Moldavsko, s nímž jsem se seznámila jen na zájezdu

Měla bych něco napsat o Moldavsku. Už to začínám psát potřetí, s týdenním časovým odstupem, ale pořád mi to nějak nejde. Jakmile si vzpomenu, co jsem to vlastně viděla, začne mi být horko a nějak se mi do toho nechce.

Zkusím to znovu: Víte, kde je Moldavská republika, člen Svazu nezávislých států? Pro nás bezvízová! Pokusím se popsat, co jsem pěkného viděla a co si o Moldavsku za ten kraťoučký čas myslím. Je to zem „placka“ ohraničená ze severu na jih řekou Prut od Rumunska a Dněstrem od Ukrajiny. Dřívější „ovocný sad a vinice SSSR“ – čistě zemědělský stát. Snad proto je nejchudší zemí Evropy. Kupní síla 9 894 v € na osobu a rok byla v roce 2004 průměrem Evropy (kupní síla v témže roce v ČR byla 8 265 € ) a v Moldavsku pouhých 783 €! Tato čísla jsou stará deset let, ale od té doby se nic nezměnilo, řekla bych, že je to ještě horší. Žijí tu asi 4 milióny obyvatel. Hlavním městem je Kišiněv (Chișinău). Úřední jazyk se dříve nazýval moldavština, kterou však podstatná část obyvatel považovala za dialekt rumunštiny. V prosinci 2013 nejvyšší soud rozhodl, že úředním jazykem země bude rumunština. Na jihu Moldavska se nachází autonomní oblast Gagauzsko, kde žije obyvatelstvo turkického původu a na východě je autonomní oblast mezinárodně neuznávaného státu Podněstří (separatistický státní útvar moldavských Rusů a Ukrajinců). Moldavsko bývá někdy nazýváno Moldavie, avšak ta zaujímá pouze část historické země, část Moldavie je v Rumunsku (dříve Besarabie).

Je to velice úrodná zem, sprašové černozemě, nekonečných sadů a nekonečných vinic. Místy jsou zpustlé a neošetřované. Hodně půdy leží ladem. Kolem velice rozbitých silnic jsou nekonečné aleje ořešáků. Ještě jedna zajímavost, nikdo větve stromů neřeše a tak se všude projíždí zeleným tunelem. Nejen na vesnicích, ale i ve městech. V každé vesničce je kostelíček, obyčejně pravoslavný na půdorysu rovnoramenného kříže. Kostelíky jsou staré, ale všechny jsou udržované s mnoha báněmi a věžičkami. Jak to, že je to země tak chudá? Prý za poslední dvacet let se obyvatelstvo z venkova stěhuje do měst a utíká za prací do zahraničí. Nikdo nehladoví, kolem každého domečku je políčko s kukuřicí, kousek vinice, sad, slepice, kozy, ovečky, kravka, koník. Některé domečky jsou už hodně omšelé, ale místy se staví úplně nové „hrady“. Začnu hlavním městem Kišiněvem, má snad 600 000 obyvatel. Prý neexistuje přesná statistika. Obrovské budovy, postavené ještě za Sajuzu, jsou prázdné a rozbité. Téměř v každém osadě stojí rozbitý, neobývaný, kdysi honosný dům. V Kišiněvě na mne kolemjdoucí paní volala, ať tu obrovskou zpustlou stavbu nefotím! Co budova to originál! Těch neskutečných architektonických nápadů! A paneláky, víc jak hrůza. Zřejmě se lidé v paneláku nejsou schopni dohodnout na celkové opravě a tak jsou na fasádách vidět jednotlivé opravené byty. Jak je schopen někdo opravit fasádu svého bytu např. v 6. patře bez lešení? Všechny krásné, naleštěné a vyfešákované paláce jsou banky a že jich tam je. Kišiněv je prý nejzelenější město v Evropě. Těžko říct, takhle se chlubí hodně měst. Ale opravdu má mnoho parků a krásných stromů. O Kišiněvě se mluví jako o Římu Východu. Má prý také sedm pahorků. Mimochodem stejně jich mají ještě Athény.

A teď zajímavosti, kvůli kterým jsme sem přijeli. Moldavsko má památky chráněné UNESCO a opravované z peněz EU. Za jednou raritou jedeme hluboko do jabloňového sadu. Je to betonová kostka s ryskou kříže. Co to je? V devatenáctém století se astronom jménem William von Struve rozhodl zjistit přesný tvar a velikost zeměkoule. Chtěl k tomu využít triangulačních bodů. Nechal postavit 256 bodů v třicetikilometrových vzdálenostech. Celý geodetický oblouk nakonec měřil 2820 km a táhnul se od Hammerfestu v Norsku až k pobřeží Černého moře. V roce 2005 bylo rozhodnuto, že 34 triangulačních bodů náležících geodetickému oblouku bude zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Tohle je jedna rarita z mnohých!

Navšívili jsme mnoho památečných kostelů a klášterů. Byli jsme ve vesničce Capriana, kde je nejvýznamnější poutní klášter, ve vesničce Tipova, kde je největší skalní klášter s výhledy na řeku Dněstr, byli jsme v lokalitě Orheiul Vechi, kde se nachází kostelík s mnišskými celami, pravěkým nalezištěm a muzeem, byli jsme v malebném údolí řeky Saharny, kde je klášter sv.Trojice. Jsou to tajuplná místa, se zvláštní atmosférou a člověk by v nich měl strávit víc času a ne je jen proletět. Když se chci vrátit v myšlenkách zpět, tak se mi všechna ta pravoslavná nádhera plete. Vzpomínám na útržky, které mi jsou spíš k smíchu. Mladý muž, svalovec v červeném tričku, na kterém je napsáno LONDON, klečí před ikonou, líbá ji a mnohokrát při tom pokleká. Vidím skupinu žen černě oblečených, jak nesou obětiny, jak zapalují dlouhé tenoučké svíčky. Jak se vroucně modlí. Tam se fotit nesmí. Před očima vidím černě oblečené mnichy, jak pracují s elektrickou sekačkou, jak hrabou posečenou trávu, jak pracují pro zdar malého společného hospodářství.

Nebyli jsme jen v klášterech, ale navštívili jsme i největší slávu Moldavska – vinice. Byli jsme v městečku Cricova, ve velkolepém podzemí vinných sklepů. Království vína se nachází asi 15 km na sever od Kišiněva. V polovině minulého století se tu vápenec těžil dolováním, aby se nezničily vinice. Vykutané chodby jsou asi 6 m vysoké, 10 metrů široké, jsou prý dlouhé 180 km a jedna třetina podzemí se používá pro výrobu, skladování a archiv nejkvalitnějších vín. Každá ulička se jmenuje po odrůdě vína: Kagor, Cabernet, Feteasca, Riesling, Aligote, Sauvignon, Merlot atd. Celkem je zde více než 700 druhů vín. Za dob Sovětského svazu patřila cricovská vína ke světové špičce a bílé perlivé víno se prodávalo pod značkou „Sovětské šampaňské“. Ročně se tu vyprodukuje kolem 5 milionů lahví vína. Vyhlášenou odrůdou je místní muškát a sauvignon, unikátem zdejší produkce je pak perlivé červené víno vyráběné metodou „champenoise“. V podzemí je i muzeum historie výroby vína. Je tu také několik degustačních sálů s bohatou historií. V archivu jsou uloženy lahve známých osobností, státníků, ale i vskutku rarity v podobě válečné kořisti ze sbírky Hermanna Göringa. Nejstarší lahev je z Izraele z roku 1909 a mají tu dokonce unikát lahev Becherovky z roku 1902.

Moc se nám líbilo město Soroca, které leží úplně na severu na moldavsko-ukrajinské hranici, nad řekou Dněstr. První zmínka o Soroce pochází z roku 1499. Janovští obchodníci městu říkali Olihonia. Díky svému položení u Dněstru bylo vždy strategickým místem. V 16. století tu vyrostla pevnost, která se ve výborném stavu uchovala do současnosti. Hrad byl vybudován na místě staršího opevnění. V roce 1499 ji nechal postavit Štěpán Veliký. Za vlády Petra Rareše dřevěnou pevnost v letech 1543 až 1546 nahradila kamenná. Pevnost má dokonale kruhový tvar o průměru 37 metrů a pět věží v přesném rozestupu. Tato dokonalá harmonie činí ze Sorocké pevnosti evropský unikát mezi obrannými stavbami. Celé je to opravené za peníze EU a je památkou UNESCO. Seznámili jsme se tam ještě s jednou zajímavostí, kterou v Soroce žádný turista neopomene navštívit. V Moldavsku je málo zdaněný alkohol a cigarety a tak pašováním alkoholu a drog na druhou stranu řeky Dněstru zbohatla cikánská komunita, která si kopci nad městem začala stavět vily, pohádkových tvarů a rozměrů. Prý všechny pašeráky pozavírali a tak jsou vily nedostavěné. Zvláštní je, že je nikdo nerozkrádá a neničí. Kdoví, zda je někdo někdy dostaví. Ale třeba se někdo z Vás do těhle končin vypraví a uvidí sám… Tak a teď chci zapomenout na velikánské vedro a opuchlé nohy a budu vzpomínat jen na to pěkné a při slově Moldavsko, už budu mít nějakou reálnou představu.
Tohle jsem našla na internetu, běda, běda!! http://moldavsko.net/diskuze/index.php?page=2

Maria Saláková

Září 2015

 

Foto: