, ani korálky, nechci ani projížďku na velbloudu. Umí „Jak še maš?“. Já v jejich řeči ani to. Prohlížím si vystavené zboží a přemýšlím, jak je přemluvit k focení. Nabízí a předvádějí mi svoje obchůdky rozložené na zemi. Snažila jsem se být velepřátelská a vysvětlovala jsem jim, že jedu na týden pryč - Petra, Ammán, Jeruzalém - a až se vrátím, že určitě nakoupím. Protože mi bylo velice nepříjemně mezi zahalenými ženami v plavkách, šla jsem se převléknout do plátěných zelených šatů až na paty a znovu jsem přelezla kmen palmy. Můj oděv okamžitě kvitovaly s povděkem, alespoň jsem si to namýšlela. Protože jsme měli placenou jenom polopenzi, tak jsem s sebou z domova vláčela hromadu velkých čokolád na vaření, takže při druhém přelézání palmy jsem všech pět žen obdarovala čokoládou. Nevšimla jsem si, že je s nimi i jeden muž-prodejce v modrém šátku, který se držel stranou, ale taky se domáhal sladkosti. Posunky jsem mu vysvětlila, že není ženská a tak má smůlu.
Po návratu z ,,poznávačky" jsem se zase vystrojila do zelených šatů, aby mne dámy poznaly, nabrala jsem ze svých zásob několik kusů čokoládové Dellissy a
šla
se kamarádit. Ještě jsem nebyla za palmou a černé
postavy okamžitě všechny vyskočily a jaly se mne bouřlivě
objímat (že by ta čokoláda?).Dala jsem každé jednu Dellissu, Modrému šátku dvě s posunkem, že jsem na něj naposled zapomněla, a jednu hlídačovi na židli. To nečekal, málem z toho dostal šok. Od té doby seděl ke mně zády! Byla jsem pozvána, abych si k nim přisedla, takže jsem se začala kamarádit. Znám už seznamovací rituál, když jsou účastníci „němí“. Ukážu významně rukou na sebe a řeknu své křestní jméno „Maria“. Ostatní je opakují a pak ukazují na sebe a říkají svá jména, která někdy neumím reprodukovat, a tak je z toho plno smíchu. Neviděla jsem jejich obličeje, jen oči, a proto jsem se jen dohadovala, jak jsou asi staré.
Jedna pro mne nejstarší žena měla ještě přes obličej pověšený další šátek s našitými lesklými „penízky“ a občas jí zpod šátku trčely šedivé kudrnaté vlasy. Měla také už hodně vybledlé oblečení na mnoha místech neuměle zaštupované. Nejmladší žena byla zase nejvíc zahalená a látka kolem očí byla hebounká a vyšívaná do krajek. Také její oděv byl hebký a zánovní. Všimla jsem si, že nejstarší žena, kterou jsem začala oslovovat Mama měla neskutečně vrásčité a hluboce do krvava rozpraskané ruce. Zeptala jsem se, zda bych si mohla její ruce vyfotit. Kupodivu souhlasila. Natáhla ruku, jenže ostatní její ruku překryly svýma rukama, a tak z mé vymyšlené aranže nebylo nic. Přinesla jsem si hojivý krém a milé Mama jsem do obou rukou opatrně vmasírovala půl tuby. Pak jsme nějak zapředly hovor, kolik která máme dětí. Já dvě, mladá krasavice taky dvě, ostatní po čtyřech, jen jedna řekla deset a vyvolalo to bouřlivé veselí. Ne, taky jen čtyři!
A kde jsou děti, jak jsou veliké? Děti jsou ve
škole a přijedou zítra. Už mám od nich na rukou a
na krku nejrůznější korálky, každá mi
musí něco dát. Byla jsem pohoštěna velice
sladkým čajem v upatlané skleničce. Začíná
být zima a já odcházím na svou stranu
za plot. Druhý den je pokračování našeho kamarádění se. Napřed se důkladně poobjímáme. Mama mi ukazuje ruce, že je má hebčí. Vyžebrávám od známých další krémy, které jí dávám s tím, že si je musí natírat.
Smím fotit. Jenže sluníčko je ze špatné strany, dámy se dokonce začínají předvádět. Nejmladší se jmenuje Selme a znázorňuje, jak hraje na plechovou píšťalku, další se jakoby zhlíží v zrcátku – jenže bych potřebovala filtry. To nevadí, nějaké fotky mám. Mám i fotku tamního Omara Šarifa a jeho velblouda i Modrého šátku.
Kde ti lidé bydlí? Kam v té pustině chodí pro vodu? Co jedí?
Nemohu zapomenout na jednu příhodu. Jeden den ráno byla s mými ženskými ještě jedna mladší, skoro dítě, méně zahalená. Podívala jsem se na ni a bylo mi vysvětleno, že je z opačné strany pláže. Doteď musím myslet na to, že ta dívčina musela obejít celý hotelový komplex (tipnu si - čtyřicet hektarů), aby se dostala na svou stranu, nesměla projít mořem kolem pláže.
Stejně jsem se nemohla smířit s tím, že celou dobu jsem se kamarádila s beduínkami pod bedlivým dozorem strážce. Co by se stalo, kdybych některou ženu vzala za ruku a vzala ji na druhý konec plotu? Jsem naivní? Kdo staví nepřekonatelné bariéry? To nám diktují pomatení náboženští radikálové? To se máme všichni vzájemně bát? Nebo se majitel hotelu bojí, aby tito chudí lidé neobtěžovali hosty a nekradli? To je horší jeho hotelový personál.
Nějak tomu nerozumím a za těch několik dní nemohu vniknout do tajů tamního soužití. Abych byla spravedlivá, musela bych vyzpovídat majitele hotelu. To nejde! Jsou tu jen moje pocity. Jedno ale vím jistě, tam někde v poušti jsou drobné zahalené ženičky, které mi udělaly radost, s kterými mi bylo dobře a za kterými bych se hned vrátila a už bych i věděla, čím je obdarovat.
Vloženo 8. 4. 2008
Poutník ve Svaté zemi
Chtěla bych se jen krátce podělit o své dojmy. Ještě musím připomenout, že jsem Sinajský poloostrov navštívila pod křídly cestovní kanceláře s vynikající průvodkyní Renatou. Bydleli jsme v hotelích s více hvězdičkami. Pro mne, která je zvyklá putovat se stanem, to byl snad až zbytečný luxus.
V Jeruzalémě jsme byli krátce po teroristickém
útoku na střední školu, kdy neumělá raketa
vystřelená z palestinského území zabila 9
chlapců, a tak bezpečnostní opatření byla snad
ještě přísnější. Všude jsme
procházeli bezpečnostními rámy, na každém
místečku stálo několik vojáků nebo policistů, pro
mne uniformované děti. Dvouletá vojenská služba je
pro osmnáctileté Izraelce povinná i pro ženy.
Někdy bych to moc přála i naší
rozjívené mládeži. To by jim trochu změkly
zobáky! Armáda a policie se pochopitelně nesmí
fotit. Ale právě, že je jich tolik, tak to snad ani nejde
nefotit. Mlaďounké krásné dívenky s
dlouhými copy a v neprůstřelných vestách
mají v ruce nejmodernější rychlopalné
zbraně vzhledu plastové hračky. Obrněná vozidla, skupiny
vojáků, kteří třeba jedí ve stínu zdi a
stromů. Nevím, zda bych si na to zvykla. V krátkém
čase příliš mnoho dojmů. První nápadný dojem - do Izraele jsme přijeli z Jordánska přes řeku Jordán, která tvoří hranici mezi oběma státy. Jordán je
uzoučký potok sevřený rákosím, protože
všechnu vodu velké řeky vypijí zavlažovaná
pole. Hladina Mrtvého moře, které napájí
Jordán, každoročně klesá a je vypracován projekt
na kanál, který by přivedl do Mrtvého moře vodu. A
teď ten dojem. Po překročení hranic je najednou všechno
čisté a upravené, nikde nelítají
igelitové pytlíky, papíry a podobný binec.
Čím to je? Uklízí se, nebo se neodhazuje?
Další dojem, všechny budovy v Izraeli jsou světle
béžové, všechny jsou postaveny z
místního měkkého vápence. Dokonce je
prý na to v Izraeli zákon, že žádná budova
nesmí mít jinou barvu fasády. Ten kontrast proti
našim sídlištím, kde co metr
čtvereční, to jiná nejjásavější
barva - papoušci se musí stydět.Nezapomenutelný je první pohled z vrcholu Olivetské hory přes údolí Cedronu na Staré město Jeruzalém, obehnané hradbami, posvátná místa tří monotheistických náboženství. Nejnápadnější je zlatá kopule Skalního dómu na Chrámové hoře. Místo odkud se Mohamed vznesl na nebesa. Nejdříve se muslimové modlili směrem k Jeruzalému, než se Prorok rozešel s židy a i tak je pro ně Jeruzalém třetí nejposvátnější místo po Mekce a Medině. Za ním je vidět šedivá kopule a velká plochá střecha mešity El-Aqsa, pod kterou není viditelná Zeď nářků. Dvě šedivé báně kostela Božího hrobu - srdce křesťanů. V hradbách je znatelná i z této vzdálenosti Zlatá brána - zazděná. Tou vstoupí do města Mesiáš! Vlevo na hoře Sion koukají věže kostela Svatý Sion, nazývaný Matka všech kostelů, kde je hrob prvního židovského krále Davida se stříbrnými korunami ze svitků Torahových, místo kde je Večeřadlo poslední večeře Páně. “Nádherná svou polohou, pro radost celého světa, je Hora Sion …. město velikého krále (žalm 48.2).“
Nekonečné množství věží kostelů, minaretů,
synagog, ruin vykopávek. Svahy Olivetské hory i
protější svah pod hradbami jsou obrovským
hřbitovem posetým hroby, před Zlatou branou židovskými (v
údolí Cedronu začne Poslední soud a tak
mrtví vstávajíce z hrobů budou první), na
svazích Olivetské hory muslimskými. V
údolí svítí zlaté báně
pravoslavného kostela Maří Magdalény, který
nechal postavit ruský car Alexandr III. Tam na okraji hradeb,
kam už není vidět, je citadela krále Davida potažmo
Heroda Velikého. Před tímto nádherným
živým obrazem by se dalo sedět věčně. Ale honem do města, ať
toho stihneme, co nejvíc. Staré město není veliké, snad jeden kilometr čtvereční, ale orientačně velice složité a jen díky vynikajícím organizačním schopnostem Renaty jsme toho stihli opravdu hodně a nepoztráceli se. Ještě nesmím zapomenout, po celou dobu putování po Sinaji jsme měli s sebou vždy domorodé průvodce s licencí. Všichni se vyznačovali tím, že měli trvale přilepený mobilní telefon na uchu. Komu, proč a o čem stále telefonovali, mi zůstalo záhadou. Jejich pracovní náplň se sestávala z rozdávání vstupenek, hlídání a počítání našeho stádečka.
Jedna největší pamětihodnost za druhou, snad ještě větší. Všude veliké množství lidí. Všechny smysly už jsou otupeny, oči nestihají, brýle ze slunečního žáru nestačí ve tmě památek vyblednout a už další. Neznámé vůně! Jakou já mám chuť na kafe! Památky se mi začínají plést. Klopýtáme uzounkými uličkami, do kopce, z kopce - terén je hodně členitý a schody nenormalizované! Do žádného krámku se nesmí upřít pohled, hned máte na krku prodejce, který „udělá“ cenu jen pro vás!
Byli jsme v Getsemanské zahradě s 2000 let starými
olivovníky, v bazilice Agonie, v kostele Nanebevzetí
Panny Marie. Byli jsme v Betlémě - tedy na palestinském
území za zdí! V kostele Narození
Páně, až v jeskyňce, kde se narodilo Jezulátko. Snad
všichni znají mramorovou desku s kovovou hvězdou. Viděli
jsme mši v kostele sv. Kateřiny Alexandrijské
tamtéž. Jeli jsme kolem zdi, která odděluje
Palestinské území od Židovského
státu. Prošli jsme Via Dolorosa - Křížovou cestu,
všechna zastavení. Byli jsme v Chrámu
Božího hrobu, prošli jsme částí,
která patří Koptům. Byli jsme na Sionu u hrobu
krále Davida, byli jsme ve Večeřadle. Mohli jsme se pomodlit u
Zdi nářků. Byli jsme v Citadele, neboli Davidově věži.
Prošli jsme muzeem, kde nás Renata provedla dlouhou
historií Jeruzaléma. Byli jsme na Chrámové
hoře, prošli jsme Židovskou čtvrtí, zasmlouvali jsme si v
bazaru, i na to kafe došlo! 
Vadí
mi turisté!!! Na nejposvátnějších
místech kouří, halekají a chovají se
„nepietně“. U třetího zastavení Via Dolorosa
stojí o zeď opřený velký dřevěný
kříž. Jsem přecitlivělá, když mne popuzuje, jak se s
ním lidé fotí? To přece není
cirkusová atrakce. To je symbol utrpení a smrti, symbol
naší evropské kultury. Nebo se
mýlím? Před kaplí Božího hrobu. uvnitř
chrámu Božího hrobu, stojí obrovitá fronta
turistů. Tak tam se neprocpu a už ani nechci. Ještě jsem
našla kapli „Puklé skály“. „I
zatmělo se slunce, skály pukaly a hrobové se
otevíraly.“ Sednu si na lavičku k
řádové sestřičce a nechám se okuřovat kadidlem. V
pohledu na Boží hrob mi brání
pózující ukvokaní Japonci. Koho to vyhnal
Heliodórus z chrámu??? Proč jim to vyčítám,
mně taky visí na krku foťák. Byli jsme na pobožnosti v Arménském klášteře. Arméni jsou v Jeruzalémě nepřetržitě od 3. století. V zčernalém chrámu začíná pobožnost. Chór hlasů mnichů zní velebně. Je jich snad třicet ve starodávných dlouhých černých pláštích s kapucí přes hlavu, včetně představeného, vetchého starce. Jedinečná chvíle, naplněná velebností. Proč mi tak moc vadí hlasitě se bavící německý pár? Vadí mi to snad ještě víc než šustící bonbóny v opeře. Už jsem přetažená. Za tak krátkou dobu tolik toho stihnout a hlavně prožít, to se nedá. Navíc si dávám předsevzetí, že si musím přečíst Starý a Nový zákon - mám tak obrovské díry ve vzdělání. Ale pokud je mi známo, bible není kniha, ale celá knihovna. Někde doma mám nádhernou češtinou psané Biblické příběhy od Ivana Olbrachta (věděli jste to?!), ilustrované od Gustava Doré. Až budu doma prohlížet fotky a číst si biblické příběhy, tak se k tobě vrátím, Jeruzaléme, vrátím se ke tvým hradbám, starým olivám a posvátným místům.
16. března 2008
Jak už to tak bývá, nejlepší nápady se rodí na Moravě u piva a tak také vznikl nápad procestovat autem místo, které najdete na mapě Švédska pod názvem Laponsko. Je to bizarní a pro nás vskutku zajímavá krajina za polárním kruhem, kde slunce v létě nezapadá a v noci si můžete číst knihu, či prohlížet časopis s hambatými slečnami - protože tam o človíčka natož ženu nezavadíte.
Čím se tam budeme živit? Tuhle otázku jsem položil svým kolegům rybářům, ale ti se na mne jen pohrdavě podívali a řekli: "jen rybami". Jak se později ukázalo, pravdu měli jen částečně. Další varianta byly hřiby, neboť jak je známo všude na severu je jich nadbytek. Bohužel tyto varianty jídla by byly pravdou, kdyby tou dobou nepanovalo v celém Švédsku neobyčejné sucho a teplo, což nesvědčí ani rybám ani hřibům. Ale nebojte se, hlady jsme neumřeli. Dokonce jsem zkusil i arktické maliny, o kterých jsem četl, že jsou vynikající pochoutkou, ale chutnaly asi jako jahody v motorovém oleji.
Cesta byla naplánována na přelom července a srpna, což - jak se nakonec ukázalo - byla dobře zvolená varianta kvůli teplu a dešti, skutečně pršelo jen výjimečně, přes den se teplota vyšplhala dost přes 20°C, zato večer prudce klesala až na 5°C, což byl důvod ke konzumování fermentovaných destilátů. Že je v noci světlo, vedlo záhy k tomu, že jsme nevěděli, jestli je ráno či večer a poznali jsme to jen podle mračen komárů, kteří se na nás slétávali ve
velikých formacích.
Místní komáři jsou imunní proti všem
prostředkům a dokonce se mi snažili propíchnout tubu s Offem.
Nepomohlo ani vykuřování ohněm, klidně dělali přelety
přes nejhustší dým. Cestu popisovat nebudu, ale jedno je jisté - je to pekelně daleko, najeli jsme přes 7000 km. Vede přes Německo, Dánsko a ještě asi 1500 km přes celé Švédsko. Cestou se nic zvláštního nestalo, jen pár veselých chvilek, když si kolega, který vlastnil auto, jímž, u hranic s Německem uvědomil, že nemá doklady, řidičák, pojištění atd.. Vracet se nechtělo a tak i my bezvěrci se modlili, aby přísný celník na hranici nechtěl vidět papíry od auta. Také míra alkoholu a kartonů s pivem, které jsme převáželi, by odpovídala, ale tak pro dva autobusy plné otrlých námořníků.
Další veselá příhoda se udála u automatu na výdej lístků na trajekt. Po zasunutí karty se ve švédštině, kterou nikdo z nás neovládal, rozsvítil panel.
"Asi to chce tvůj pin," byla rada, která se ozvala z auta.
"No jo, nejsem blbej," odvětil kolega a začal vyťukávat pin své karty.
Když napsal své 4 čtyřmístné číslo a zmáčkl knoflík, ozvala se další dobře míněná rada, že to možná nechtělo napsat pin, ale počet lidí v autě, všichni jsme se smáli - kromě Houby, který by nerad sponzoroval 6000 lístků, ale zato bychom byli na trajektu sami :-). Naštěstí i automat poznal, že se do našeho auta 6000 lidí nevleze a po několika pokusech nám vydal lístek.
Na focení jsem používal svůj starý
dobrý Sony F828, dále čtyřgigovou kartu,
polarizační filtr a přechodový. Vše bylo v
pevném pouzdře. Dále byl nezbytný stativ. Měl jsem
4 baterky a ještě měnič na 220 V do auta. Cestou nás
provázel "chlapík z krabičky" - tak jsme říkali
družicové navigaci GPS. Byl sice užitečný, ale mnohdy ne
zcela přesný. Nicméně celkově toto zařízení
považuji za velice přínosné. Při projíždění
odlehlých oblastí, kde jediným zpestřením
byly varovné nápisy pozor medvědi a losi, jsem si
uvědomil, že by možná nebylo dobré se v této
divočině ztratit. Nejsou zde totiž žádné
orientační body, jen nekonečná lesotundra, z které
stoupá v noci pára - prostě strašidelné.
Mobil je sice hezký vynález, ale při absenci
signálu je vám tak na okrasu. Ale zpět k rybám. Sen kluků o chycení lososa se rozplynul, když při jediném záběru losos, který měl určitě přes 10 kilo, během krátkého zápasu přetrhl 35 mm vlasec jako papír. Lovit se tam dá jen v době největší tmy, to je kolem 23 až 1 hodiny, jinak vás ryby vidí a neberou.
V divokých vodách laponské divočiny je veliké množství obrovských ryb, ale ulovit je, je velice těžké, nám se to občas podařilo, ale mnohdy za velikého úsilí a přejezdů často i 100 km přesunů. Lovili jsme hlavně lipany, pstruhy potoční a okouny. Nejsem rybář a těžko mohu posoudit velikost, ale 45 cm potoční pstruh se mi zdál dosti veliký. Prostě uvařené brambory a lipani na prutu byly pochoutka, kterou by nám mohli závidět i v interhotelu. My spali sice jen ve stanech, ale pobyt v divočině u řeky je asi ten největší relax, který mohu doporučit každému. Snažili jsme se projít i národní parky, ale jen park Abisko u norských hranic je dobře přístupný. Některé parky jsou těžce dosažitelné a lze se tam dostat jen na člunu, nebo vrtulníkem, na což mi mé chatrné úspory nestačily. Třeba jednou zbohatnu a vrátím se tam.
Pokud byste měli nějaké dotazy a já na ně budu znát odpověď, klidně mi napište. Takže: Laponsko ahoj a snad ještě někdy na viděnou.
Silvestr v oblacích nad rovníkem
Z Johannesburgu z letiště Jana Smutse jsme odlétali na lince Kapské Město - Londýn 31. prosince v 19 hodin místního, tedy jihoafrického času, což bylo o hodinu dříve, než v té chvíli ukazoval ten středoevropský. Napřed zmizely špinavě žluté valy hald z hlušiny zlatých dolů, potom se za horizontem rozplynuly i kopce Severního Transvaalu, v téměř dva tisíce kilometrů dlouhé řece Limpopo se utopil též svit mého posledního dne na jihu Afriky a já se rychle loučil s Jižním křížem.
Po zhruba pěti hodinách se naše letadýlko s téměř třemi stovkami pasažérů na palubě ocitá blízoučko rovníku, protínajícího asi v polovině Keňu. Palubní mapy na výsuvných obrazovkách ukazují výšku 10 700 metrů, venkovní teplotu mínus 57 stupňů Celsia a rychlost letu 870 kilometrů v hodině. Udatní muži za kniplem zřejmě náš vzdušný koráb umně kočírovali tak, abychom zrovna v okamžiku našeho přeletu z jižní polokoule nad severní mohli oslavit Silvestra.
Už dávno jsem se jako technicky zcela zaostalý vzdušný pasažér smířil s faktem, že navzdory zemské přitažlivosti vydrží přes dvě stě tun těžký letoun ve vzduchu nepřetržitě deset i více hodin. Poprvé si ale zvykám na nadoblačnou oslavu Nového roku. A tato skutečnost je tak silná, že zcela tlumí můj chronický strach z létání, jehož mě nezbavilo ani dvacet let pravidelného cestování vzdušným prostorem naší planety, ani nemalé dávky slivovice, kterou mám pro navození psychické otupělosti svého organismu na palubě všech letadel vždy k dispozici, včetně tablet nitroglycerinu.
Pilot měl určitě dobrý úmysl, byl patrně křesťan a stejně jako já nebral vážně skutečnost, že v boeingu je minorita křtěných Evropanů, zato většina Indů, Číňanů a několik příslušníků jiných národností hinduistického, muslimského a židovského vyznání, hlavně sezonních pracovníků, zaměstnávaných v JAR a letících patrně přes Londýn do svých nových evropských domovů.
Ne nadarmo dosahují sportovci nejskvělejších výkonů ve vysokých nadmořských výškách. Rovněž mi se vysoko nad matičkou Zemí v mozku zablesklo, jako při africké bouři a najednou jsem si uvědomil, že můj soukromý globalismus, s jakým jsem přistupoval k Silvestru, k tomuto zdaleka ne celosvětovému svátku, byl notně přízemní.
Moje velikášství, že svět jsou jen křesťané a jejich Silvestr, dostalo řádně zabrat. A tak ve chvíli CH, kdy ručička hodinek přeskočila na půlnoc a pod námi se objevuje Keňa i tušení imaginárního rovníku, skoro protínajícího druhou nejvyšší horu Afriky Mt. Kenya s 5199 metry nad mořem, nepropuká k mému zklamání v letadle žádné všeobecné veselí a jásot, provázený boucháním láhví šampusu. Místo toho se všude kolem mě ozývá jen spokojené pochrupávání většinou snědých pasažérů.
Pravda, po kapitánově přání všeho dobrého v Novém roce roznášejí na účet britské letecké společnosti palubní průvodčí pohárky s šampaňskými bublinkami, zřejmě ještě sovětské polosuché provenience, ale je po čertech málo rukou, které po nich sahají.
,,Nový rok a teď?" protírá si ospalé oči můj soused, ukrajinský Žid z Birminhgamu, který byl v Kapském Městě na bar micva svého vnuka. Překvapený mojí ruštinou mění svoji angličtinu v jazyk východních Slovanů. ,,Židé slaví Nový rok Roš hašana v prvních dvou dnech měsíce tišri, to je podle přechodného roku někdy mezi zářím a říjnem. Svět byl přece stvořen 3761 před křesťanským letopočtem..."
Obracím se zmateně s číškou napůl vyprchaného šampusu k asijské pasažérce přes uličku.
,,Nový rok je pro nás podle lunárního kalendáře až koncem ledna," špitá thajská dívka. ,,U nás začínáme rokem 543 před vašim letopočtem. To se narodil Buddha. Happy new year..."
,,Pro muslimy je začátkem letopočtu 24. září roku 622, kdy náš Prorok, nadmíru velebný Muhammad, odešel tajně z Mekky a dorazil do oázy Jathrib," zapojuje se do našeho silvestrovského kalendária i důstojný kmet s bělostným plnovousem, sedící vedle Asiatky, jenž však na dotaz, odkud pochází, jen mávne rukou a znovu se ukládá ke spánku.
Jediným rozmarem tohoto okamžiku je nenadálá turbulence, takže připoután k sedadlu dbám hlavně na to, aby se mi při kodrcání letadla nevylil zbytek vzácného moku, jemuž jsem rozmnožil promile alkoholu nenápadným dodáním několika větších kapek švestkového moku z nejmenované valašské pálenice.
Tak
jsem konečně pochopil, že na světě nejsou jenom křesťané a
jejich Silvestr. Že planetě Zemi, na kterou jsem se v tom okamžiku
díval zbožně do temnot noci z nadoblačné
výšky, ukrajují čas i jiné časomíry,
a že lidské bytí není ani zdaleka řízeno
jen pravidly naší povýšenecké
křesťanské pošetilosti. Že na Zemi žije rovněž
více než miliarda muslimů, miliony hinduistů, buddhistů i
judaistů, které všechny spojuje jiný
fenomén - plynulá znalost angličtiny, na rozdíl od
té mé kostrbatě valašské. Všechny mé dosavadní zkušenosti z oslav časového přechodu z 31. prosince na 1. ledna tak vzaly tím okamžikem za své. Žádné rozčilování nad televizním programy pětapadesáti kanálů, na palubě dávají jen Krokodýla Dundyho, žádné výčitky svědomí z přejídání a zvýšeného cholesterolu, ani kocovina z přemíry alkoholu a bolesti páteře z pokusů vyjádřit latinsko-americkými rytmy své freudovsky rozervané nitro bodrého Valašiska.
Když si uvědomuji, že zamýšleného deliria nedosáhnu, obracím se uraženě do svého nitra, kde s údivem zjišťuji, že výjimečně nemám důvod pro rekapitulační zpytování svědomí.
Naštěstí je ale nač vzpomínat. Vychutnávám proto plnými doušky alespoň slastné okamžiky dočasné blízkosti milované Afriky. Už jen pár hodin a pohltí mě znovu civilizační chaos starého kontinentu, v němž si o tajemných hlasech buše mezi Botswanou a Mozambikem budu moci nechat jen zdát.
Ty tam budou také ještě tajemnějších pohledy kávových očí polonahých zuluských tanečnic v areálu bývalého zlatého dolu Gold Reef City, z něhož se stal dobře prosperující zábavný park nedaleko Johannesburgu. Proto si nostalgicky v mysli pouštím střihový film poskládaný ze střípků exotického okouzlení, malých i větších psychických otřesů, dojetí, vzteku i extází jihoafrického novice opojeného nejen alkoholem.
Prostě z toho všeho, co mě zasáhlo i těsně minulo a drápkem se do mého infarktu se bránícího srdce zarylo koncem druhého milénia během mých cest po krajině klukovských snů - po Jihoafrické republice, zemi platiny, zlata, diamantů a domestikovaných moravských horníků.
Úryvek z cestopisu Češi v zemi zlata, platiny a diamantů
Prožít si ten strach, tu zimu a beznaděj
BIHAČ - Uplynulo nějakých pět vteřin a první dva
vodáci, co skákali z vodopádu, už se vynořili a
plavali k raftu. Třetího nebylo vidět. Deset vteřin,
patnáct
.
Štáb začal nervózně sledovat řeku. Dvacet vteřin.
Střapatá hlava Roberta Kazíka se konečně objevila nad
hladinou. Dobrodruh, co se vrhl z dvacetimetrové
výšky do vodního proudu jako dublér jednoho
z rumunských herců, se bez temp nechal unášet k
ostrůvku. To už bylo všem jasné, že něco není v
pořádku. I režisérovi Filipu Renčovi. Jak se hnal podat
Kazíkovi ruku a pomoct mu na pevnou zem, zapadl na ostrůvku do
průrvy plné žluté pěny. Konečně se Kazík dostal
nezvykle pomalými pohyby na raft, který ho dovezl ke
břehu.„Byl bílý jako stěna,“ vyprávěl druhý den už v klidu Renč. „Bylo mi hrozně; takový chlap, a tak ho to zlomilo, to musel být náraz.“ Naštěstí žádné z dříve zlomených žeber nepovolilo a šéf kaskadérů, podílejících se na filmu Na vlastní nebezpečí, se do druhého dne jen vyležel z pořádných pohmožděnin.
První scény dobrodružného thrilleru se točily už loni v Praze. Expedice velmi nesourodých lidí se vydala sjíždět na raftu divokou vodu, každý s jinými představami a jinými cíli. To hlavní ale začalo až letos počátkem června, kdy se štáb i s herci vypravil do nádherné přírody severozápadní Bosny a Hercegoviny k řece Uně.
Tam všichni pracovali až téměř do konce měsíce,
aby se pak přesunuli do ještě divočejší krajiny
ještě chudšího Rumunska. Zvládli to v
pohodě? „Jsme tu jako na skautském táboře,“ tvrdil jeden z hlavních aktérů Jiří Langmajer někdy s nadšením, ale častěji naštvaně. Nad scenériemi hrdých hor a průzračných řek jako vystřižených z filmů o Vinetouovi nijak zvlášť nejásal. „Nevím, jestli se mi tu líbí. Stýská se mi. Vždycky se mi stýská po lidech, co mám rád, po těch několika, co mají rádi mně,“ vysvětloval a bedlivě sledoval český tisk, k němuž se náhodně dorval. Představitele doktora Hrušky z Ordinace v růžové zahradě a jeho mimomanželské avantýry totiž v té době zrovna probíraly všechny společenské časopisy. Svou misi v Bosně tak Langmajer bral trochu jako trest za své prohřešky, což mu ovšem nebránilo v pokusech o další. Žádný div, když jeho herecká partnerka, půvabná rumunská herečka Raluka Aprodu, pomotala hlavu snad celému štábu. A když po srážce své domorodé lodičky s rozjetým raftem padala Aprodu alias Anica v bílé sukýnce a v bílé, máloco zahalující košilce do nebezpečných vln zdivočelé vody, nejeden z přítomných mužských zatoužil vyměnit si to s Langmajerem a vrhnout se do mrazivé řeky místo něj na její záchranu. A Langmajer, všemi zvaný Langoš, hrdinně prohlašoval, že strach necítil, ani když s raftem skákali z vodopádu. Prý v té chvíli myslel jen nato, aby se nic nestalo jeho hereckým
partnerkám.„V těch mých psychických sračkách, co v nich teď jsem, se ani nebojím,“ prohlásil a potvrdil, že s Filipem Blažkem, mimořádně mužným hereckým tipem a dalším účastníkem dramatické plavby, chodí každé ráno před začátkem natáčení plavat do řeky. „Spíme spolu v pokoji, jsme dál od ostatních, tak už jsme jak mamka s taťkou, jen jsme se ještě nedomluvili, kdo je kdo,“ vtipkoval Langmajer. Po ranní koupeli se pak herci koupali ještě celý zbytek dne. Jako naschvál totiž, když se celý den točilo na řece, přidal se ještě déšť. Počasí filmaře vůbec pořádně potrápilo. Když zrovna nelilo, byl pařák k zalknutí; ve chvíli, kdy scéna u řeky potřebovala slunce, přihnaly s mraky a tak se muselo čekat…
„Nejsem vůbec unavený,“ vyvracel domněnky Renč poté, co ze sebe po celém dni stahoval neopren, ostatně podobně jako mnozí další. „Ani bych nešel spát,“ byl režisér rozjetý jako tank, nadšený každým povedeným záběrem i muzikou, kterou už si představoval k jednotlivým scénám. „Skládal ji Walter Kraft, taková vazba, dělal profesionálně v ochrance. Člověk by nevěřil, že takový chlap má takový feeling,“ horoval Renč nad hudbou, z níž se ježily chlupy na těle, přestože tehdy ještě nebyla nahrána symfonickým orchestrem a člověk k ní zatím neviděl nepřístupné vrcholky hor a nesjízdné peřeje řek, ani nespoluprožíval panickou hrůzu skupinky lidí, co neví, jak naložit se svým dalším osudem.
„Musel jsem je nechat prožít ten strach, tu zimu, aby to uměli zahrát,“ komentoval Renč jeden ze silných momentů natáčení, kdy herec Miroslav Krobot visel nad dvacetimetrovým vodopádem zcela závislý na bezvadné práci kaskadérů. „To byla pro mě zatím nejhorší scéna,“ přiznával Krobot a klepal se, protože před chvílí byl sedmkrát po sobě ve vodě, co má pár stupňů nad nulou. „Bylo to dokonce horší, než když jsem musel zvracet nad mrtvolou. Použili jsme nějakou polívku, kterou jsem ani nepolykal. Ale když se ten záběr točil po páté, tak už mi z ní bylo fakt zle a málem jsem se poblil doopravdy,“ přiznával s kamenným obličejem muž, kterého si režisér nemohl vynachválit jako naprostého profíka.
Scénář filmu, jehož natáčení bylo i podle hlavního protagonisty Langmajera tím nejdobrodružnějším, jaké kdy prožil, pokud ho ovšem náhodou neosloví Hollywood, napsal spisovatel z Opavy Josef Urban, autor už několika televizních scénářů. „Film je to můj první, lákala mně velká podívaná,“ říká zkušený vodák a nadšený cestovatel, dvaatřicetiletý Urban. V šuplíku už má další dopsané i rozepsané scénáře a plno dráždivých námětů. V dobrodružném snímku Na vlastní nebezpečí se nepochybně pozná řada jeho kamarádů, klientů jeho cestovky Denali i náhodných známých. Samotný příběh je inspirován skutečným zážitkem, které prožili Urban s Renčem na společné cestě Balkánem. Nakolik je autentický a kde přesně se skutečně odehrál, ale nemá ani jeden z nich nejmenší chuť prozradit. Prostředí v Bosně a v Rumunsku vybrali, protože ho dobře znají. Nedotčená bosenská příroda, kde není neobvyklé potkat lišku, medvěda nebo nebezpečnou černou zmiji, a lidé poznamenaní válkou dotvářejí ojedinělou kulisu na českou produkci neobvyklého snímku.
„Když jsme tu byli v pětadevadesátém, tak tuhle louku zrovna odminovávali. V celé Bosně bylo na tři a půl milionu min,“ říkal Urban kousek od vodopádů, kde se točila jedna z nejnáročnějších scén filmu. Stopy války jsou ale v Bosně stále patrné na každém kroku, vedle nových byť chudých domků tu stojí rozstřílené ruiny, které už nikdy nikdo neopraví. Přesto místní lidé zvou cizí příchozí na "čašu domaci slivky" srdečně a s jižanskou bezstarostností. V napjatém natáčecím plánu si ji ale členové filmového štábu moc neužili.
„Proti tomu je taková výprava s cestovou úplnou selankou,“ přitakal jeden ze zkušených vodáckých průvodců Tomáš Svoboda, přezdívaný Fantomas. Zatímco celý štáb se alespoň na noc stěhoval do skoro hodinu vzdálené civilizace, do hotelu, vodáci si postavili přístřešek z celt hned u řeky, protože přesouvat se jim ani nestálo zato.
„Sjíždění náročných úseků a zaskakování za herce je spíše zábava, tedy kromě toho skoku z vodopádu, to bylo hustý, ale to neustálé přetahování raftu je děsná dřina,“ horlil zpocený Fantomas, když parta potřetí soukala těžkou loď po strmém srázu, aby se záběr točený z malého vrtulníku, nesoucího kameru, mohl několikrát opakovat, dokud nebyl Petr Hojda, kameraman s citlivým okem a přemýšlivým přístupem, spokojen. Dramatické scenérie snímané širokoúhlým objektivem, tak ojedinělým u českého filmu, budou nepochybně velkolepou podívanou, hodnou Hollywoodu. Jenže zrovna tu umí nejlépe právě Hollywood. Zda se podařilo do českého dobrodružného trháku přidat ještě něco navíc, posoudí diváci na začátku roku 2008.
3. Do té vody už nevlezu, sděloval Jiří Langmajer naštvaně svému hereckému kolegovi Václavu Jiráčkovi po dopoledním natáčení, které herci strávili celé v podstatě ve vodě. Jen co vylezli na břeh, začalo lehce mžít.
4. Členové štábu chodili sice jen v košilích a dlouhých kalhotách, ale parno zrovna nebylo. Přesto se musela už po několikáté Raluka Aprodu po pádu s loďky po srážce s raftem znova usušit, obléci a opět nachystat na další natáčení téže scény, dokud nebyla dokonalá.
5. Celá herecká sestava se pere s peřejemi. Natáčení na divoké vodě několikrát nezkušeným vodákům nahnalo pořádně strach.
6. Raluka Aprodu, Jiří Langmajer a Filip Renč diskutují nad závěrečnou scénou filmu, kdy se musí hlavní hrdinové rozloučit.
7. Po třetí, po osmé, po desáté musel vodák Tomáš Svoboda, zvaný Fantomas, odstrkat lodičkou s Ralukou Aprodu doprostřed proudu, kde se měla srazit s přijíždějícím raftem.
Vloženo 14. 12. 2007
světového významu je v Itálii a z toho 90 % v Římě.Nebudu hodnotit, co pro naši evropskou civilizaci přinesli „již staří Římané“, kteří převzali kulturu řeckou. O tom jsou ,,napsány"celé knihovny a antickým odkazem Říma, a nejen antickým, se probíraly hromady historiků a moudrých lidí. Já osobně mám ráda „polobeletrii“: Zamarovského Dějiny psané Římem nebo Michaela Granta Dějiny antického Říma, apod. Jsou napsány hromady více nebo méně zdařilých turistických průvodců, jež si může každý z nás koupit. Mohla bych se v nich ,,hnípat" a vysmívat se autorům některých turistických průvodců, kteří jen z ostatních opisují a sami si Řím ani pořádně neprošlapali, a usvědčovat je z chyb. Nebudu to dělat, zůstanu u dojmů.
Čím mám začít? Náhoda tomu chtěla, že organizuji a průvodcuji Řím každoročně, letos už po šestnácté, a tak mi opravdu věřte, že mohu porovnávat. Když jsem se poprvé ocitla v Římě, třeba na náměstí sv. Petra, byla jsem ohromena jeho velikostí. Byla jsem zaslepena tím, jak je to všechno neskutečně obrovské. Protože všemu, co je psáno, nevěřím, nechce se mi zdát, že by bronzový baldachýn nad papežským oltářem (nad hrobem sv. Petra) byl o 2 m vyšší než obelisk na nám. sv. Petra. Nechtělo se mi věřit, že všechny obrazy v chrámu sv. Petra nejsou obrazy, ale mozaiky. Musela jsem si sáhnout! Nechtělo se mi věřit, že délka našeho chrámu sv. Víta se do tohoto velechrámu vejde skoro dvakrát. Nechtělo se mi věřit, že zlatá písmena v kopuli „Ty jsi Petr a toje skála“ jsou dva metry vysoká. Viděla jsem mnohokrát sv. Otce Jan Pavla II. a vždy mi to vehnalo slzy do očí (prý tak působil i na ostřílené atheistické novináře). Byla jsem přítomna několika svatořečením a mnoha Ave Maria. Mnohokrát jsem viděla obrovské jásající davy. Obdivovala jsem zaměstnance Vatikánu, jak umějí pracovat s davy, aby se neušlapaly. Mnohokrát jsem vystála frontu na vstup do kopule sv. Petra. Mnohokrát jsem přetrpěla frontu do Vatikánských muzeí. Kolikrát jsem prošla Rafaelovými sály, kolikrát jsem zírala s pusou otevřenou na strop Sixtinské kaple.
Teď se odsunu z Vatikánu na neklasičtější ruiny fora Romana. Na Svatou cestu, na vítězné oblouky, Titův, Septima Severa, Konstantinův, zbytky bazilik (v
antice římské správní a obchodní
středisko), do Mamertinského žaláře, do curie, na
Palatin. Kolikrát jsem stoupala po Michelangelově
schodišti na Kapitol, fotila sochy dioskurů a pak stála v
úžasu u jezdecké sochy Marka Aurélia před
římskou radnicí. Jak ráda bych byla třeba před sochou Mojžíše sama. Před posledním Rafaelovým obrazem Nanebevstoupení Páně bych vydržela sedět celý den. Stejně tak na podstavci sochy slona s obeliskem před Santa Maria Minerva, na Andělském mostě, na vrchu Pincio a jinde. V koloseu na mne vždy padne nevysvětlitelná tíseň, až mne to škrtí. Pokaždé znovu mne pohltí obdiv k stavitelům Pantheonu, Maxentiovy baziliky, Caracalových lázní – tak obrovské budovy, jak účelně postavené a do teď stojí.
Je mimo mé chápání, jak někdo uměl z kamene vysochat třeba krajku na klečícím Martinu V. v konfesiu Santa Maria Magore. Nikdy neopomenu pohladit po nohách bronzovou sochu sv. Petra, napít se z pramene fontány di Trevi. Dokážu si představit, jak rodilí Římané nemají rádi turisty. Docela bych jim přála, aby vyhlásili týden bez turistů. Ty nekonečné, odporné davy!!
Pocity mám stejné, i když pořád chodím po stejných, to je po těch „největších“ památkách. Nikdy se mi neomrzely a myslím, že to ani nejde, aby se něco tak krásného omrzelo. Naopak. Vždycky je v partě někdo, pro koho to dělám ráda. I když se vždycky najde jiný, koho bych s největším gustem uškrtila. Teď k nim patří milovníci Dana Brauna, kteří nepochopili, že jeho díla jsou jen vynikající detektivky a uváděná fakta jsou jen fikce, aby se dobře prodávala.
Kolik starých lidí jsem provázela po Římě a splnila jejich dávný sen. Měla jsem v partě vozíčkáře, studenty, děti. Jen teď vidím víc detailů, kterých jsem si dříve nestačila všimnout. Letos byly poprvé všechny patriarchální baziliky bez lešení (sv. Petr, sv. Jan Lateránský, Santa Maria Magore, dokonce i moje nejmilovanější - sv. Pavel za hradbami). Líbí se mi, že když už je nějaká památka v lešení, tak na plachtě, za kterou se lešení schovává, je památka realisticky namalovaná (např. už třetí rok Trinita Dei monti nad Španělskými schody).
Jak je historický Řím oslepujícně nádherný, tak obludná jsou jeho předměstí. Bílé travertinové obložení nádražíčka v Prima Portě každodenně počmárané sprejery. Roztlučená okna, hromady odpadků. Nepoučili jsme se z římských dějin. Kontrast mezi bohatými a těmi nejchudšími je i zde propastný.
Nejnádhernější luxusní vily. Podle některých historiků právě na tuto skutečnost Starý Řím zanikl, nebyla střední třída! Před každým kostelem sedí žebráci.
Jsem
příliš měkká, abych jejich dotěrnosti překročila.
Na všech možných a nemožných místech
vám nabízí většinou Asiaté a
Afričané „potřebné věci“, od
deštníků, šátků, triček, po blbůstky pro
děti, pohlednice, šperky. Každý rok je nějaká
blikající, létající nepotřebnost
nová. Jsou velice vynalézaví a musí
mít oči všude. Jakmile se objeví policie, popadnou
svůj uzlíček a prchají se schovat. Letos jsem byla se svou devítiletou vnučkou Verunkou svědkem, jak dva městští policisté chytili drobounkého vyhublého mužíka, zřejmě Inda; musel vyprázdnit kapsy, sundat všechny náramky a náhrdelníky navěšené na vnitřní straně saka a strážníci je před našimi zraky ukládali do kufru policejního auta, který byl plný zabavených věcí. Seděly jsme s Verunkou na okraji chodníku, lízaly zmrzlinu a bylo mi před vnučkou do pláče a hanba za celé lidstvo. Verunka si také všimla „chatrčí“ z papírových krabic a různých plechů pod mosty kolem příměstského vláčku do Prima Porty. Jak vysvětlit dítěti, že někteří lidé jsou tak hrozně chudí, že bydlí pod mostem, že přišli za lepším do bohaté Evropy.
Líbí se mi, jak si město Řím poradilo s nekonečným množstvím toulavých koček. Všechny odchycené kočičky vykastrují, aby se dál nemohly množit a vypustí je na náměstí Largo Argentino do vykopávek, kde je vzorně krmí a odkud nemohou utéct. Líbí se mi, jak každým rokem přibude „vykopaných“ památek, jak daleko za 15 let pokročily archeologické vykopávky na Palatinu, na císařských fórech.
Milý Římě, mám tě ráda, moc ráda. Jak rychle se zapomene na napuchlé nohy, polámaná záda, hledání záchodků a další nepříjemnosti. Zůstává v paměti jen to krásné a CD s digitálními fotografiemi, kterými pronásleduji své blízké, aby se podívali, jaký byl letos ten Řím.
Foto: 1. Brána sv. Štěpána, 2. Maxentiova bazilika, 3. Septimův oblouk - Forum Romanum, 4. Konstantinův vítězný oblouk, 5. Prosba o almužnu, 6. Na Kapitolu, 7. Pouta sv. Petra, 8. Pomník - Viktor Emanuel II.
„Když
vyjedu z Gottardu, mám pocit, že jsem v jiném světě. V Ticinu je
všechno jiné. Barvy, nebe, vůně, světlo ... snad i vzduch je tam jiný.“
„A
lidé.“
„Ano. A
lidé.“
Nepřístupný starý pán se mi mění před očima.
Prohlíží si znova rentgenové snímky.
„Nevím,
jak si vysvětlit tu asymetrii. Vy jste jezdila na koni.“
„Ne,
nikdy. – A vy?“
„Ano.
Kdysi.“
Vidím ho
na koni. Kamsi tryskem uhánět. O člověku, který řekne, že miluje Ticino, rázem
něco víte.
www.ticino.ch
Dove la Svizzera incontra l´Italia! Kde
Švýcarsko hraničí s Italií!
La punta
meridionale della Svizzera si chiama Ticino.
Qui si cantano canzoni in italiano, si gusta un´ottima gastronomia e si assapora la gioia di vivere.
Slovníček:
Cantare zpívat
Canzoni písně
Gustare libovat si
Gastronomia labužnictví
Assaporare vychutnat
Gioia di vivere radost
ze života
Encyklopedie
Diderot 1999
Ticino (tyčino), kanton v jižním Švýcarsku jižně od hlavního
hřebene Alp, 2812 km čtverečních, 302 000 obyvatel (1995), správní
středisko Bellinzona. Italsky mluvící obyvatelstvo. Intenzívní cestovní ruch.
Ticino. Kraj hor a jezer. Opečovávaný na
každém kroku, jako jedna zahrada upravený, bohatý. A na každém kroku krásný, ať
pohlédnete kamkoli,
v kteroukoli roční dobu. Před vašima očima se
v rychlém sledu střídají majestátné Alpy se sněhem na vrcholcích, zelené pahorkatiny a přívětivé nížiny na
březích jezer, široká údolí s pestrou středomořskou květenou a holé skály
s divokými vodopády, města s výkladními skříněmi luxusu a městečka s
romatickými kostely, kostelíky a kapličkami a úzkými uličkami s typickými domy
z granitu... Starostlivě se tu všude udržuje dědictví otců. A současně
bohatě užívá všeho, co přinesla doba.
Po většinu roku Ticino kvete.
Ne vždycky, ale často už na
začátku března přichází jaro. Kvetou sakury, kamélie, magnólie – v
době, kdy se ve střední Evropě odklízí černý posyp z chodníků.
Od června pálí slunko. Rytmus
života se mění. Jako ve všech jižních
zemích. Přes den je ticho, život se
rozproudí večer. – Rozsvítí se grotti
(grotti jsou pro Ticino typická
rustikální pohostinství, umístěná na
klidných místech mimo město, jídlo se
podává venku ve stínu stromů na granitových
stolech), hraje hudba, je slyšet
křik dětí. Stává se, že okolo deváté
u vás někdo zazvoní. Pro vaše dítě
přišli
kamarádi, jdou si hrát. Je
horko a dětem v polovině června
začaly prázdniny. Odnesly si domů vysvědčení. Ale nikdy
to nejsou samé jedničky
– tedy šestky. Šestka se uděluje jako
v krasobruslení, jen zřídka a za
mimořádný výkon. Ani z chování
nemají zdaleka všechny děti šestku. Ale
děti tady nemají ve zvyku se srovnávat.
Nezajímá je to a ani nevědí, jaká
vysvědčení mají kamarádi. I když je
náboženství nepovinné, skoro všechny děti
je navštěvují – převážně katolické.
Je to ticinská tradice. Základní škola
má
pět tříd, střední čtyři a na rozdíl od
jiných částí Švýcarska je tady
střední
škola jednotná pro všechny děti. Na
základní škole oslovují děti učitele
křestními jmény a tykají jim. I 
to je proto, aby se děti ve škole cítily co
nejlépe. A bylo by zlé, kdyby tomu tak nebylo, protože v ní tráví skoro
celý den. Výuka končí ve čtyři odpoledne, v poledne je dvouhodinová přestávka
na oběd. Děti v drtivé většině chodí domů, protože ve
školách se zpravidla nevaří a
pracujících
maminek tu není mnoho. S mateřskou dovolenou
trvající 112 dní ode dne
porodu není zaměstnání na plný
úvazek snadné. Od čtyř let dítěte je
povinná
docházka do školky. Ve státních
školkách se obědy vaří a vy můžete
z televize zjistit, co bude vaše dítě zítra
jíst, protože jídelníček je
sestavován centrálně pro celý kanton.
Do školy se děti vracejí 1.
září. Ještě
je horko, slunečno, ale už
se to dá vydržet. Odkvétají hortenzie, oleandry,
palmy. Dozrávají olivy.
Ticinský extra panenský olej oliva si kupte.
Vyrábí se tu už čtyři sta let a má
vynikající kvalitu. Padají kaštany.
Dopřejte si je na více způsobů. Třeba
zpracované včelami do medu. Ten vám možná nebude
chutnat. Ticinský med – a
nejen kaštanový - má
výraznější, ostřejší chuť a vůni,
než jsme zvyklí u nás. A
zraje vinná réva. Pro Ticino je typické
víno Merlot, suché, lehce nahořklé, a
destilát grappa, který se dělá z odrůdy
nazývané „americká vinná
réva“.
Merlot del Ticino – solo cose buone, můžete vidět napsáno
na obchůdcích s vínem. Podzim je
v Ticinu krásný čas.
David Gargano, 8 let
Benvenuto, caro autunno
Vítej, milý
podzime
Benvenuto, caro autunno,
Vítej, milý
podzime,
ti stavo aspettando
na
tebe jsem čekal
tutto l´anno.
celý
rok.
Le castanie stavo aspettando,
Na kaštany jsem
čekal
i funghi sto gia cercando.
a teď už
jsem hříbky hledal.
Benvenuto, caro autunno,
Vítej,
milý
podzime,
e anche il mio compleanno.
a
také moje narozeniny.
Dnů, kdy sněží v nížinách,
je málo. A když ho náhle napadne hodně, je kalamita. Připraveni na to příliš nejsou. Většinou tady jenom prší. Ale
prší-li, na deštník nespoléhejte. Nebude vám k ničemu. Stejně přijdete
promoklí na kůži.
Nejkrásnější město kantonu je
Lugano. Krásnější svou polohou než svou architekturou. Říká se mu „perla na
jezeře“. Zrcadlí se v něm, vystupuje z něho a šplhá po kopcích
padajících do vody až k příkrým skalám. Projděte se po nábřeží, až sem
přijedete. Na tu procházku nezapomenete.
Budete-li v Ticinu jako
turista, domluvíte se, i když neumíte italsky. Zdržíte-li se delší dobu,
budete-li muset odpovídat na telefonáty, budete-li si chtít
povykládat se
sousedy, bez italštiny se neobejdete. Říká-li vám někdo s obdivem, kolik
jazyků umí každý Švýcar, prosím, nevěřte mu. A hlavně nepozbývejte sebevědomí.
(Děti se tady začínají učit cizí jazyk - v Ticinu francouzštinu - od 3.
třídy základní školy.)
V referendu,
v němž se
hlasuje o otázkách týkajících se
širšího otevření se světu, se projevuje u
obyvatel
Ticina touha po zachování statusu quo. Snad i oni si jsou
vědomi toho, že
„všechno je tu jiné“. A chtějí, aby to
tak zůstalo. (Anebo je spíš důvodem
strach z levné pracovní síly z Italie?)
Chýlí se k večeru. Vystupuji
na horu Monte Caslano. Cesta je značená a navíc
opatřená naučnými tabulemi. Chci
dojít až ke kovovému kříži na vrcholku,
který každou noc září na pozadí oblohy.
Jako hvězda? Nebo jako jizva po odňatém ráji? Jdu
bezpečně a bez nejmenších
obav. Cesta mě dovede tam, kam chci dojít. Ve
Švýcarsku to jinak nemůže být.
... Ale náhle je. Cesta se ztrácí, mizí
v trávě a dále se rozbíhá do
několika stezek. Znejistím. Snažím se jít po
směru, kde tuším kříž, ale pěšina
se klikatí, zrychluji, rozběhnu se, snad doběhnu na
mýtinu, snad něco uvidím...
Jsem na mýtině, ale uprostřed vysokých stromů. Je
celá hustě pokrytá sytě
růžovými bramboříky. Bramboříková louka.
Ano, barvy tu jsou jiné...
A lidé. Jsou k sobě
přívětivější, jsou srdečnější.
Možná je té srdečnosti někdy až moc. Třeba
v porodnici,
kde nadšení halasní příbuzní
v hojném počtu sedí
na postelích a vítají
potomka až do nočních hodin, přičemž
vřele přivítají i vašeho. Nikdo je nevykáže, ani vy ne, i když byste to udělali
s radostí. To se tady nedělá. – Jsou zdvořilejší? Snad je to něco jiného
než zdvořilost. Nikdy by se vám nestalo, že by vám řekl lékař např.
v noci, proč nepočkáte do rána, nebo odpoledne, proč jste nepřišel ráno, a
vy byste se museli omlouvat a cítili byste se jako káraní školáci. Tady se to
nestane, protože vaše svoboda názoru i konání je všude se samozřejmostí
respektována. Usoudíte-li něco vy, nikdo vás nekritizuje. Ovládá se? Je
zdvořilý? Ne. Jeho to ani nenapadne. Takovému přístupu se budeme u nás učit
dlouho. Pokud se mu vůbec kdy naučíme. Cítím se tu volněji. Moje já je všude
uznáváno, někdy až hýčkáno.
Ticino.
Popsané, malované, ztvárněné mnoha umělci.
Navštěvované tisíci
turisty. Kraj plný hotelů a také domovů pro mnoho
obyvatel seniorů, kteří se
sem stěhují ze severu. Aspoň na část roku. Proto tu
vídáte častěji než jinde
ordinace odborných lékařů, soukromé kliniky,
rehabilitační centra, areály
zdraví. Jsou tu potřebné. A všichni se
uživí. (Ale iluzi o bezchybném fungování
zdravotnictví nepodléhejte. Budou-li si Ticiňané
na ně stěžovat, budete se
cítit jako doma. A to ne zcela proto, že by byli mnohem
náročnější. Fungování
zdravotnictví je problematické nejspíš
všude.)
Ticino. Kousek ráje ukrojený
nebi. Obdivované a milované. Je to pravda. Všechno je tu jiné. Barvy, nebe,
vůně, světlo, snad i ten vzduch je tady jiný. A lidé. Budete-li se procházet po
ticinském městečku, pozdraví vás Buon giorno nebo Buona sera. Bude-li i vy
zdravit na potkání, nezapomeňte, že Dobrý večer, tedy Buona sera se zdraví už
od čtyř hodin odpoledne.
Je na dně Mrtvého moře Sodoma a
Gomora...?
Dnes
je tady situace podstatně jiná. Každý rok poklesne hladina Mrtvého moře asi o
metr. Na jeho nejjižnější části je už vodní plocha rozdělena solnatou pevninou.
Proto izraelští a jordánští představitelé dali hlavy
dohromady a společně
pracují na projektu stavby kanálu, který bude zásobovat vysychající Mrtvé moře
vodou z Rudého moře. Izraelský ministr národní infrastruktury Binjamin
Ben-Eliezer a jordánský ministr vody a zavlažování Mohammed Thafer al-Alen se
rozhodli požádat Světovou banku o financování studie proveditelnosti kanálu.
,,Když
se Lot po dlouhém putování okrskem Jordánu
směrem na Soáru
rozdělil s bratrem svého otce Abramem a začal se svojí
ženou a dvěma dcerami
stanovat nedaleko Sodomy, poznal sodomské muže, kteří
byli před Hospodinem
velice zlí a hříšní. A zatímco
sodomští juchali a Lot se snažil získat
úrodu a
majetek, Abram měl být skoro ve svých osmdesáti
otcem. Jeho ženě Sáře totiž
Hospodin oznámil, že bude mít syna. Sára se
podivila, že v tomto stáří má zažít
ještě takové rozkoše, když jí už ustal běh
ženský. Ale stalo se. A tak se v
rodině Abrama radovali, zatímco u Lotů se blížila
tragédie..."
Takto jsem si nechal vyprávět průvodcem
Bobby Davidem jednu z biblických legend. Kolem
nás
ubíhala Judská poušť s
oválnými pouštními kopci, ovčími
stády a stany beduínů, otevřenými směrem k
Mekce. Pro začátek jsme se stavili v Jerichu, kde jsem si na
jeho hradbách
snažil představit biblickou legendu, jak andělské trouby troubí silou tolika
decibelů, že lehce boří těžké zdivo, jimž bylo město obehnané.
Pak
se začala po levé straně
líně protahovat hladina Mrtvého moře, po pravé
straně zely v kamenitých
stráních hluboké vrásky vádí,
jimiž se zjara vždy hnaly přívaly erozivní vody.
Nad nimi bylo veledůležité místo zvané
Kumrán, v němž dávní pastevci objevili v
jeskyních v hliněných džbánech slavné
svitky sekty esejců, kteří zde žili asi
dvě stě let před našim letopočtem a zachovali na papíru z
kůži ovcí
starozákonné texty...
Jak se píše ve zprávě,
zveřejněné počátkem roku 2007 vedoucím vědeckého týmu ministerstva
infrastruktury profesorem Michaelem
Byethem, byl pokles Mrtvého moře do
šedesátých let 20. století
způsobován nedostatkem dešťových srážek a
suchy v
oblasti moře, na jehož dně by měla být zemětřesením
zničená města Sodoma a
Gomora.
A odkud se zde vzalo tolik soli?
Jednoduše. Když Lot se ženou a dcerami prchali před ohněm, Hospodin jim
přikázal, aby se ani jednou neotočili. Lotova žena však neuposlechla, otočila
se a rázem z ní byl solný sloup...
Podle zpravodajského webu
Arutz Sheva - Israel National News mají v současné době Izrael a Jordánsko
společný zájem na vodě a vodních technologiích. Úroveň hladiny v Mrtvém moři už
desetiletí klesá, za posledních 20 let poklesla o skoro 25 metrů. V současné
době je na úrovni 417 metrů pod mořem, jedná se o nejnižší místo na zemi. Pokud
nebudou podniknuty okamžité kroky k nápravě, poklesne hladina na minerály
bohaté vody v roce 2025 na úroveň 440 metrů pod mořem a do roku 2050 o dalších
25 metrů. Studie proveditelnosti projektu
Rudé moře – Mrtvé moře, která by měla stát okolo 15 milionů amerických dolarů
(USD), tj. okolo 330 milionů českých korun, bude zkoumat vliv projektu na
ekologickou rovnováhu oblasti, stejně jako dopad na kvalitu vody samotné. Podle
původního plánu mělo ročně být z Rudého do Mrtvého moře přesunuto okolo dvou
miliard kubíků vody, později bylo toto množství sníženo na max. 650 milionů
metrů krychlových. Cena projektu se odhaduje na více než dvě miliardy USD,
resp. 45 miliard Kč. Očekává se, že projekt bude realizován za spolupráce s
francouzskou vládou a tamními vodovodními společnostmi. Studie o realizovatelnosti
projektu, který by představoval gigantické dílo stavebního inženýrství o délce
180 kilometrů s výškovým rozdílem asi 300 metrů, se bude zabývat také jeho ekologickým dopadem.
Mrtvé
moře obsahuje přes 30
procent minerálů a solí v jednom litru vody - zhruba 212
gramů chloridů, téměř
41 gramů hořčíku, stejné množství sodíku,
asi 17 gramů vápníku a další prvky,
nezbytné pro lidský organismus, což umožňuje
přežít jen omezenému počtu
mikroorganizmů. Dosud není zřejmé jaký dopad by
měl přívod relativně méně slané
vody na změnu ekosystému.
Jsem klasický zvědavec a zkouším
vodu z toho přesoleného líného příboje. Je odporně hořká. Z obavy o svůj
cholesterol od další ochutnávky upouštím a snažím si představit skoro
dvěstěkilometrovou vodní strouhu, jak přivádí do Mrtvého moře záchrannou vodu.
Se smíšenými nedůvěřivými pocity naslouchám výkladu kamaráda Bobbyho.
Projekt
prokopání kanálu mezi
oběma vodními rezervoáry byl v obecné rovině
navržen izraelským prezidentem
Šimonem Peresem jako součást
„Mírového údolí“, plánu,
který by podle něj měl
sblížit Jordánsko, Palestinskou autonomní
správu a Izrael. Skupiny ochránců
životního prostřední a geologů však varují,
že realizace plánu by zničila tři
unikátní místní ekosystémy:
Eilatský záliv, údolí Arava mezi Eilatem a
Mrtvým
mořem a samotné Mrtvé moře. Světová banka
uvádí, že stavba přivaděče slané vody
z Rudého moře v hodnotě 5 miliard dolarů (více než 100
miliard korun)
stabilizuje hladinu vysychajícího Mrtvého moře a
zachrání tak turismus,
zemědělství a těžbu minerálů v oblasti.
Pro
turisty by to byla velká
rána, kdyby Mrtvé moře zmizelo. O své hosty by
přišly také místní bahenní
lázně, v nichž se už vyléčila nejedna vážná
kožní choroba či kloubové a jiné
neurologické potíže. A to nemluvím o těch,
kteří si čtou noviny nejraději, když
se pohubují na lenivých vlnkách přesoleného
moře jen tak zádech. Kdybyste
dělali, co dělali, v Mrtvém moři byste ke dnu neklesli.
Nejvážnějším
problémem, o němž
se málo ví, je míchání vod -
Mrtvého moře s Rudým mořem. Je to unikátní
aspekt
tohoto projektu, který nebyl ještě nikdy
vyzkoušen. Během posledních 50 let se
množství čerstvé vody, kterou Jordán
přivádí do Mrtvého moře, snížil z 1,3
miliardy metrů krychlových ročně na současných 70 až 100
milionů metrů krychlových.
Došlo k tomu kvůli odvádění až 95 % vod
Jordánu Izraelem, Jordánskem a Sýrii. V
důsledku toho kulturně a historicky důležitá řeka Jordán
byla přeměněna v
odpadní stoku. Prezident Šimon Peres prohlásil, že
„projekt kanálu nebo
mírového potrubí... je životně důležitý pro záchranu Mrtvého moře, ale ještě
více pro mír a prosperitu oblasti.“
Dan Zaslavski, bývalý izraelský
vládní komisař pro vody, odhaduje, že obnova toku řeky Jordán by stála ne méně
než 800 milionů dolarů (více než 16 miliard korun), což je však pouhá šestina
odhadovaných nákladů na vybudování kanálu z Rudého moře. Izrael zvažoval v 80.
a následně 90. letech i výstavbu kanálu, přivádějícího vodu do Mrtvého moře z
moře Středozemního. Plány byly ale zamítnuty kvůli velké nákladnosti. Současný
projekt Rudé moře - Mrtvé moře má být levnější.
V lednu je v těchto
končinách,
kde slunce celé dny jen svítí, teplota vzduchu od
11 do 22 stupňů Celsia, v
červenci pak rtuť teploměru šplhá až přes
čtyřicátý dílek ve stínu.
Cítím ho
doslova na své kůži, lapám po dechu a
plánované osvěžení v Mrtvé moři se
nekoná; voda je příliš teplá a hlavně se v
ní nedá plavat na břichu, jen ležet
na zádech. Navzdory varování to přece jen
zkouším a druhý pokus už ruším -
utopit se v Mrtvé moři by bylo více než trapné.
První měsíc roku je
zde slunných
,pouze´ šestadvacet dnů, v červenci a srpnu pak
všechny. Krajina kolem Mrtvého
moře je však jen zdánlivě vyprahlá a bez života.
Našly se zde rostliny a
živočichové, jimž nevadí ani vedro a
pouštní žár, ani strmé skály. Na
těch jsou
jako doma kozorožci nubíjští. A když zrovna přes
odolné akácie nefičí pouštní
vichřice chamsín, je možné slyšet
vřískání damana skalního, což je tvor
podobný
kříženci sysla s odrostlým svištěm.
Kupodivu
je toto zvířátko
nejbližším příbuzným asi stokrát
většího slona. Jeho sousedem je pískomil
tlustý a nad ním důstojně krouží se svým
více než dvoumetrovým rozpětím křídel
orel skalní, pátrající bystrým
zrakem po místních liškách.
Možná,
že až jednou zavítají do tohoto horkého kraje vnuci mých vnoučat, bude už
odhaleno i tajemství, jestli je na dně Mrtvého moře navždycky pochovaná hříšná
Sodoma a Gomora, na které kdysi z těžce dostupné hory v celé své pýše a
nedobytnosti pohlížela slavná Masada - hrdinstvím statečných zélótů opředená
pevnost Judských hor, jež tvoří v každodenním oparu protiváhu protějším
Moábskému pohoří na jordánské straně.
Pevnost
Masada se nachází na
vrcholku stolové hory blízko jihozápadního
pobřeží Mrtvého moře. Místo bylo
poprvé osídleno v době Prvního Chrámu (900
př. o. l.), ale známé je především
kvůli paláci a pevnosti, vybudovaným Herodem
Velikým (vládl v letech 37 - 4 př.
o. l).
Na vrchol kamenité hory je možné
se dostat jen dvěma způsoby: lanovkou na proklatě nebezpečně prověšených
lanech, nebo pěšky. Volím tu neprozřetelně druhou variantu. Je těžké dusno,
prosycené solným oparem. Po půlhodině drastického stopříslušný obnos.upání svého nápadu hořce
lituji, je to asi stokrát úmornější výstup než na tatranské Rysy. Nahoře mě ale
po další hodině, jež mi z těla vyždímala hektolitr potu, čeká odměna; kolosální
pohled na Mrtvé moře. Slunko praží, i když se skrývá ve slaných výparech.
Představuji si, jaké
útrapy asi
prožívali zdejší zélóti i
dnešní izraelští vojáci,
kteří jako důkaz své
srdnatosti musejí vylézt na Masadu v plné
polní. Mám jako oni odvedenci
židovského státu výhodu, že se zase můžu v klidu
vrátit do civilizace. Když
před skoro dvěma tisíci roky statečné bojovníky a
pevnost Masada po mnoha
měsících obléhání
Římané v roce 70 konečně dobyli, našli jen několik
desítek
mrtvol. Muži napřed zabili své ženy a děti, pak postupně jeden
druhého. Do
zajetí nesměl nikdo padnout. Masada - symbol izraelské
odvahy a
nepokořitelnosti...
Text a foto: Břetislav Olšer
26. 8. 2007
Vloženo 27. 8. 2007
Jsem už dáma - dá se říci - pokročilého věku, a tak
si všichni známí ťukali na čelo, když se dověděli, že
jedu na poznávací zájezd s CK Kudrna do Albánie - pod stan. Zvláště po
špatných zkušenostech se zájezdem CK Kudrna po Španělsku a Portugalsku
v loňském roce, kdy jsem přísahala (křivě), že s Kudrnou 
(lépe řečeno
s Jíchou) už nikdy! O Albánii jsem toho moc nevěděla a co jsem si
přečetla, nebylo zrovna povzbudivé. Na portálu ministerstva vnitra je uváděna
jako země, kam se nedoporučuje individuální turistika. Přečetla jsem si na
internetu i o případu beze stopy ztracených studentů. Knížka Mileny Holcové,
kde píše o svých zážitcích z Albánie, mi rovněž na chuti nepřidala. Když
to ale vydrží ostatní, vydržím to i já, a kdo by přepadával plný autobus lidí?!
Všimli jste si, jakou má
Albánie státní vlajku? Černý
dvojhlavý orel s roztaženými
drápy na rudém pozadí požáru a krve! Co o
ní vím dál? Národní hrdina,
geniální
válečník Skanderbeg, jenž zachránil i naše
předky před Turky, kteří se i jeho
zásluhou zastavili už před Vídní.
Právník Enver Hodža, paranoidní diktátor,
který na protest proti obsazení naší
republiky v roce 1968 jako jediný
vystoupil z Varšavské smlouvy. Ze strachu, že jeho
bývalí spojenci
Albánii obsadí, se začal kamarádit s Číňany,
kteří, když už se jim to politicky nehodilo, se na něj vykašlali. Zavlekl
Albánii do neskutečné izolace a bídy. Vyhlásil první stoprocentně atheistický
stát na světě. Každý projev víry, byl nemilosrdně potlačen. Nechal
postavit nesmyslné množství betonových
bunkrů na nejpodivnějších místech. Pyramidové hry rozvrátily ekonomiku státu. Miliony uprchlíků, kteří půl století utíkají
ze země za lepším živobytím.
Nemám ráda „odborníky“, kteří
vidí něco z jedoucího rychlíku a už jsou experty. Jsem
v podobné situaci, za 15 dní v partě 40 lidí, bez jazykových
znalostí, těžko mohu posuzovat, jaká je Albánie doopravdy.
Objektivem svého fotoaparátu a pod dojmem toho, co jsem napsala
v předešlých větách, jsem viděla Albánii asi takto:
Albánie
má nádherné hory
s bohatou pastvou pro horolezce, botaniky, jeskyňáře,
archeology,
restaurátory, geology a dejme tomu i poctivé podnikatele
(„hrabošů“ mají dost
svých). Většina pohoří je
vápencových, a proto v nich musí být i
veliké
množství ještě neobjevených jeskynních
prostor. Těch nádherných květin! Má
stavební památky, které nutně potřebují
peníze na opravy, nejen Butrint (kam tečou peníze z UNESCO). Plakala jsem,
když jsem viděla stav
neskutečně zanedbaných bývalých klášterů, kostelíků,
zvonic. Kde vzít peníze pro restaurátory starých byzantských fresek a kde
restaurátory, kteří to umí? Kde vzít
peníze a stavební odborníky, kteří by kamenné stavby alespoň staticky zabezpečili. Mešity jsou stavěny nové, z peněz ze
zahraničí, a dá se říct, že výhradně ve městech. V poloprázdných horských
vesnicích nejsou lidé, kteří by tyhle poklady byli schopni zachránit.
Všechny hroby jsou ověnčeny květinami. Lidé
nežebrají. Rozdělili by se
s vámi o to necennější, co mají.
V horské vesnici jde žena
s pytlíkem nákupu z obchodu, kterému se
nedá ani říct obchod, zastaví
se u nás a dává darem okurku (ta v té
nadmořské výšce neroste a musí to
být i pro ni poklad). Jsou usměvaví a
vstřícní.
Úplně splavená jsem se po horské
túře svalila k nohám tří ve stínu
sedících starých žen. Jazyková
bariéra je příliš veliká, uměla jsem jen
větu
„Albánie je krásná.“ a tak jsme se na
sebe jen usmívaly. Jaly se mne objímat.
Byly oblečené celé v černém. Byly v tom
příšerném vedru čisťounké,
voňavé, to já jsem byla zválená a
smrdutá potem.
Slyšela jsem, že Albánie čeká na turistiku.
Ti, kdož odešli za prací
ven, posílají peníze domů, a tak je
v přímořských místech velký
stavební
boom. Beton je levný a kamení je všude dost.
Každý staví svůj hotel. Už mají
postaveno přízemí, kde je úložiště
stavebního materiálu, případně obydlí
oslíka
a oveček, bydlí v I.p. a výš už trčí
jen armatury pro pokračování stavby. Myslím
si, že turisté nebudou, alespoň ne ti válecí!. Ani
pro ty, kteří se tam teď
odváží, nejsou kempy,
není sociální zázemí. Není
sladká voda. Obyčejný záchod
těžko pohledat! Většina pobřeží je
„pichlavá“ s prudkými břehy, bez
pláží.
Je dobře, že má
Albánie finanční podporu USA (mají tam své
základny), je
dobře, že mají nová naleziště ropy. Je dobře nebo
není dobře, že Albánci nemají
rádi Kosovské Albánce? Nevím, proč se
všude uvádí, že je to převážně
muslimská
zem. Řekla bych, že je to právě naopak, že jsou to
většinou ortodoxní
pravoslavní! Na každé stráni, na každé mezi
stojí bělostné kříže. Na hřbitovech
jsou všude kříže, půlměsíc se najde velmi
zřídka. Myslím si, že bojovné
národní
uvědomění mají, jako všude ve světě,
především politici a městští
výrostci,
kteří nemají nic jiného na práci.
Lidé, kteří tvrdě pracují, aby
z horské
zemičky vydobyli kousek žvance, nemají na takové blbosti
čas. Proč si myslíme,
že politici zastupují většinu národa?
Přeji Albánii, aby se radovala z nově nabyté svobody, ať má
osvícené vůdce, kteří budou pracovat pro blaho svého lidu (to je asi moc
bombasticky řečeno).
Přeji Albánii, aby si uchránila své přírodní bohatství, nádherné hory,
čisté moře a krásu svých památek Ze svých 700 fotek jsem jen těžko vybírala těch
několik, které by Albánii dobře
charakterizovaly...
S pozdravem Albánie šumen! - Albánie je krásná! (více foto)
Text a foto: Ing. Maria Saláková
Vloženo 26. 7. 20007
PowerPoint prezentace, a protože se mi opravdu velice těžce ozvučovala (nemohla
jsem najít vhodnou hudbu), viděla jsem každý snímek několikrát a důkladně jsem
si musela vzpomenout i na své pocity. Nejvíc každého zajímá, jak je to
s těmi kostely a kříži. Znovu musím připomenout, že jsem všude byla velice
krátce a opravdu nerada dělám ukvapené závěry. Albánii jsem viděla skrze oko
objektivu fotoaparátu a snažila se citem vnímat okolí – už jsem taková.
(snad)
přenesené zřejmě z jiného zbořeného
kostelíku… V horách u Kamniku ve
vysoké stráni nad silnicí. Prastarý
rozpadající se kostelík v neskutečně
pohádkovém vysokohorském prostředí
s otevřenými dveřmi a nikde nikdo! Ten propastný
rozdíl mezi situací v
„divoké“ Albánii a u nás. U nás
není možné nechat nehlídané ani
kříže na
hřbitovech, natož otevřený nehlídaný kostel. Co se
to stalo s morálkou
našich lidí? Možná proto mne to tak vzalo.
vojenských
baráků (počmáraných, popo – no humus). Nejdříve si jdeme prohlédnout pevnost
Ali paši Tepelenského. Snad při té příležitosti vymyslím, kam si postavit stan.
Jako průvodce se nám vnutil podsaditý padesátník, který z každého
světového jazyka uměl dvě slova. Za průvodcování chtěl 100 leků
Když
se naši pradědové snažili během první
světové války vybojovat pro císaře pána a
jeho rodinu Hercegovinu, žili v této nám
nejbližší muslimské zemi už desítky
let Češi, Moravané i Slezané. Někteří sem
odešli za prací, jiné do této části
Balkánu přivedly sňatky, dobrodružství, či zde zůstali,
když je už nebavilo
řešit za starého Procházku sarajevský
průšvih.
střípek kamínku, pak o něho bojovali bosenští
muslimové a chorvatští křesťané bok po boku proti Srbům. Když je vyhnali a most
společně zachránili, pustili se do sebe. Začali to Chorvaté, kteří chtěli Bosnu
a Hercegovinu připojit k zemi tehdejš