Nová knižní publikace klimkovického rodáka Karla Vůjtka (* 1946), básníka a překladatele, nese název Domovy Jarmily Glazarové. Vychází zásluhou Města Klimkovice u příležitosti 120. výročí narození autorky v Malé Skále (* 7. 9. 1901), místa nacházejícího se poblíž Turnova. Jestliže v případě Klimkovic nejde o autorčino rodné město, může se méně zasvěcený ptát, jaká je spjatost Glazarové se Slezskem, promítá-li se vůbec do její tvorby regionální identita, a to nejen motivicky, ale přímo skrze osobnost tvůrce. Dopředu můžeme ujistit, že se v její prvotině a druhotině tak děje více než u kohokoliv jiného. S městem jsou spojeny romány Roky v kruhu (1936) a Vlčí jáma (1938). První z nich se stal mimořádně úspěšným literárním debutem, další román zaznamenal také svůj „druhý život“ v podobě stejnojmenného mezinárodně oceňovaného filmu natočeného v roce 1957 režisérem Jiřím Weissem.
Klimkovice osudově vstoupily do života dívky a mladé ženy v letech 1918 – 1934. Děje se tak od příjezdu do města, kde se sestry Jarmila a Irena Glazarové ocitly jako sirotci z rozhodnutí opatrovníka. Měly se vzdělávat po dobu jednoho roku v moderně vybudované Hospodářské a hospodyňské škole. Starší Irena se v roce 1919 provdala za svého učitele dr. Ing. Jaroslava Dvořáka, Jarmila načas žila v Klimkovicích v rodině veterináře a radního Rudolfa Resnera, o jehož osudech mnohé víme z Vůjtkovy předcházející knižní publikace To byl Rudolf Resner/Robert Rýdl (2016), rovněž vydané v Městě Klimkovicích. Připomeňme, že se jednalo o vlastence a radního, který se vypracoval až na post veterinárního rady v Opavě a následně vrchního veterinárního rady zemského úřadu v Brně. Resner se stal údajně předlohou jedné z ústředních postav Vlčí jámy. V roce 1923 se Jarmila Glazarová provdala za správce malotřídky Ludvíka Vaňka, avšak po roce bylo manželství rozloučeno. V roce 1926 se podruhé provdala za věkově mnohem staršího, lidumilného a vzdělaného muže MUDr. Josefa Podivínského. Definitivní odjezd z Klimkovic do Prahy se odehrál po náhlém úmrtí milovaného manžela v roce 1934. Její „odchod z kruhu do života“ nebyl jednoduchý. Deptala ji nejen bezútěšná práce korespondentky a telefonistky ve Svazu dovozců a vývozců dobytka v Praze, ale zejména samota a bezmezný smutek. Únikem se staly vzpomínkové návraty do let společného života.
Domovy Jarmily Glazarové jsou napsány tak, že je pro ně příznačná změna krajinného horizontu. Děje se spolu s hledáním pevného bodu v autorčině životním prostoru, který autorka v určitém životním období považovala za svůj domov. Nejdříve je spojován s krajinou šťastného dětství a životodárné rodinné harmonie, s kulturní pamětí a pamětí míst spojených s parkem v Malé Skále. Následují pražská školní léta. Rychlý sled tragických událostí v rodině, kdy během dvou let sestry ztrácejí rodiče a zažívají bezdomoví, je krutou zkušeností. Naštěstí je posiluje vzájemná láska. Nepochybně pociťují sociální izolovanost, korunovanou přesazením na severní Moravu, do slezské zádumčivé krajiny, pro ně neznámé, s jinou mluvou, zvyky a povahou lidí, třebaže se o tom autorka nikde nezmiňuje. Její vnitřní svět je nabíjen přírodou, obrodným cyklem posilovaným smyslovými, zvl. hudebními a zvukovými vjemy, je obdařen pozitivním viděním světa. Můžeme si spolu s Vůjtkem všimnout, jak se vyrovnává s ději minulými ve snaze vytěsňování negativního, jak adoruje každou prožitou šťastnou chvíli a snaží se její vjem prodloužit. Výkladová rovina je vedena tak, že se mnohé dovídáme o běžném i svátečním životě maloměsta. Čteme-li úryvky z korespondence, vzpomínky pamětníků, pasáže z románů, uvědomujeme si, jak Vůjtek často a vědomě překračuje funkční hledisko, zúročuje pozici zkušeného publicisty a pozorného čtenáře díla Jarmily Glazarové, vtahuje vnímatele do objevování ozřejmujících detailů a zasazuje je do širších souvislostí. Vřazuje události do určité konkrétní sociální reality, stejně jako do estetické textové struktury. Ta se stává součástí výkladu, přitom se nikdy nevytrácí pragmatický zřetel. Např. v části Návraty a loučení se dovídáme zprostředkovaně o tradičním klimkovickém procesí ke sv. Šebestiánovi, soše stojící na klimkovickém náměstí. Díky dopisu psaného před březnem 1936 Fankou, kterou dobře známe z Roků v kruhu, protože pomáhala v domě Podivínských, se nepřímo připomíná tradice, stejně jako dvouleté výročí odchodu milované osoby. Glazarová se ptá na slova písně, která procesí doprovázela. Nedostává konkrétní odpověď. Vůjtek však nefabuluje, vzniklou mezeru nevyplňuje psychologizující domněnkou, neboť upřednostňuje věcnost, faktografickou střízlivost, zmiňuje konkrétní reálie, které má prověřené z několika zdrojů, cituje samotnou autorku, jak se s tématem popasuje v románu Roky v kruhu.
Pro Domovy Jarmily Glazarové je příznačné vícehlasí. O něčem se referuje, narazí-li se na problémové místo nebo kolizi, jde se až detektivně po stopě neznámého, hledá se zdůvodnění v archivních materiálech a dokumentech, formuluje se příčina a následek jen tehdy, kdy jsou přesně doloženy. Průvodce, kterým není nikdo jiný než Karel Vůjtek, klade čtenáři i sobě otázky, na které se snaží co nejlépe odpovědět. Někdy potvrzuje, že např. pojednávaný dům kdysi stál na zmiňovaném místě, ale nezachoval se, stejně jako se ví o zvyku nebo tradici, avšak konstatuje se, že se neudržely. Mnohé si ovšem sám autor pamatuje ze svého dětství, a tak upozorňuje na starý mlýn, který ho přitahoval, hledá prototypy žijících postav, které Glazarová mohla potkat nebo se stávaly součástí klimkovického společenství. Někdy se sice ptáme, zda je zapotřebí vědět, s kým se např. přátelil autorčin milovaný synovec, který od malého chlapce dojížděl každé Velikonoce do Klimkovic, zda fotografie klimkovických kamarádů může být v něčem užitečná, stává-li se podloží lokální identity. Ale nechť! Je to Vůjtkův osobitý postup, který již známe z publikace o R. Resnerovi. Jinde jsou kladené otázky výsostně užitečné a potřebné. Soukromé fotografie jako pramenné zdroje rozšiřují žánrovou dimenzi publikace, činí výklad živějším a zajímavějším. Vůjtek si uvědomuje, že na formování regionální identity se podílejí nejen společenské děje, ale také vliv členů rodiny, spolužáci, spolupracovníci, přátelé v uměleckých společenstvích, kteří jsou dobově propojeni a spoluutvářejí kulturní milieu. Připomeneme-li si, co je základem regiotvorných determinant a jak umělecké texty vytvářejí a reprezentují jedinečný literární prostor a podílejí se na formování identity vnímatele, pak se dostáváme k propojenosti prostorové složky s časovým rozměrem. Tady také snáze pochopíme, v čem je přínos Vůjtkovy nejnovější, materiálově bohaté publikace, proč se v současnosti věnuje stále větší pozornost kulturní paměti a paměti míst.
Svatava Urbanová
Foto: Petr Večerka