Nositelka Řádu akademických palem

  ,,Bylo mi třináct, když jsem se na gymnáziu začala učit francouzsky,“ vzpomíná MUDr. Zdena Typovská, prezidentka ostravské Alliance française, která patří do sítě organizací propagujících kulturu ,,Sladké Francie.“ ,,Měli jsme francouzštinářku, jak má být. Neučila jenom jazyk – slovíčka, gramatiku, fráze, ale předčítala nám i verše ,prokletých básníků‘, pouštěla francouzskou hudbu. Vzbudila náš obdiv k Francii. Díky tomu mám ráda i skladby jejích hudebních romantiků a dodnes si příjemně odpočinu třeba při poslechu Bizeta. Byla to právě tato paní profesorka, která mě poprvé přivedla do Alliance française v Ostravě.“
   Mladičké studentce se tam líbilo. Obdivovala lidi, kteří mezi sebou mluvili krásnou francouzštinou, dokonce  hráli ochotnické divadlo. Chtěla se jim podobat. Vzpomínky plynou dál: ,,V roce 1948 byla ostravská Alliance zrušena. Nastaly časy, kdy francouzština a francouzská kultura neměly v Československu zelenou, jako tomu bylo dříve v předmnichovské republice. Mohla jsem sice číst překlady klasické literatury, vracet se ke svým oblíbeným autorům - Verlainovi, Baudelairovi, Rimbaudovi, Hugovi, Zolovi…, ale bylo těžké sehnat francouzské originály. Obrazy Moneta, Cézanna, Renoira a jiných impresionistů, které obdivuji, jsem mohla vidět na fotkách v odborných publikacích a výjimečně v galeriích. Kina sice uváděla francouzské filmy, ovšem výběr byl omezený.“
  Také vycestovat do Francie byl problém. ,,Měla jsem ale štěstí, že jsem tam krátkodobě, už jako lékařka,  pracovala v nemocnicích,“ dodává Zdena Typovská. ,,Na těchto stážích jsem četla noviny a časopisy, které se do Československa nedostaly, navštěvovala jsem výstavní síně, kupovala si knihy. Viděla jsem filmová díla, která se u nás nesměla hrát. Přitom jsem si uvědomila, o co vše jsme doma byli ochuzeni.“
   Její pouto s francouzskou kulturou nepřestalo existovat. ,,Pak přišla ,sametová revoluce‘. V Československu se změnila politická situace a já si vzpomněla na nadšení, s jakým jsem kdysi chodila do Alliance. Řekla jsem si, že by se měla v Ostravě znovu otevřít, aby se k nám i jejím prostřednictvím rychle dostaly novinky z francouzské literatury, hudby, výtvarného umění. Sešlo se nás několik nadšenců pro věc a přemýšleli jsme, jak vše zařídit. Byli jsme v tohle směru nezkušení. Naštěstí nám pomohla francouzská ambasáda v Praze  a hodně lidí na zdejších úřadech, třeba primátor a pozdější hejtman Evžen Tošenovský.“
   Od roku 1991 má Ostrava opět svoji Alliance française a Zdena Typovská je její duší.  Organizují se v ní jazykové kurzy, většinou s francouzskými lektory, také koncerty, výstavy, filmové projekce, festivaly. ,,Několikrát jsme už změnili sídlo. Od loňského roku je ve čtyřposchoďové budově. Konečně máme dostačující prostory pro jazykovou výuku, je tu společenská místnost, samozřejmě knihovna a nezbytné počítače,“ říká prezidentka a vypadá přitom velmi spokojeně. ,,Lidé se o naši  činnost zajímají, a nejen ti, co se učí francouzštinu. Například na říjnový festival Francouzský podzim přijíždějí i z okolních měst. Nedávno jsem měla velkou radost, když jsem viděla nadšeně tleskající obecenstvo v Divadle Antonína Dvořáka, a to po představení cirkusové společnosti Méli-Mélo. Za tím úspěchem byla i  naše organizační práce.“
   Naplňování velkých snů zahrnuje uskutečňování dílčích cílů. Jaké má nyní ostravská Alliance? ,,Zrovna teď nás napadlo, že musíme zase nějak jinak zpestřit výuku francouzštiny,  takže připravujeme novinku - intenzívní prázdninové kurzy v prostředí francouzských Alp.“
   A nelehce uskutečnitelné přání? ,,Byla bych ráda, kdyby se nám podařilo iniciovat vybudování česko-francouzského gymnázia v Ostravě. V naší republice je už několik měst,  kde takové školy existují. Tak proč ne tady, zvláště když se francouzština učí na Ostravské univerzitě?“ Paní prezidentka se zamyslila a pak přidala ještě svoje přáníčko: ,,Chtěla bych mít trochu více volného času, abych si konečně přečetla všechny Kunderovy romány napsané francouzsky.“
V životě se někdy stává, že to těžší se zvládne rychle a  pro lehčí platí opačné. Jak to bude s plány Zdeny Typovské, se ukáže. Už však dokázala, že svoje záměry umí prosadit. V případě Alliance française to ocenili i Francouzi. Proto je držitelkou Řádu akademických palem, který uděluje francouzský prezident.

           

 Text a foto: Eva Kotarbová

Foto:
1. Portrét Zdeny Typovské
2. Zleva v popředí: Joël De Zorzi, bývalý francouzský velvyslanec v Praze, Evžen Tošenovský a Zdena Typovská 
3. Současný  francouzský ambasador v Praze Charles Fries  s paní Zdenou (archiv AF)
4.  Z průběhu soutěže Francouzská píseň  -  cenu předává  Lubomír  Karpíšek

15. 1. 2009 

  Po dokončení údolní přehradní nádrže Šance v roce 1970 zmizelo pod vodou centrum horské vesnice Staré Hamry i s částí železniční trati na Bílou. Údolní nádrž na řece Ostravici slouží jako zdroj pitné vody pro Ostravsko. Její technické parametry jsou úctyhodné: kamenná hráz 65 metrů vysoká, v koruně 342 m dlouhá, vodní plocha 335 ha. Ves Staré Hamry s historií sahající do roku 1639 dnes nejvíce připomíná už jen kamenný kostel sv. Jindřicha z roku 1865 a pod hřbitovem pomník Maryčky Magdonové od Augustina Handzela z roku 1933. Někdejší ryze horská obec se proměnila v obec rekreační. Její historii, zmizelou pod vodní hladinou, dnes už jen několik nadšenců skládá ze střípků vyprávění pamětníků, starých pohlednic a archivních záznamů. Patří k nim také ing. Pavla Zemaníková z Ostravice, která pátrá po historii jedné chalupy, objevené na dnes už historické pohlednici.   
   ,,Všechno začalo motivem na dobové pohlednici: pyšnila se na ní krásná honosná stavba. Poslal mi ji pan Prokeš z Valašského Meziříčí, který sbírá staré pohlednice Beskyd. Motiv byl popsán stručně - Staré Hamry. Moc dlouho jsem nepřemýšlela a dala se do pátrání. Chalupu jsem vytiskla a poslala ,,svým "lidičkám. Také jsem nakoukla na stránky Státního archívu ve Frýdku-Místku. Tady mne čekalo první překvapení. Uvedená pohlednice se sice v archívních fondech nachází, ale je popsána jako Gruň - turistická stanice, 1935. Na můj dotaz ředitel archivu Tomáš Adamec zjistil, že pohlednice je popsána chybně. Sice je na ní popis Staré Hamry, ale student, který ji posílal, si ji nechal na Gruni označit razítkem Gruň - turistická stanice, a někdo ji takto zapsal do archívních fondů.
   Mezitím mi sběratel starých pohlednic pan Prokeš zaslal motiv centra obce Staré Hamry, zabraný od severu, kde se stavba vpravo nápadně podobá hledané. Motiv z pohlednice se ocitl i na setkání důchodců, kde byli přítomni i Hamřané. Chalupa byla příčinou rozkolu, přítomní se neshodli, co by to mohl být za objekt. Dokonce padla i zmínka, že by mohlo jít o jednu hájovnu, což jsem však jako ,,zasloužilý pamětník" vyloučila, údolí ještě bez vody si totiž matně pamatuji, patří mezi mé první dětské vzpomínky na výlety do Beskyd. Zmíněná hájovna byla výš na cestě, která začínala u obchodu, postaveného panem Ondřejem Němcem v místě, kde Stýskalonský potok ústí do Ostravice, a podnes se nalézá na pravé straně potoka. Říkalo se jí Pivovar, protože sloužila pro rekreaci zaměstnanců ostravského pivovaru. Dlouhá léta tam potom bydlel hajný Pargáč s rodinou. Stavení bylo po výstavbě přehrady určeno k demolici, protože je v prvním hygienickém pásmu, ale dosud stojí, má č. p. 17, lesáci zde mají kanceláře, před Vánocemi tam prodávají stromky. Je to opravdu moc krásná stavba. 
   Na Mikuláše 2007 jsem šla na Novou Ves ,,k čápům", kde bydlí nejen moje kolegyně z práce, ale i její maminka paní Anna Chovančíková, za svobodna Janošcová, pocházející z přenádherné, překrásné a přemilé dřevěnice z centrální části Hamer (od Ostravačky dole za tratí). Chaloupku má ve svém pokoji na fotografii. Dávno předtím, než byla vybudována přehrada, ji chtěli přenést do skanzenu, jenže Janošcovi se neměli kam přestěhovat. A když pak mělo dojít na zatopení, tak už si nikdo nevzpomněl.
  Chodily jsme s babičkou Ančou (jak ji důvěrně nazýváme) po hamerských chalupách a lidech. Prohlížely jsme moje pohlednicové poklady a skeny z internetových aukcí. A jak babička Anča má pořád sklerózu, tak ji najednou začala ztrácet. A když došla řeč na chalupu z pohlednice rozpomněla se, prý něco takového opravdu pod kostelem při cestě na Jamník bylo. Ať se zeptám naší vedoucí v práci, že její teta tam sloužila.
   V pondělí v práci jsem přepadla naši Aničku (pocházející z rodu Kubačáků ze samoty nad Lojkaščankou). Řekla mi, že její teta Marie (1923 - 2001) sloužila ve vile, která se jmenovala vila Hubertka.  Kdo byl majitelem, už si nikdo nevzpomněl. Teta i Aniččina maminka Jiřinka, která za sestrou do vily chodívala, už nežijí. Anička si z vyprávění pamatuje, jak tam maminka dostala košík plný krásných meruněk, šla domů na kopec a že byly ty meruňky takové dobré, a domů na kopec bylo daleko, tak jedla a jedla. Nejdřív, že nechá každému dvě, ale nakonec si řekla, že to by nestálo za to a snědla je všechny…
  Nakonec si babička Anča vzpomněla také na název zapomenuté budovy - byla to vila Hubertka. Zajásala jsem aniž bych tušila, že zdaleka nemám vyhráno.Hned po Lucii mi kolegyně v práci přinesla ukázat album a hromádku starých pohledů. Z alba na nás dýchly staré časy klidného světa, který měl na rozdíl od dnešních dní řád a styl (a více krásných chvil). Když jsem pak probrala staré pohledy, zůstal mi v ruce poslední (mohl být tak z 50. - 60. let 20. století). Byla na něm naše hledaná chalupa, identifikovaná jako  vila Hubertka! Rychle jsem pohlednici otočila. Co stálo na zadní straně mě docela vyvedlo z míry - ,,Maryčka - zotavovna VŽKG ".
   Doma jsem zalistovala v publikaci o Vítkovických železárnách ,,Ohnivá řeka 1828 - 1978". U roku 1945 jsem objevila záznam: Z dřívější doby zůstává podniku zotavovna Maryčka ve Starých Hamrech. Najednou jsem měla před sebou dvě vily - Hubertku a Maryčku. A nevěděla, co si o tom vlastně myslet.
   Hned příštího dne jsem pátrala na tradiční sběratelské burze v Ostravě na Černé louce. Sběratel starých pohlednic Václav Peter, který už také vydal několik publikací, měl mezi svými poklady také Maryčku. Když jsem se vytasila s původním motivem, pak on i jeho znalý kolega bez zaváhání řekli, že je to Hubertka.
   Znamená to tedy, že Hubertka a Maryčka jsou stejný objekt? Pak jsem si vzpomněla na ředitele archivu Tomáše Adamce, který mne žádal o upřesnění objektu, aby jeho název mohl v archívních fondech opravit. Stručně jsem uvedla zjištěné a vše odeslala mailem. S pocitem splněné povinnosti se mi vrátil klid do duše. Odpověď Tomáše Adamce přišla mailem ani ne za dvě hodiny. K mému údivu namísto vánočního přání přišlo psaní:
   Paní Zemaníková, dovolil jsem si Vaše pátrání posunout trochu dál. Vila Hubertka měla podle dobové dochované evidence číslo popisné 401 a jako majitel je u ní v roce 1928 uvedeno Vítkovické a hutní těžířstvo (v roce 1945 znárodněno a o rok později přejmenováno na Vítkovické železárny, později k tomu ještě přilepili toho Gottwalda). Mohla to tedy být skutečně zotavovna. To by sedělo. A kde se ta vila vzala? Pravděpodobné jasno nám přináší soupis duší z Farního úřadu ve Starých Hamrech. Farář byl pečlivý, psal u každého popisného čísla i podrobnosti, které nám dnes přijdou vhod. Posílám jeho zápis v příloze. Já se nevyznám v místních názvech, nemohu tedy s určitostí potvrdit, jestli je záhada definitivně vyřešena. Pokud ale Hubertka stála na místě zvaném Stýskalonky, máme vymalováno.
   S přáním bohatého Ježíška Tomáš Adamec V zápise úhlednou rukou psaným se praví:
   Vila Wagner, postavena na louce na Stýskalonkách, kterou louku měl kat. farář od r. 1865 - 1921. R. 1920 lesní rada Arnold Wagner a zástupce patronátu řím. kat. farního kostela v St. Hamrech faráři louku odebral a dal postaviti stavení č. 382 pro lesního. Druhou vilu, tj. č. 401, postavil Wagner pro sebe. Pravilo se, že náklad na vilu byl 340 000 Kč. Roku 1924 Wagner vilu prodal řediteli vítkovských závodů Soumscheinovi za 325 000 Kč pro penzijní fond závodů. Stýskalonky se nacházejí kousek nad bývalým centrem, takže to všechno ladí. A Hubertka stojí kousek od cesty na Stýskalonky.
   A vila Wagner? Mám tušení, že se jedná o již v úvodu vzpomínanou překrásnou hájovnu (čísla popisná ve Starých Hamrech byla všechna přečíslovaná).
   Tak jsem se nakonec dozvěděla o hledané chalupě mnohem víc, než jsem vůbec mohla tušit. Čekáte pointu mého příběhu o pátrání po jedné nalezené chalupě? Babička Anča slíbila, že ,,jen co na jaře sejde sníh, vyrazí na Staré Hamry, a jak budě u té vody, vzpomeně si všecko a všecko mi to povi".
   Už aby tu bylo jaro!" 

Připravil Richard Sobotka

   Nádherné slunečné mrazivé ráno.  Už delší dobu si brousím zuby na Staré Hamry. Obvykle tam v zimě nejezdíme, ale počasí nás přesvědčilo, že máme vyrazit.
   Zastavili jsme u kostela, který jsme obešli a samozřejmě zmizeli na zakázaném chodníčku vedoucím k přehradě (já si říkám, že když je to tady „moje území“, tak mohu nakouknout všude, nijak neškodím a koupat se ve vodárenské nádrži na pitnou vodu také nehodlám.). Otevřel se nám krásný výhled na Stýskalonskou zátoku. Sluníčko hřálo, i když přehrada byla zamčena zasněženým ledem. Při zpáteční cestě ke kostelu jsme vlevo v lese zahlédli ze sněhu čnějící základy, v těch místech někde stál prý chudobinec.
   Poté jsme se přesunuli na Stýskalonky. Cestu k hájovně - někdejší vile Wagner, známe. Vrtá mi hlavou motiv z pohlednice, kterou jsem získala na poslední burze. Vila Wagner se svými pozemky na obrázku sousedí s pozemky okolo Hubertky. Dnes hájovna Lesů ČR se nám zjevuje v plné kráse, je pečlivě obložena nasekaným dřevem, na louce pod stavbou je krmelec. Fotím si ji ze všech stran. Pak přecházím po louce pod cestou směrem k vodě. Sníh je promrzlý a mírně se do něj bořím, i když je ho na únorový čas docela málo. Vlevo šumí Stýskalonský potok, který se vlévá do zátoky a já najednou stojím u betonového plotového sloupku s úchyty. Stojí si tu jen tak a jako by mi říkal: Jsem to opravdu já – Hubertčin kus plotu. Všude je tam křoví, tak se škrábu na cestu a jdu kousek po ní. Na malém "place" vede dolů sotva znatelná rovněž zarostlá cestička. Nepletu se, protože cesta je místy upravena zídkou z kamení. Vím, že kousek dál jsou staré základy. Kdysi jsem tu už byla, ale tehdy mě ani nenapadlo, že  po nich budu pátrat v souvislosti s dávnou krásnou stavbou, která se ztratila a zůstala jen na dobových motivech. Myslela jsem si, že je pod vodou, ale když jsem se ocitla u základny, věděla jsem hned, že jsem „doma“. Přede mnou se hrdě rýsoval základ stavby včetně té atypické verandy, kterou jsem na pohlednici prohlížela snad stokrát, tisíckrát …
    Krásné kamenné základy na mne koukaly ze zbytků sněhu a jakoby říkaly: „Tak jsme se konečně našli.“ Nádherné místo, i teď v únorové zimě krásné prosluněné a působící blahodárně na duši. Co to slyším? Vlídný hlas paní domácí, jejíž jméno jsem se ještě nedozvěděla. Ozývá se z kuchyně, kde připravuje skvělý nedělní oběd a … Vracím se do reality. Ale stejně se mi zdá, že tu vila stojí. Žilo se tu určitě spokojeně, protože ten klid vyzařuje z tohoto místa, které se hrdě vypíná na mírné vyvýšenině nad dnes již věčnou hladinou přehrady.  Loučím se mlčky a někdy přijdu zase. A jsem ráda, že až přijde jaro, místo se zazelená, ptáci budou zpívat a nikdo nebude tušit, že Hubertku nesmí rušit …pšššt … hlavně ji neprozraďte.

Text a foto: Pavla Zemaníková

Foto: 1. Vila Wagner, 2. Pohled na místo, kde stávala Hubertka.

Vloženo 6. 3. 2008

Lidový řezbář Josef Maceček z Bučkového na Horní Bečvě deset let vyřezává ptáčky

   Pan Josef Maceček (nar. 1938) pochází ze samoty na Janinově Louce na Horní Bečvě. Z usedlosti v nadmořské výšce kolem 900 m bylo všude daleko, nevedla tam cesta ani elektřina. Po roce 1960 si koupili starší domek v Bučkovém, odtud je k nejbližší zastávce autobusu jen čtvrthodinka chůze po pěkném asfaltu.
   Od nejútlejšího dětství je Josef Maceček obklopen přírodou. I když 40 let pracoval v MEZ Frenštát pod Radhoštěm u lisu, vracel se k přírodě výtvarným projevem, maloval pro přátele podle předlohy olejové obrazy. "Maloval jsem od malého kluka," řekl J. Maceček. "Ve škole jsem měl z kreslení vždycky jedničku. Hodně mi dal učitel František Maliňák ze Zašové, když k notám písniček, které jsme zpívali, nakreslil obrázky Valachů a Valašek. Později jsem se ve Frenštátě kamarádil s malíři amatéry, ti mne zasvětili do výtvarného kumštu. Kromě obrázků jsem maloval také talíře, obnovoval malbu soch, betlému, kreslil obrázky do pamětní knihy obecního úřadu Horní Bečva. Nakonec jsem musel malování nechat, protože terpentýn mi dráždil spojivky očí."
   Pan Josef Maceček nezůstal dlouho nečinný, coby důchodce se pustil do vyřezávání ptáčků. V jeho dílničce je všechno, co poletuje po valašských horách, sýkory, ťuhýci, stehlíci, konipasi, ale také sojky, strakapoudi i exotičtí ptáci.
   "Už jsem jich udělal přes tisíc," říká. "Všichni se rozletěli do světa." Jako materiál používá lipové dřevo, řez zásadně po letech, aby výsledná figura byla pevná. Barvy vodové a tempery, konečná úprava matný lak. Nožky z drátku. Větvička  buková nebo lísková, kůra se neloupá, je pevná. Podnožka z lípy. "Nikdy předtím jsem nepracoval se dřevem, až v důchodu," vysvětluje pan Josef Maceček. "Mám spoustu knížek o ptácích. Vyřezávám je ve skutečné velikosti, barvy aby odpovídaly. A zase mi poradil jeden šikovný řezbář, jak přidělávat nožky, to byl opravdu problém, aby dobře držely. A dělat ptáčkům natočené hlavy, aby vypadali jako v pohybu.  Nic nepřikrašluji. Lidem se zamlouvá, že dělám poctivě, jak je to v přírodě."
   Vyřezávání ptáčků je jednodušší než řezat postavy. Nebo třeba ovečky, kde musí být dřevo z mladé lípy, měkčí, aby bylo možné vlnu nožíkem pěkně vypracovat. Ale zase tak jednoduché to není. "Někteří řezbáři zkoušeli dělat podle mne, ale ztroskotali na malbě. Neuměli namíchat barvy. Já, když jsem předtím maloval obrazy, mám v tom praxi. Umím namíchat barvy. Třeba sýkorka, aby měla přirozenou barvu, musí se použít žlutá, hnědá, černá - až má barva ten správný odstín. Na to matný lak, to se nesmí blyštět. Potřebuje to zkrátka svoje."
   K řezání používá pan Maceček kolem deseti nožíků a dlátek. K malbě dvě krabice barev. Několik širokých hrnků zaplněných štětci. V další krabici jsou připraveny polotovary k dokončení řezby, další k vymalování. Na dvorku pod stříškou se suší lipové dřevo. Hotoví ptáčci, zavěšení v malé dílničce na hladké bílé stěně se zájmem pozorují, jak k  jejich hejnku přibývají další.
   Pan Maceček spolupracuje také s Valašským muzeem v přírodě, předvádí své umění na řezbářských dnech a na dnech řemesel, také během jarmarků. Příliš dlouho se v jeho v dílničce žádné hejnko dřevěných zpěváčků neohřeje, stále se rozlétají z Bučkového široko daleko. Vydávají svědectví o tom, že je na Valašsku člověk, který svým kumštem vnáší přírodu až do domovů.

Text a foto: Richard Sobotka

Jak se rodí slavíci
Vyznání zpěvačky Marušky Křenkové - "zuberského slavíčka"

   V Zubří u Majerů, odkud Maruška - dnes Křenková - pochází, se vždycky zpívalo. Maminka v chrámovém sboru, otec jen tak. Zpívalo také pět dětí - všechno děvčata. A k tomu brnkal klavír.
Dnes jedné z nich - Marušce - místní neřeknou jinak, než "zuberský slavíček". V ostravském Divadle Jiřího Myrona, kde během studií na Ostravské konzervatoři zpívala jako sboristka, jí říkali "nejhodnější Maruška". Ještě během studií si ji jako zpěvačku vybral excelentní hudebník ostravského rozhlasu Jan Rokyta pro soubor Technik a Maruška pak spolu s nimi putovala také do Číny, zpívala v Pekingu a Šanghaji. Na Maruščin absolventský koncert do Ostravy přijely tři autobusy Zubřanů. V současnosti řídí zuberský soubor Schola, zpívají v Zubří, i v družební německé obci Rosdorf.
I když hlas dostala Maruška od pánaboha, cesta k jeho dokonalému uplatnění nebyla nijak snadná.
   "Zpívala jsem spolu s dalšími už v sedmi letech pod vedením varhaníka pana Pernici v místním kostele, byla to tehdy pro nás malé děti čest, že jsme byly vybrány. Zpívala jsem také na základní škole, tam měla se mnou trápení paní učitelka Šíchová, pořád mi opakovala, že k hlasu musím přidat také výraz, ale na to musí časem přijít každý sám. Po osmé třídě jsem se v Rožnově vyučila pro Loanu jako švadlena dětské konfekce, udělala si oděvní nadstavbu v Ostravě, a nějakou dobu pracovala.
I při studiu na učilišti jsem navštěvovala Lidovou konzervatoř v Ostravě. Ale místní říkali, také páter Vojtěch Kološ, že bych měla zkusit státní konzervatoř. Doslova mne k přijímačkám dostrkali. Tak dobře, řekla jsem. K pohovoru jsem měla připravený akorát pěvecký repertoár. Vůbec jsem netoužila dostat se tam. Profesor Bachorek se mne ptal, proč chci ve dvaadvaceti na denní studium. Ale vzali mne, ani nevím proč vlastně. Čekalo mne šest let studia. Hlavní obor sólový zpěv, k tomu jsme měli teoretické předměty a povinný klavír. Byla jsem nejstarší studentka. Namísto abych vydělávala, potřebovala jsem podporu z domu."
   ŠKOLA, DIVADLO, UČITELOVÁNÍ 
   "Ale chodila jsem tam ráda. S paní profesorkou Hutárkovou, výbornou korepetitorkou, udržujeme dodnes kontakt. Jsem ráda, že jsme mohla zpěv studovat, protože jsem poznala, jak zazpívat i obtížné pasáže. A když mi dirigent z Rosdorfu, kde jsem měla zpívat s orchestrem, poslal obtížnou partituru, těžké a rychlé koloraturky, podařilo se mi part úspěšně zvládnout.
Jako starší studentka už s vyzrálejším hlasem jsem od třetího ročníku mohla zpívat ve sboru Divadla Jiřího Myrona při operetách. Profesor Čech z dějin hudby a profesor Kocur z dějin kultury nemohli přenést přes srdce, že jsem na některých hodinách chyběla a výuku zanedbávala, ale nějak jsem to zvládla.
Ke studiu a zpívání v divadle jsem dostala možnost učit v ZUŠ v Rožnově pěveckou hlasovou výchovu a později vést pěvecký sbor Linduška, zpočátku externě, pak až dodnes na plný úvazek. Dnes už ani nevím, jak jsem všechno stíhala. Na druhou stranu mi to zajistilo určitou ekonomickou nezávislost a s trochou pýchy jsem si říkala, že jsem nejbohatší studentka. Byla jsem ráda, že jsem od třetího ročníku mohla studium sama ustát a financovat, protože ekonomicky to nebylo nijak jednoduché, rodiče mě hodně finančně pomáhali."
   CVIČENÍ, CVIČENÍ A ZASE CVIČENÍ   
   "V Zubří jsem zpívala ve Valašském kroužku písní a tanců Beskyd. Také se souborem Soláň z Hutiska, to je soubor na úrovni, dávali mi pěkné a krásně naaranžované písničky, hodně ráda jsem s nimi zpívala. Během studia na konzervatoři mne oslovil Jan Rokyta z ostravského rozhlasu a nějaký čas jsem zpívala se souborem Technik a s nimi se dostala do Číny.
Na konzervatoři to bylo především neustálé cvičení. Také školní předehrávky. Profesoři nás hodně posílali zpívat. V závěru studia absolventský koncert - už diplomované umělkyně - průřez Rusalkou od Antonína Dvořáka, já zpívala některé árie Rusalky. Bylo to pěkné a dojemné, zvláště návštěva takového množství Zubřanů. To mi tenkrát přišlo, že to byl opravdu velký úspěch.
V současnosti vedu v Zubří pěvecký soubor Schola, připravujeme vánoční a adventní koncerty, vystupujeme v Rosdorfu. Působím také jako náhradní varhaník. A někdy kolem 15. prosince čekáme do rodiny přírůstek. Dostala jsem od manžela za úkol hodně zpívat, což dodržuji, ale vůbec netušíme, jestli to bude zpěvák či zpěvačka. Jak pánbůh dá, tak to bude, a je to úplně jedno, protože hudebníci byli muži a byly i ženy, hlavně že to bude hodný člověk."
   DOMA JSEM V ZUBŘÍ
   "Po dokončení školy jsem se vrátila do Zubří. Nikdy bych se odtud neodstěhovala. Během studia jsem se z Ostravy strašně ráda vracela domů. A když jsem někdy musela přes víkend v Ostravě kvůli představení v divadle zůstat, už jsem se nemohla dočkat návratu. Divadelní umělci vedou bohémský život, po představení se šlo do divadelního klubu. Mne to tam nějak netáhlo, byla jsem trošku jiná. Ráda jsem si zazpívala nějaké hezké představení, ale opravdu jsem necítila, že tam patřím. Tak o mně všichni říkali, že jsem nejhodnější Maruška.
Okolí Zubří máme s manželem prošlapané, projeté na kolech i na lyžích. Ráda pracuji na zahrádce. A dokonce mne začalo bavit vaření, už mne manžel pochválil."
   VŠEM JSEM MOC VDĚČNÁ
   "I když jsem o konzervatoři původně vůbec neuvažovala, jsem ráda, že mi k ní zdejší hodní lidé pomohli. Ať je to paní učitelka Šíchová, nebo Zorka Holišová, Sedláčková, nebo pan Pernica, nebo kdokoliv, nechci na nikoho zapomenout. Bylo strašně moc těch lidí, co mne ovlivnili. Především rodiče, že mi studium dovolili a čtyři roky mne finančně podporovali. Bylo to opravdu náročné, ale jsem opravdu ráda, že s pomocí dobrých lidí všechno takto dopadlo."   

   „Žiju obyčejný život, tak jak obyčejný člověk, nic zvláštního. Práce při polnosti, při děťoch, zas tam, pořád stejně. Dobře jsem žila," řekla paní Marie Cibulcová ze Starého Zubří, která si v sobotu 25. srpna 2007 připomněla v obřadní síni zuberského Městského úřadu výjimečné životní jubileum - 100 let života. 

 Stoletá paní Marie Cibulcová se narodila 31. srpna 1907 v největší podbeskydské obci Zubří (od roku 2002 město Zubří), místní část Staré Zubří, Janu a Anně Dořičákovým. Pochází z pěti dětí (2 děvčata a 3 chlapci). Ve Starém Zubří prožila celý svůj život. Provdala se za Františka Cibulce (rovněž ze Starého Zubří), spolu prožili 48 let (František zemřel roku 1973). Postavili rodinný domek, ve kterém paní Marie žije dodnes. Společně vychovali pět dětí (1 syna a 4 dcery). Kromě nich přišlo na oslavu také 10 vnoučat, 23 pravnoučat a 3 prapravnoučata.
   Paní Marie patřila v mládí k vyhlášeným zuberským vyšívačkám. I na oslavu přišla ve vlastnoručně vyšívaném kroji. Kromě práce v domácnosti a na poli pracovala také v místním zemědělském družstvu v rostlinné a živočišné výrobě, v důchodu až do svých 80 let jako lesní dělnice při výsadbě stromů, vyžínání trávy a pálení klestí.
   Její pracovitost a optimismus jako by jí odmazávaly roky. Až do operace kyčli (3 měsíce před dovršením sta let!), byla ve všem naprosto samostatná, obdivuhodně zdravá, optimistická, duševně čilá a přátelská k lidem. V rehabilitačním ústavu v Čeladné se naučila chodit s francouzskými holemi, takže při slavnostní chvíli jí stačila nepatrná pomoc od rodiny.
   Recept na dlouhověkost? Skromné žití, nenáročná strava, jednoduchá jídla, práce. K zálibám paní Marie patří návštěva kostela, kaple Svatého Ducha ve Starém Zubří. Ráda jezdívala na svatý Hostýn.
   Život paní Marie Cibulcové plně charakterizovala báseň: „Za všechnu starost, za všechny vrásky i za dobré srdce, za dobré činy jež jste vykonala, za vaše děti jež jste vychovala, za to všechno dík..."
   Nejstarší občanku města Zubří přivítal starosta ing. Lubomír Vaculín. „Oslava vašich sta let je v této obřadní síni zcela výjimečnou událostí," řekl. "Mnoho se za těch sto let změnilo. Všechno je uspěchanější. Když se však podíváme na vás, zdá se nám, že se zastavil čas." A popřál jubilantce do dalších let ještě mnoho hezkých dnů.
   Přijel také ministr práce a sociálních věcí RNDr. Petr Nečas. "Chci vám, k tomuto nádhernému výročí popřát spokojený život s rodinou, s dětmi, s vnuky, s pravnuky a prapravnuky, protože rodina je to nejdůležitější, co máme."
   „Předstupuji před vás s velkou úctou, pokorou a obdivem. Dožít se sta let v takové duševní a fyzické kondici je opravdu obdivuhodné," řekl jménem České správy sociálního zabezpečení pan Lucbauer. „Dovolte mi, abych vám upřímně poblahopřál k vašemu krásnému životnímu jubileu. Popřál hodně zdraví, spokojenosti a lásky mezi vašimi nejbližšími."
   Na řadu přišel podpis jubilantky paní Marie Cibulcové do pamětní knihy města. A závěrem její prostá slova: „Děkuji vám, pane starosto, za krásný okamžik, za krásná slova, za všechno. Pán Bůh zaplať. Ať vám Bůh dá štěstí za toto všechno, a požehnání."
   Slavnostní chvíli v obřadní síni Městského úřadu v Zubří připravila Společenská komise Městského úřadu v Zubří, její předsedkyní je paní Věrka Machová, někdejší učitelka. Hudbou oslavu doprovodila Adélka Krupová na varhany, paní Drahomíra Klimková hrou na housle a "zuberský slavíček" Maruška Křenková zpěvem. Zpěvem a tancem pak děti Valašského souboru písní a tanců ze Zubří Malý Beskyd pod vedením paní Radoslavy Mičolové.
  K nedopočítání je, kolik politických režimů, společenských zřízení, peněžních měn, společenských zvratů paní Marie Cibulcová během oněch sta let prožila. Vždy jí oporou byla rodina. Skromnost a pracovitost. Optimismus a přátelství. Právě tyto hodnoty jsou ryzími zlatinkami v lidském životě. Tehdy je možné bez obav ohlédnout se za dlouhým prožitým životem a stejně tak čistě pohlédnout do dalších dnů života naplněného spokojeností a štěstím.