Vladimíra Černajová: O potratech a morálce
Richard Sobotka: Lapeni v síti
Vladimíra Černajová: Poezie nechtěného v dramatu
Eva Kotarbová: Je dobře občas znovu pochválit
Eva Marková: Taneční - ano či ne?
Táňa Popková: Životní cesta Bořivoje Čelovského se uzavřela
Lydie Romanská: Za Bořivojem Čelovským
Vladimíra Černajová: O poplatcích a nejen o nich
Eva Kotarbová: Přání do roku 2008 aneb Mám ráda angličtinu, ale ...
Vladimíra
Černajová: Ostravské vánoční trhy, aneb
„Nééséém
vááám…“ peruánské
indiány?
Hynek Fajmon: 10 důvodů proti Evropské reformní smlouvě - EUROÚSTAVĚ č. 2
Maria Saláková: Jak mne otrávila opera
Eva Kotarbová: Pendolino na trase Ostrava - Praha
K zamyšlení: Dnes informace z usnesení Evropského parlamentu ze dne 25. 10. 2007
Vladimíra Černajová: Na Zámecké
Všem, jejichž hlas je slyšet - výzva
Eva Kotarbová: Jenom aby Ostrava nebyla v budoucnu discount
Břetislav Olšer: Soukromý pozemek: Vstup přísně zakázán!
Maria Saláková: Zdravím, zdravíš, zdravíme…
O svobodě a Psích sadech v Ostravě
Asi bych měla pokorně
sklopit zrak a nedívat se na problém, který
dále nastíním. Už totiž vidím, jak mi budou
spílat všichni, kdo milují své psy
více než cokoliv jiného. Ti, kdo jim v bytě klidně
nabídnou vlastní postel a málem s nimi jedí
z jedné misky. Dospěláci, jimž pes nahradil nedostatek
lásky partnera,
dětí, kamarádů,
přátel..., takže zvířecí nahrážku
milovaných osob povýšili málem na boha,
který jim nejlépe rozumí. Už ale nemohu
jinak, džbán přetekl, těm pejskařům chci vzkázat: Milujte
psiska, psy a pejsánky dále, je to vaše
právo, ale neobtěžujte tím spoluobčany, kteří s
vámi ,,nepějí na stejnou notu"! Já a mnoho
dalších lidí prostě necítíme potřebu
mít psího kamaráda a nestojíme o
intimní blízkost zvířat. Přesto je
nám násilně
vnucována jejich společnost a nutnost akceptace
zvířecích zvyklostí. Nemine den, kdy bych
neobcházela psí lejno na chodníku. Někdy si
připadám jako figurka na šachovnici, když na
chodníku jako akrobatka z jedné
dlaždice skáču na hodně
vzdálenější, abych si neumazala botky s
vysokými podpatky... Často mě
také obtěžují miláčci páníčků,
kteří zvíře sice zbožňují, ale platit za
výcvik pejska nebudou. Proto na mě jejich poklady
cení zuby, třebaže si jich nevšímám.
Štěkají, jako bych byla zlodějem na útěku.
Otírají se mi o nohy a doprovázejí mě kus
cesty za marného volání majitelů, aby se
vrátili zpět. To už ve mně bývá zlost i
malá
dušička, protože si okamžitě vzpomenu na jednoho
známého, jehož na výletě v Beskydách kousl
jakýsi rozvzteklený pejsek do zadku, přestože šel
tento muž
tiše a spořádaně pěšinou po turistické
značce, nevstupoval na žádný vyznačený
soukromý
pozemek.
Takový malý nevinný pes! V poslední
době mi právě i tito znepříjemňují pravidelnou
procházku Komenského sady v Ostravě. Už jsem si je proto
přejmenovala na Psí sady. V podvečer v každé roční
období je tam přepejskováno. Co je ale podstatné,
páníčkové dokonale ignorují platnou
vyhlášku města Ostravy, ve které se
píše: ,
,chovatel je povinen zabezpečit psa tak, aby
na veřejných prostranstvích, s výjimkou
míst k tomu určených a označených, volně
nepobíhal nebo se nepohyboval, a ani jinak neohrožoval
nebo neobtěžoval občany, vést psa na vodítku, v
případě potřeby nasadit psovi náhubek a usměrňovat
chování psa povely."
Tito lidé dobře z
každodenní zkušenosti vědí, že je tu jen velmi
chabá kontrola jejich povinností a nechají svoje
zlatíčka skotačit podle libosti. Před několika dny mi v
tomto parku obrovský
pes ušlechtilé rasy položil pracky na ramena
(nepřeháním!) a chtěl mi olizovat obličej. Jeho
paní si toho naštěstí všimla, včas ho
okřikla, ale její pes kolem mne a mé
přítelkyně ještě velmi dlouho kroužil. Měly jsme strach.
Paničku přitom ani nenapadlo okamžitě psisko připoutat na
vodítko. Byla jsem v šoku. Ach ta láska! Kolik
obsahuje zaslepenosti, která je v přímé
úměře s
neštěstím. Paní ani se nezajímalo, že
mi její miláček prackami ušpiněnými
od rozmoklého sněhu poznačil bílou bundu!
To máš za to, že nemáš psy
ráda, řekne nyní možná někdo na mou adresu. Mohla
bych odpovědět: Mám, ale jenom některé. A ty,
které si vyberu, k sobě pustím i blíže. Na
návštěvě u známých mi pak
zahřívají nohy. Je to stejné jako s výběrem
partnera. Co od jednoho muže vyzní jako dotěrnost, u
druhého se zalíbí. Člověk má právo
vybrat si, koho přijme do srdce a
tělesné blízkosti. V tom je svoboda. Proto
prosím majitele psů, aby tu mou a mnoha dalších
lidí se svými psisky, psy a pejsánky
neomezovali!
A městská policie by se měla o situaci v
Psích sadech více zajímat...
Strážníka jsem tam už
dlouho nepotkala. Máme teď ale v městském obvodu
okrskáře, kteří mají na starosti
konkrétní lokality, možná, že někdo bude i
specialista na Komenského sady. Musím se po něm
poohlédnout!
Eva Kotarbová
Vloženo 7. 3. 2009
S deformátory svědomí na věčné časy a nikdy jinak?
Čas od času se v médiích rozebírá nějaká kauza, jak ten či onen
slavný selhal, jak spolupracoval se soudruhy a nebyl dost charakterově pevný a
jak by se měl kát. Je to téma, které vždy rozpoutá bouřlivé reakce, což
naznačuje, že s dědictvím minulosti nejsme ani náhodou srovnaní. Vždycky
mě to přivede k úvahám,
jak bych se zachovala já. Projděme si tedy
možnosti.
Situace: Žijete v komunistické diktatuře, jste
takový statisticky
průměrný občan (muž či žena středního věku, máte
děti, partnera, rodiče..). V lepším
případě nevyčníváte, odkroutíte si
svých osm hodin denně, chodíte na třídní
schůzky, občas vystojíte frontu na játra nebo
toaletní papír a režim vám může
být ukradený. V tomhle případě jste
z toho venku, soudruzi vám dají
pokoj. Ale co, když vyčníváte, říkáte
názory nahlas, ne všechny jsou zrovna
ideově čisté a dostanete se do křížku
s vládnoucí garniturou? Co teď?
Možnost první - řeknete si…Tak tady končím.
Sbalíte ženu, děti a prcháte
do Západního Německa. Když se to povede,
začínáte znovu ve svobodné zemi.
Prima. Co není prima je fakt, že nevíte, jestli
ještě někdy uvidíte mámu,
jestli si to tady za vás brácha šeredně
neodskáče, jestli vám děti jednou
nevyčtou, že jste je vykořenil, jestli se vám někdy přestane
stýskat po vrbě u
rybníka, ze které jste si jako kluk vyřezával
s Fandou Vopršálkem
píšťalky. A jestli vlastně nejste pěkný sobec,
když jste tady nechal blízké,
kteří budou díky vám vláčeni po
výsleších a propouštěni
z práce. To je
pořád ta lepší možnost. Když se to totiž nepovede,
zastřelí vás na hranicích
nebo vás chytí a posadí do vězení.
Možnost druhá - zůstanete tady a budete charakterově
pevný. Budete
nahlas a všude říkat co si myslíte, aktivně
bojovat proti režimu a dříve nebo
později půjdete sedět za podvracení republiky nebo vlastizradu.
Neohnete hřbet.
Pozitiva? Máte čisté svědomí. Vaše děti na
vás jednou budou pyšné. Možná ne
hned, ale až budou dospělé a dojdou jim souvislosti, tak ano.
Táta nebyl
zbabělec a odolal, řeknou si. Negativa?
Nebudete to vy, kdo je bude učit jezdit na kole, kdo jim bude léčit rozbité
koleno a zdobit s nimi vánoční stromek. Budete totiž v base. Ztratíte
s nimi kontinuitu. Odpustí vám, že jste nebyl s nimi? Že jste je
obětoval pro velkou věc? Nedostanou se na školu a bráchu propustí z práce,
protože bude mít díky vám ideový škraloup. Taky nic moc.
Možnost třetí - řeknete si, že to nějak ukličkujete. Než
prohlásíte, že
Husák je vůl, pořádně se před tím
rozhlídnete. Posloucháte Svobodnou Evropu a
Hlas Ameriky, dětem říkáte, ať to ve škole
neříkají a snažíte se přežít tak,
aby se soudruh vlk nažral a rodinná koza zůstala celá.
Pozitiva? Jste se svou rodinou,
vychováváte děti, děláte co vás baví
a nikdo z blízkých na vaše názory
nedoplácí. Ani máma ani brácha, ani děti.
Negativa? Občas je vám před usnutím ze
sebe dost blbě. Svědomí je svině. Rád byste křičel hodně
nahlas, ale neděláte
to. Ono je jednoduché být hrdina, když rozhodujete jenom
za sebe. Vy ale nejste
sám. Tak kličkujete. A vaše děti vám to jednou
vyčtou. Takže tahle možnost není
taky žádná sláva.
Ano, každý si mohl vybrat. Buď
špatnou možnost nebo ještě horší. A nikdo předem nevěděl, jakou cenu zaplatí. Ve
finále jsem dost ráda, že v době naší Sametové, jsem byla sotva čerstvě
dospělá, takže převrat přišel dřív, než jsem si musela zvolit, kam se zařadím. Nechtěla
bych po letech dostávat kapky za to, že jsem tu žila a volila z možností,
z nichž každá byla špatná. A nedělejme si iluze… nic nekončí. Vždycky se
žije v NĚJAKÉ době a ta má své vlastní stigma. Děsím se toho, co mi
jednou vyčtou mé děti. Otrávený vzduch, přírodu zadělanou plasty nebo
přetechnizovanou odosobněnou společnost? Třeba se mě zeptají: „Proč jsi tomu,
mami, nezabránila?“ Kdo ví.
Vloženo 30. 11. 2008
O slávě a polní trávě
Na zpáteční
cestě z dovolené v Itálii jsme měli v plánu
pobýt jeden den ve Vídni a zajít si na
výstavu obrazů Vincenta Van Gogha do Albertiny. Původně jsme
návštěvu plánovali při cestě tam, ale udělali jsme
dobře, že jsme ji nechali až na později. I po dvou týdnech od
zahájení nás totiž před síní čekala
dlouhá fronta na vstupenky. V den, kdy se výstava
otevírala, bychom se dovnitř asi ani nedostali. Po půlhodince
čekání jsme vešli a světlý prostor
nás zahltil vzdušností a jasem. Vystoupali jsme po
schodišti nahoru a dali se doprava k místnostem,
které byly vyhrazeny pro Van Goghovo dílo.
Celá výstava je situována do několika
místností, kde v každé je na tabuli text k rokům,
ze kterých díla pochází a
přiblížení Vincentova životního období.
Celkem
je zde k vidění na sto čtyřicet grafik, kreseb, akvarelů i
olejomaleb. Procházela jsem prostory, obklopena tím
úžasným dílem, myslela na jejich autora a …
bylo mi ho líto. Za celý život prodal jeden jediný
obraz a měl deprese z toho, že se neuživí. Trápil se
tím, že se nechává živit bratrem a že za nic
nestojí. Nakonec se z toho psychicky sesypal a zastřelil. A teď
se tady lidi z celého světa perou o to, aby viděli jeho
autoportrét bez ucha, jeho grafiky z období, kdy bydlel v
hornickém městečku, jeho skicy unavených a
zklamaných starých žen a udřených horníků,
jeho olejomalby, jeho obilné lány
v Arles. Obrazy jsou seřazeny podle uměleckých a
životních etap. Od temných kreseb, až po
zářivé oleje. Paradoxně, v době kdy maloval
nejjasnějšími barvami a tvořil
nejpozitivnější obrazy, směřoval už jeho mozek k
psychickému a koneckonců i fyzickému finiši.
Všichni koukáme a důstojně
hovoříme o světle a stínu, o liniích
štětce, o geniální žluté, platíme
devět a půl euro za to, abychom mohli vidět kresby staré
prostitutky, kterou ve skutečnosti všichni jenom pohrdali a
člověk, co je vytvořil, umíral hladem. Dnes tyto obrázky
chudáků, které namaloval chudák, visí v
pokojích největších světových
milionářů a ani ne tak proto, že by to byli samí znalci,
schopni ocenit umění, ale jako excelentní investice.
Akcie do Microsoftu nebo Van Goghovo Obilné pole? Je tu tolik
lidí, že se musíme prodírat. A většina z
těch lidí by si o něj v době, kdy žil, ani neotřela boty.
Kdyby Vincent dostal peníze, které se tady vybraly na
vstupném za jeden den, stačily by mu pohodlně na rok. A
pojištění, zaplacené za tuhle výstavu by
uživilo hornickou vesnici. Paradox a ironie. Musíš
kolikrát umřít, abys byl vážený. A jen
umřít nestačí, musíš umřít
zajímavě, být dostatečně šílený a
před tím ještě něco výjimečného vykonat.
Pak taky mít nějakého toho Thea, který se
postará, aby se tvá díla dostala do
povědomí. Chudák chlap. Ty pochybnosti, že za nic
nestojí … a člověk tady stojí s otevřenou pusou,
kouká na tu nádheru a brečí.
O patro jsme se ještě zašli podívat na
výstavu impresionistů a hned v první místnosti
uviděli před sebou Monetovy Lekníny. Poměrně velký obraz
v jemných pastelových barvách, změť šmouh a
bodů, které se, pozorovány z patřičné
vzdálenosti, slévají do příjemného
pocitu z rozkvetlého dne na rybníce.…
nádhera. Procházeli jsme prostory, a všude viděli
skvělá díla, od Gaughina přes Cézanna až po
Picassa. Také i pár kousků moderního
umění. Ale přiznám se, že ve finále jsem se
nemohla zbavit pocitu, že čím míň to někdo umí,
tím větší blbosti maluje. Vrchol pro mě bylo
čistě žluté plátno s asi deseti
vertikálními zářezy. Jmenovalo se
Očekávání nebo Rozervanost, nebo tak nějak.
Název jsem raději zapomněla. Takové to dílo,
které vás nutí říkat: „On to
pochopil! On ví, o čem to je! Konečně někdo, kdo odhalil smysl
ontologického bytí v subdimenzálním
intimním kvaziprostoru!“ V honbě za tím, aby
dílo nebylo propánajána kýč, jsme ochotni
předstírat, že rozřezané plátno je umění.
Kdo o něm bude vědět za sto let?
Celou výstavu završuje
prohlídka obchodu se suvenýry v přízemí,
kde si můžete pořídit takové „skvosty“, jako
je blikající plastový Van Gogh s
odnímatelným uchem. Uff… Ode zdi ke zdi.
Umění a kýč, ruku v ruce vedle sebe.
A tak mezi olivovými háji Vincenta Van Gogha
a žlutým plátnem je má volba jasná. Jedno i
druhé sice vzbuzuje pocity, ale raději si sebe
představím, jak ležím pod hřejivým sluncem na
břehu rybníka, než noční můru z
šíleného Antonyho Perkinse,
bodajícího do plátna. Ale jak se
říká… proti gustu žádný
dišputát.
(…a plastového Vincenta jsem si nepořídila.:o)
Foto: Vladimíra Černajová a archiv
Vloženo 23. 10. 2008
Mamma Mia! Meryl Mia!
Vypravila jsem se na
film, na který by intelektuál vůbec nešel, a pokud
ano, tak by to rozhodně nepřiznal. Je přece jasné předem,
co to bude za hrůzu.
Považte,
vašnosto, už jenom ta ABBA, že? Nebyla to tedy ani
Zvětšenina ani Doktor Živago, ale letní,
romantický, kýčovitý doják se zpěvy a
tanci, Mamma Mia!
Kýč! Kýč zleva, kýč zprava,
kýč v hudbě, kýč v prostředí, kýč přede
mnou, kýč za mnou. Ale moment … ten kýč je nějak
přiznaný! Obloha je příliš černá a hvězdy
příliš dokonale září. Moře
příliš romanticky nočně ševelí a
hlavní hrdinky jsou příliš rozverné na ženy
pozdně středního věku. To je i na kýč moc. Tenhle
kýč paroduje sám sebe. Už to není kýč, ale
fór.
Po čtvrthodině vás strhne smršť energie.
Šijete sebou na sedadle, zpíváte nahlas a bezuzdně
se chechtáte. Všechny letní muzikály od
Pomády až po Hříšný tanec mají jedno
společné – mládí a první
lásku. Ona má sedmnáct, on o pár ročků
víc, nebe je modré, pláž žhavá a
mládež bujará a všechno je to myšleno sakra
vážně a osudově. Tenhle je ale jiný. V tomhle
muzikálu o mládež téměř nejde. Tady se skvěle
vyblbují tři padesátnice a tři padesátníci
a bezkonkurenčně válcují omladinu o jednu až dvě generace
mladší. Však taky Meryl Steep, když se jí
ptali, proč tu roli vzala, odpověděla: „Abych zahanbila
své děti.“ Tak to se jí opravdu povedlo. Tuhle
dámu na prahu šedesátky, ověnčenou Oskary, jsem
ještě nikdy neviděla zahrát špatně. Ať to byly
Vzpomínky na Afriku, Kramerová versus Kramer nebo třeba
komedie Smrt jí sluší. A teď ke všemu
ještě úžasně zpívá a tančí tak, že
by leckterá sedmnáctka na hip-hop kempu záviděla.
A pánové? „Bond, James Bond“,
Pierce Brosnan je ve své bílé rozhalence prostě k
sežrání a to, že zpívá jen o fous
méně falešně než Bohdalka mu na sexappealu
neubírá a když Colin Firth hrábne romanticky
do strun a spustí baladu jemným sametovým hlasem,
odhazují dámy pomyslně kalhotky v dál.
Finále, kdy na pódium vkluše
celá obstarožní šestice v oflitrovaných
zvonech a dvaceticentimetrových briketách a
bezostyšně se zpěvně i tanečně vyblbuje je prostě
úžasné. Považte, oni si to opravdu užívají!
Ta energie, která vás dvě hodiny zahlcuje, by
rozsvítila jedno středně velké město. Titulky skončily a
nikdo se ani nepohnul. Nikdo nechtěl jít domů. Litovala jsem, že
to nevidím někde v Itálii nebo Řecku, protože tam by už
od půlky filmu lidi stáli na sedadlech, tleskali,
zpívali, tančili a pařili.
Před pár lety prohlásila Meryl Streep, že ji
štve, že v Hollywoodu nejsou žádné kvalitní
role pro ženy jejího věku. Vždycky je to nějaká čůza
tchýně nebo směšná zřícenina. A když tohle
řekne herečka, která jako jedna z mála kvalitní
role dostává, tak co mají říkat ty
ostatní, méně schopné, že? V kultu dokonalosti a
mládí, kdy blbnutí se nehodí pro
dámy nad třicet, a které by měly tak maximálně
chodit na operu a tančit valčík, mě tahle její role
dokonale přesvědčila o tom, že i ženské vrásky jsou sexy
a že je vcelku jedno, jestli máte kilo navíc či
povislá prsa a že nemusíte ve chvíli, kdy kolagen
přestane dokonale fungovat, radost ze života zabalit. Takže to
nejlepší mě teprve čeká. Už se
těším, až mi bude padesát.
Skvělá baba, ta Meryl. Díky! :o))
Vloženo 29. 8. 2008
Evropský mozek, srdce, nebo co?
Málokdo
dnes vnímá Brusel jako hlavní město
Belgického království. Umístěním
evropského parlamentu a evropské komise, to celé
posíleno o nějakých
čtyřicet
tisíc úředníků, se metropole stala silným
centrem našeho kontinentu. Není proto divu, že jedna z
prvních pravidelných leteckých linek z Ostravy
měla vést právě sem. Zatím nevede, do
výběrového řízení se údajně
nepřihlásila žádná z leteckých
společností. Což je spíše jiné téma,
o němž lze uvažovat třeba při dvanáct set kilometrů
dlouhé cestě autobusem. Po silnici se ta vzdálenost hodně
protáhne.
Když poutník konečně do Bruselu dorazí, je
bezesporu množstvím a rozměry unijních sídel
ohromen. Nejspíš ho ale neuchvátí jejich
architektonická elegance, i hodně velký eurooptimista
začne v jejich stínu chtě nechtě uvažovat o jejich smyslu a o
funkčnosti celého kolosu. Je vůbec možné, aby se tady
země s národními zájmy nejednou
protichůdnými a Evropský mozek, srdce, nebo co?,
zastoupené poslanci s rozličnými stranickými
programy, na něčem dohodly? Evropské společenství
stojí na pilířích volného pohybu
lidí a zboží, po nich se však jako
dusící liány šplhají
nejrůznější předpisy, závazky a kvóty. Po
volbách do evropského parlamentu v
příštím roce se počet jeho poslanců
sníží z dnešních téměř osmi set na
sedm set padesát, mimo jiné i Česká republika bude
mít o dva zástupce méně. Protože účast
poslanců na zasedání není povinná, může
jednání probíhat také v téměř
prázdném sále, kde pouze několik jedinců
očekává, až jim předsedající postupně
udělí slovo. Docela to odsýpá, každý
poslanec má na své vystoupení pouhou minutu a
krátce po něm většinou odchází. Pokud jde o
počet, jsou tlumočníci v kabinách a
přihlížející na balkonech v
nepřehlédnutelné přesilovce. Přesilovku nad
přítomnými poslanci by
v tuto chvíli měli také rybáři, jejichž
razantní protest proti cenám nafty naráží
před unijními sídly na nekompromisní
policejní ochranu. Nicméně přes všechny
rozporuplné pocity, které bezprostřední
setkání s bruselskou unijní realitou
vyvolává, tohle společenství přece jen funguje,
jak dokládá mimo jiné množství
našich nových staveb či silnic nebo restaurovaných
památek.
Belgie si vede v evropské ekonomice velmi zdatně
nejen proto, že k jejímu bohatnutí přispívá
i dobře placený evropský aparát. V Bruselu snad
ani nejsou bezdomovci a elegantní móda plynule
přetéká z výkladních skříní
obchodů do ulic a bulvárů. Obklopeno moderní
architekturou si staré město uchovává kolorit
typických úzkých stavení s
šířkou na dvě tři okna, před nimiž je
příjemné posedět v některé z pohostinných
kavárniček a sledovat mraveniště, v němž se
pohledná elegance místních mísí s
ledabyle účelným oblečením turistů.
Účelová velkorysost unijní čtvrti budí
respekt, pro přívětivý lidský rozměr
původního Bruselu se však návštěvník
do města velmi rychle zamiluje.
Pro turisty má
Brusel také „miniuni“, kde formou modelů představuje
zajímavé stavby jednotlivých členských
zemí unie. Naprosto jedinečnou atrakcí a dominantou je
však Atomium. Před padesáti lety vévodilo
zdejší světové výstavě a po
nedávné důkladné rekonstrukci se otevřelo jako
unikátní rozhledna i muzeum, v němž je samo o sobě rovněž
exponátem. Dokumentární filmy, které se
přímo v jedné z koulí Atomia
promítají, vypovídají o cestě, kterou
prošla Evropa v posledním půlstoletí. Jako
všechna evropská velkoměsta, i Brusel dnes halí
lehký smogový opar. Není to však on, kdo
brání jasnému pohledu do půlstoletí
příštího.
Táňa Popková, novinářka
Foto: Eva Kotarbová
Vloženo 29. 6. 2008
Trochu neklidná procházka v Komenského sadech
Nedávno, v jednu krásnou květnovou neděli,
jsem se vydala do známého parku v Moravské
Ostravě - do Komenského sadů. Sluníčko svítilo,
bylo příjemně teplo a sad kvetl. Dopoledne v něm
nebývá moc rušno, proto jsem v pohodě a
téměř v uklidňujícím tichu mířila
objektivem fotoaparátu na červení jiskřící
květy, na jedinečnou jarní zeleň stromů, která se tu
nabízí v několika odstínech, na cestičky,
které nutně potřebují opravit, na památník,
jenž připomíná II. světovou válku, na pejsky,
cyklisty a bruslaře a jiné věci a lidi, kteří mi padli do
oka
(viz foto). Ráda přiznávám, že mi bylo v parku velmi dobře, až tak moc, že jsem začala vzpomínat.
Bydlím v centru města. Mám do
zmíněné oázy zeleně docela blízko už dvacet
pět let. Za tu dobu se park stal mým přítelem. Nedivte
se, téměř každý den jsem tam kdysi po tři roky vozila v
kočárku nebo vodila svou dcerku. Ona si v parku
několikrát odřela kolena, dělala bábovičky v
pískovišti a trhala pampelišky na louce...
Tehdy měl sad jinou podobu, bylo v něm více stromů a keřů,
nebylo tam žádné velké hřiště s
prolézačkami, dřevěnými domečky ani cukrárna.
Vzpomínám si na odřené houpačky a nic moc
pískoviště. Tehdy jsem ale v Komenského sadech
pravidelně potkávala nadšené houbaře.
Nevzpomínám si, že by mě příliš obtěžovali
psi, a co ještě...? Kolem sadu byl plot!.
Čas tak rychle letí a stejně se i
zapomíná. Uplynulo několik roků, z mé dcerky se
stala školačka a já se začala na park dívat jinak
- očima člověka, který mohl sledovat několik etap jeho
rekonstrukce, protože jsem deset let pracovala v obvodním
úřadu a zaplňovala informacemi a fotografiemi zpravodaj Centrum
městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz.
Tudíž se stalo, že jsem byla při tom, když se stavěla a
dokončila tamní cyklistická stezka, sázely
desítky mladých stromků, ale také kácely
staré a nezdravé, byla jsem při tom, když v zadní
části této oázy zeleně vznikaly umělé
kopce, které tu byly vytvořeny pro
zimní radovánky mládeže (a ukázalo se, že
to byl skvělý nápad!). Sledovala jsem, jak se z jednoho
zchátralého domku zrodila stylová cukrárna
a herna pro maličké, jak kolem něj vznikalo moderní
hřiště - Dětský ráj , pro
předškoláky a školáky, kde nyní
jezdí rodiče s dětmi i z jiných měst.
Radním, kteří v období let
1997 - 2006 schvalovali dílčí rekonstrukce parku se
podařilo realizovat jenom část projektu, podle něhož se měl sad
celý obnovit a zmodernizovat, aby sloužil i mladým lidem,
kteří mají jiný styl života než jejich rodiče a
prarodiče... Před léty se plánovalo i umělé
jezírko, které se mělo vybudovat pod umělými
kopci, tam někde měl stát i pavilon, v němž by možná
byla i restaurace... Projekt byl, nápady byly, ale... někdy
došly peníze na další
etapu rekonstrukce, nebo bylo zapotřebí
převést je na něco jiného,
naléhavějšího.
Léta zase rychle běžela a stále tu je
nutnost pokračovat v obnově Komenského sadů. A ouha, v tu
krásnou květnovou neděli roku 2008 jsem najednou chvíli
"zakotvila" u problému, který se v Ostravě intenzivně
řeší už déle než rok. Rekonstrukce
Komenského sadů zatím nepokračuje, stále se
diskutuje, co vše by měla obnova parku obsahovat. Byla dokonce
iniciována petice, jež podnítila další
diskuze mezi občany, kteří se bojí zbytečného
kácení stromů nejen v parku, ale v Ostravě vůbec, a těmi,
kdo mají sad na starosti, tedy současnými radními
městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz.
Problém dosti často zaplňuje místo v
novinách, podrobnosti např. i na webové adrese http://www.stromyvemeste.cz.
Někdy jsem už dokonce nabyla pocit, že se lidé nedokážou
domluvit. Na chvíli mě zachvátil i na
procházce. V jádru jsem však optimista, takže
nakonec ale opět začala doufat, že v budoucnu bude park určitě
ještě krásnější, protože se v něm nic
nebude dělat zbrkle a zbytečně. Moudrost přece musí
zvítězit! A mohla jsem se tedy opět více soustředit na
krásu kolem...
Pomalu jsem došla k Památníku
Rudé armády a k tamním hrobům českých a
ruských vojáků. Nepřehlédnutelná cedule mě
upozornila, že se nacházím v místě piety.
Opravdu?! Jenže já v tu chvíli nabyla dojmu, že jsem na
fotbalovém hřišti! Proč? Nu proto, že dvě děti s
tatínkem (cizinci - z Koreje, či Japonska, nebo odjinud?) tam
hráli kopanou. Postranní desky s reliéfy byly
brankou, která zachytila všechny góly, co
dětské ruce pustily. Když jsem na trojici zamířila
fotoaparát, nikomu z nich to nevadilo. Góly padaly
dál. Asi šestiletá holčička v zápalu hry
pošlapala stuhy na kytici, kterou tam někdo položil během
nedávného státního svátku. To už
jsem nevydržela! Vytasila jsem se na tatínka se svou
školní angličtinou a slušně jsem vykázala
rodinku z pietního místa. Muž v překvapení
řekl pouze: ,,Yes". Ano, a pak odešli a mě napadlo: Proč
není na informační tabuli u památníku text
také v angličtině? S tím se přece nemusí čekat do
další rekonstrukce parku. Cizinců je v Ostravě hodně a do
Komenského sadu, jak jsem vypozorovala, chodí stejně jako
já pravidelně a asi také rádi.
Text a foto: Eva Kotarbová
Vloženo 11. 6. 2008
Zrušit název ulice Krasnoarmějců? Jedině přes moji mrtvolu...!
Už jsem myslel, že je
těm nesmyslům konec. Bylo to tady už mnohokrát a
neúspěšně. Přejmenovávat ulice jen proto, že
mají ruské názvy, navíc ne po
ledajakých
lidech, ale po obětech těch nejhrůznějších bojů,
jaké si kdo dokáže představit. Bojů o Stalingrad, v nichž
padly skoro dva miliony Rusů a ruských vojáků.
"Ty ještě žiješ na ulici Krasnoamějců? To je
hrůza, já myslel, že ta okupační jména už jste
dávno vymazali!" šokoval mě kostrbatou češtinou
známý Čechoameričan,
který si z USA jen odskočil na levnější operaci do
Česka. Po třiceti letech emigrace.
"Tak to jedině přes moji mrtvolu!" zaprotestoval jsem
rezolutně. "Tady to není Zlín, který byl
přejmenovaný na Gottwaldov. Tady se postavilo po válce
úplně nové sídliště, dostalo jméno
Stalingrad a jeho ulice jména po skutečných hrdinech...,"
chrlil jsem ze sebe vztekle s neřízených
valašským patosem. A dodal jsem ještě, že v
té době se všichni sice báli Gruzínce
Josifa Vissarionoviče Džugašviliho a jeho kultu osobnosti,
ale přesto věděli stoprocentně, že padlí obránci města
Stalingradu zachránili svými životy naši planetu
před Hitlerovým hrůzným fašismem.
Během několika měsíců stalingradských bojů
byla zničena německá 6. armáda pod velením
generála Friedricha Pauluse, která byla obklíčena,
a z Hitlerova rozkazu se nesměla probít zpět. Celkový
počet obětí bitvy byl na straně Němců a jejich spojenců
více než 250 000 padlých. Na ruské
straně během několikaměsíční bitvy zemřelo nebo
bylo mezi nezvěstnými na 1,7 milionu osob.
Ostrava v březnu roku 1945 představovala více než
třetinu průmyslové výroby Německa, jemuž
západní spojenci obsadili všechny
průmyslové oblasti, a byla posledním městem, v němž
ještě fungovaly doly, hutě, zkrátka těžký průmysl,
který vyráběl pro německou zbrojní oblast. A to
byl důvod, proč Němci tak urputně bránili tuto svoji
poslední průmyslovou zónu. A za nepředstavitelnou
obětavost ruských krasnoarmějců, jichž padlo během
Ostravské operace na třicet tisíc, v bojích o
samotnou Ostravu přes tisíc, bychom se jim měli odvděčit
tím, že zboříme pomník v podobě
středoevropského sídliště s jejich jmény?
Je zvláštní, že Rusům budeme
neustále vyčítat jejich okupaci z konce
šedesátých let, ale v případě
amerických vojáků takové předsudky nemáme,
přestože pořád mají své ,neokupační´
vojáky ve více než 150 zemích světa.
Během bojů o Československo bylo z US Army 408
vojáků zajato, 282 jich zahynulo, 9 zůstalo nezvěstných,
40 mužů se vyhnulo zajetí buď úkrytem u civilního
obyvatelstva nebo přechodem na Slovensko.
Celkem při bojích mimo území
SSSR - v Polsku, ČSR, Rumunsku, Maďarsku, Německu, Rakousku,
Jugoslávii, Norsku, Bulharsku, Koreji a Číně zahynulo 1
099 465 sovětských vojáků a 2 790 221 jich bylo zraněno.
Padlých krasnoarmějců na území ČSR tak bylo kolem
140 tisíc, zraněných přes 410 tisíc...
Moje současná rodina se do bytu na ulici
Krasnoarmějců nastěhovala zhruba před půl stoletím. Jako jedna z
prvních se stala členem Stavebního bytového
družstva Nová huť, jež vzniklo v roce 1959 a o rok později už
vlastnilo 600 bytů v 16 domech. Dnes má několik stovek domů a
tisíce bytů a zásadní podíl na tom, že
městský obvod Ostrava-Jih je svými více než 150
tisíci obyvateli největším obvodem v Ostravě.
Proto budu vždy vášnivým zastáncem
názvů jeho ulic. Když mohou být ulice Pinocheta či
bratří Mašínů, proč by nemohly existovat ulice
pojmenované po skutečných hrdinech z bojů ve městě na
Volze: Asejevova, Averinova, Čujkovova, Gerasimova, Gončarova,
Chrjukinova, Kosmonautů... a inkriminovaná a mým srdcem
jednou provždy i po čtyřiceti letech pořád milovaná ulice
Krasnoarmějců...
Břetislav Olšer
Vloženo 9. 6. 2008
Byli to on a ona? Kdo ví?!
Jdu
takhle jednu středu k zastávce městské hromadné
dopravy v Ostravě, pak tam stojím pár minut v
zamyšlení a najednou mi sklouzne pohled na
zajímavý
nápis: Zákaz kouře. Trvalo snad
dvě tři vteřiny, než mi došlo, o co jde: Kuřáky,
kteří rozmrzele čekali na zastávce příjezd
tramvaje,
zachvátila vlna inspirace a odpor proti
zákonem omezovanému kouření. Kupodivu
mě výsledek jejich rozhořčení v daném okamžiku
nenaštval, ale chtělo se mi nahlas zasmát. Lidová
tvořivost má vždy své kouzlo - viz fotografie.
Podotýkám, že jsem od narození nekuřačka a
souhlasím s každým omezením kouření.
Úsměv jsem ale dosti rychle zahnala.
Ten drobný vandalismus mě totiž vrátil k
přemýšlení o fejetonu Je závislost
těhotných žen na cigaretách a alkoholu trestný
čin?, který nedávno
napsal publicista a spisovatel Břetislav Olšer. Uvědomila jsem
si přitom, že co se někdy jeví jako trochu
banální a úsměvné, má z
jiného
úhlu pohledu velkou závažnost. V daném
okamžiku jsem si odsouhlasila, že Olšerovu úvahu s
autorovým
svolením převezmu z jeho webu na můj. Jenom jsem si nemohla
odpustit nedodat ještě něco málo k tématu,
který docela hodně "nakousl": Kolik tisíc
budoucích tatínků okuřuje své
nekouřící těhotné partnerky a kolik si
zapálí cigarety v přítomnosti miminek a
malých dětí? Nikdo to nikdy
nespočítá. Kolik takovým manželů, partnerů,
milenců a
náhodných ploditelů dětí nutí své a
cizí ženy k pití, aby bylo veselo.... Nikdo to nikdy
nespočítá. Tak nezbývá než věřit, že
člověk je tvor myslící a dokáže předejít
své vlastní degeneraci a tím i
totálnímu úpadku lidstva. Přeji si,
aby se to mužům a ženám podařilo ruku v ruce. Ono
totiž jsme tu, na
matičce Zemi, rozděleni podle pohlaví zhruba na dvě
poloviny
- ženskou a mužskou. A problémy
vytvářejí obě strany. Spolu by je měly
vyřešit. Zatím to řešení má
většinou v rukou silnější polovina lidstva, a
také ten "protikuřácký zákon". Možná jej chtěli na ostravské zastávce
MHD zesměšnit dva kouřící milenci, tak si to
aspoň představuji. Byli to on a ona? Kdo
ví!?
Text a foto: Eva Kotarbová
Je závislost těhotných žen na cigaretách a alkoholu trestný čin?
Nejsem žádný moralista, natož puritán, ale pokud
spatřím matku v pokročilém stadiu těhotenství, jak
sedí v zakouřeném baru, jímá mě děs. A když
vidím ženu v požehnaném stavu, jak si připaluje jednu
cigaretu od druhé a přitom do sebe lije fernety, rum či pivo,
mám sto chutí na ni podat žalobu pro trestný čin
úmyslného ublížení na zdraví s
těžkou újmou.
Není tento zjevný zločin na plodu dítěte
horší, než všechny jiné způsoby
křiváctví? A to nemluvím o kojencích, jež
se v tomto hektickém světě ještě ani pořádně
nenadechli, a už jsou pod vlivem drogy či nakažených virem HIV a
umírajících na AIDS...
Ročně zemře v České republice na následky těchto
tragických zlozvyků na sto tisíc osob.
Tisíce kojenců jsou nuceny nezaviněně
nést celý svůj život břímě toxické
závislosti...
"Vadí ti, že je někde zakouřené prostředí,
plné nikotinu, asfaltu a dalších
smrtících látek? Tak se takovému
prostředí vyhýbej a basta," tvrdí
závisláci na nikotinu.
Má to svoji logiku, každý sám je přece strůjcem
svého štěstí, ale co embryo, které se v
lůně matky nemůže karcinogenním látkám nijak
bránit? Co na to říká trestní
zákoník?
Paragrafů na ochranu zdraví je spousta. Třeba ohrožení
pod vlivem návykové látky upravené v §
201 trestního zákona. V tomto ustanovení se mimo
jiné říká, že pochybil ve smyslu tohoto
zákona ten, kdo vykonává ve stavu
vylučujícím způsobilost, přivozenou vlivem
návykové látky, činnosti, při nichž by mohl
ohrozit život nebo zdraví lidí... V odstavci d) tohoto paragrafu je doplnění: ...způsobí-li
takovým činem, byť i z nedbalosti, jinému
ublížení na zdraví nebo větší
škodu na cizím majetku nebo jiný
závažný následek, bude potrestán
odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti
nebo peněžitým trestem.
Méně závažné případy ohrožení pod
vlivem návykové látky jsou postihovány jako
přestupek. Toho se dopustí pachatel, který ve smyslu
§ 30 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
požije alkoholický nápoj nebo užije jinou
návykovou látku, ačkoliv ví, že bude
vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při
níž by mohl ohrozit zdraví lidí nebo
poškodit majetek...V takovém případě lze uložit pokutu do 15 000 Kč a zákaz činnosti do dvou let.
Myslím si však, že na těhotné a na nikotinu či
alkoholu závislé ženy by se měl vztahovat § 224
trestního zákona, v němž se praví: Kdo
jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na
zdraví nebo smrt, bude potrestán odnětím svobody
až na dvě léta nebo zákazem činnosti.
Těžkou újmu na zdraví vymezuje § 89
odst. 7
trestního zákona. Rozumí se jí jen
vážná porucha zdraví nebo vážné
onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na
zdraví míněno zmrzačení, ochromení
údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce
smyslového ústrojí, poškození
důležitého orgánu, zohyzdění,
vyvolání potratu nebo nebo usmrcení plodu,
mučivé útrapy, které velmi citelně zasahují
celou osobnost postiženého nebo delší dobu
trvající porucha zdraví...
Tresty za tato pochybení se již pohybují v odnětí
svobody až do deseti let...
Nic na zodpovědnosti intoxikované rodičky však
nezmění ani fakt, že se dotyčná krkavčí matka
zbaví všech těchto aspektů budoucího
prokazatelného trestného činu tím, že se rozhodne
své narozené dítě prodat státu za
výši porodného, aby ho nabídla v dražbě
zvané adopce... Ať si cizí neplodné matky, pro které je
dítě jediným naplněním smysluplného života,
poradí samy, když už se chtějí s malými křiklouny
zatěžovat...
Veškeré tyto mé úvahy mají dopad
čistě hypotetický, bohužel. Přece bych nechtěl omezovat
osobní svobodu a rozhodování matek, jejichž
životním posláním je přece přivádět na svět
nové životy...? Co by na to Listina základních
práv a svobod?
Kdo ale bude bránit ještě nenarozené děti,
které o svých právech, natož o existenci
lidumilných listin, nemají ještě ani
ponětí...?
PS: Vím, co je to cigareta. Třicet roků jsem kouřil, než mi po
mozkové příhodě ochrnula skoro půlka těla a dlouho jsem
se belhal o berlích... Ano jsem vinen, žádám pro
sebe trest smrti...
Břetislav Olšer
Vloženo 17. 5. 2008
O potratech a morálce
V poslední době
se opět na parlamentní a stranických půdách
přetřásá otázka potratů. Problém je
komplikovaný, starý jako lidstvo samo, a je
více než jisté,
že
se nikdy žádné jednoduché řešení
nenalezne, a tak mají politikové jednu jistotu - kdykoliv
mohou ono téma otevřít a zaručeně probudí
bouřlivé reakce na všech frontách.
Osobně si myslím, že žádná
kaše není tak horká jak se uvaří. Že když
žena zjistí, že bude mít dítě, aniž by to
plánovala a má spoustu důvodů, proč ho teď ještě
nemít, že ono se to stejně nějak utřepe. Že žádná
žena v mém okolí, která otěhotněla
neplánovaně, později toho, že si dítě nechala, nelitovala
a že naopak každá z těch, která na potrat šla,
má výčitky svědomí do dneška. Že důvod,
proč jít na potrat, by neměl být ten, že nemám
muže nebo, že nemám peníze nebo, že nemám
kde bydlet. Žena zvládne i tyhle situace, i když si přitom
sáhne na dno. Že i když je dítě velikosti fazole, je to
už dítě, zárodek nového člověka. (Že na velikosti
opravdu nezáleží :o) Že pokud nejde o zdraví
a ohrožení života ženy nebo následek
znásilnění, mělo by se dítě narodit. Jsou přece i
jiné možnosti a je dost párů, které nemohou
mít dítě a budou za zdravé miminko nebetyčně
šťastné. A že žádná žena nejde na potrat z
plezíru. Jsem ráda, že statistika potratů má
trvale sestupnou tendenci. A antikoncepce? Neznám přesná
čísla, ale zhruba polovina českých žen se
nacpává hormonální antikoncepcí,
aniž vlastně tuší, jestli to nebude mít pro ně
negativní následky v pozdějších
letech a další čtvrtina vsadila na ,,Danu" a
jiné antikoncepční metody. Nejsme nezodpovědné.
Opravdu nejsme. Když dítě nechceme, děláme hodně proto,
abychom neotěhotněly. Přesto se nám ale naši poslanci
snaží vsugerovat, že potřebujeme dozor. Že potřebujeme
svolení.
Čí dozor? Čí svolení? Kdo o
tom, co je a co není etické, rozhoduje? Političtí
představitelé, kteří jeden za druhým
vyměňují své přestárlé manželky za
nový model a ještě jsou na to pyšní?
Pánové, kteří moralizují na téma
potratů, ale nikdy jsem neslyšela, že by jediný z nich
veřejně odsoudil konkrétní případy
profláknutých nevěr politiků, které pro
rodinné hodnoty nejsou zrovna přínosem? V
ovzduší, kde se tiše obdivuje, že muž je kanec a
jeho ohánění se „rodinnými hodnotami“
zahrnuje i blonďatou milenku, mají politikové
rozhodovat o tom, co je morální a co ne? V tomto
ovzduší si má žena myslet, že se nemusí
spoléhat jenom sama na sebe a že nezůstane na všechnu
starost kolem dítěte nakonec sama s rozbořeným a
vyhaslým rodinným krbem a s několika tisícovkami
mateřské? Jestli se budeme bavit o „rodinných
hodnotách po česku“, není příliš o co
stát. Politici nám to předvádí
názorně.
Pokud se potencionální zploditel
nepostará o to, aby dítě nezplodil a
nechává zodpovědnost za ochranu na ženě, měl by jí
pak ponechat i právo rozhodnout. Jedna věc je totiž
jistá, hlavní tíhu následků a důsledků v
každém případě ponese ta žena.
Vloženo 7. 5. 2008
Lapeni v síti
Na okraj frenštátské literární soutěže
Městská
knihovna ve Frenštátě snad ani nemohla zvolit v
osmém roce třetího tisíciletí
příhodnější téma pro soutěžní
úvahu - fejeton – esej – povídku, než
právě – „Bez mobilu a Internetu nemohu (nechci)
žít“. (Pozn. red.: Výsledky soutěže najdeže v
rubrice Soutěže)
Moderní komunikační prostředky zmenšily svět na
minimum – jak je ostatně v několika pracích uvedeno
vysvětlením zkratky WWW, aneb World Wide Web – čili volně
přeloženo „síť okolo světa“. Tak je svět
lapený do komunikační sítě. A spolu s ním,
nebo snad především právě my, lidé, jsme
také lapeni v této síti.
Nejde o žádné překvapení. Už ve
druhé polovině 20. století pracovníci
Bellových laboratoří předpověděli – tedy v době,
kdy o Internetu a mobilních telefonech neměl ještě nikdo
ani potuchy - že jednou, někdy v budoucnu, aniž ještě
tušili kdy, bude možné pomocí přenosného
přístroje vyvolat číslo dalšího
účastníka, pobývajícího
kdekoliv na zeměkouli a pokud se neozve, pak je jisté, že jen
proto, že už je mrtev.
Alexander Graham Bell (1847 – 1922),
vynálezce mikrofonu, gramofonu a roku 1876 také
prvého použitelného telefonu, by se rozvoji
komunikační sítě velmi podivil.
My se nedivíme, my současných
vymožeností techniky - mobilního telefonu a Internetu
- jednoduše využíváme jako kteroukoliv jinou
všední věc každodenní potřeby.
Vzájemná komunikace pomocí
mobilního telefonu se u nás začala odvíjet v roce
1991. Vznik dnešního Internetu je datován rokem
1993. Je zcela běžné uvádět na vizitce číslo
mobilního telefonu, internetovou adresu, popřípadě
vlastní webové stránky.
Pokud byl mobilní telefon před rokem 2000
něčím spíš výjimečným, je v
současnosti uváděno, že u nás na deset milionů obyvatel
připadá jedenáct milionů mobilních telefonů.
Není zvláštností, když si mobilní
telefon nosí do školy už i děti základních
škol.
Moderní technika má nesporně
své výhody. Mobilní telefon dodává
pocit jistoty, že se v nouzi dovoláme pomoci. Internet je
především zdrojem informací – jakási
elektronická encyklopedie. Ale považovat obojí za
přátele je značně nadnesené – to spíš
za užitečné pomocníky, protože jinak bychom se
vzdávali své lidské identity na úkor čistě
mechanické věci.
Moderní technika má také
své záporné stránky. Závislost na
nich vede, kromě nesporně vysokých finačních
nákladů, k odosobnění. Prostřednictvím mobilu či
Internetu se dobře komunikuje, vypráví, navazuje
přátelství – při skutečném kontaktu, při
setkání tváří v tvář, se
takový člověk, obklopený přáteli, náhle
cítí být sám, neví o čem hovořit,
touží po své osamělosti s Internetem a mobilním
telefonem. A jen se doma se svými mechanickými
přáteli uzavře – aniž to postřehne, i v rychlém
toku všemožných informací se mu zastaví
čas. Svět si běží dál - člověk se svými
mechanickými přáteli bezúčelně stagnuje.
V čase komunikační exploze je
nejdůležitější zůstat nezávislý na těchto
„mechanických kamarádech“. Prostě
využívat všech takovýchto užitečných
pomůcek, tak jako zcela automaticky využíváme
jiných – propisku, dopravní prostředky, televizi
– ale zůstat přitom sami sebou.
Dnes ani netušíme, kam se technika za
několik desetiletí dopracuje. Snad – doufejme - k
vynálezům a věcem lidstvu prospěšným.
Máme však jistotu, že i v
osvíceném třetím tisíciletí
existují země, kde se moderní technika omezuje v podstatě
jen na prostředky určené ke zkáze – zbraně, kde i
taková samozřejmost, jako je vodovodní kohoutech s pitnou
vodou, zůstává téměř nedostupným
zázrakem.
Neměli bychom zapomenout, že díky
moderní technice je možné pokročit nejen kupředu, ale
také vrátit se zpět. To už záleží na
nás, zda techniky využijeme ku prospěchu, či ke zkáze.
Vloženo 20. 4. 2008
Poezie nechtěného v dramatu
Jestli
trpíte jako já záchvaty smíchu v těch
nejnevhodnějších situacích, tak mě určitě
pochopíte. Vypravili jsem se do divadla. Jednou až
dvakrát do roka k
nám
do Ostravy zajíždí divadelní spolek Kašpar,
který hostuje buď u Bezruče nebo na scéně nového
loutkového divadla u Černé Louky, a my si nikdy
nenechám ujít návštěvu jeho
představení. V posledních letech jsme viděli skvělou Růži
pro Algernon s Janem Potměšilem v hlavní roli, pár
Havlových jednoaktovek, severskou hru Bílí
býci s Milenou Steinmasslovou a Ivem Vobeckým, opět velmi
povedenou, středověké drama Lobster - muž, který se směje
a v neposlední řadě i modernu Speed-run, která končila v
závěru boucháním šampaňského a
rozléváním sektu překvapenému publiku.
(Tato hra měla jednu zásadní vadu, a to, že se na
nás s pěnivým mokem nedostalo. Seděli jsme, bohužel, v
poslední řadě.)
Letos přivezli Hamleta
a s ním i mnoho z poezie nechtěného. Sál Divadla
Petra Bezruče byl tradičně tak natřískán, že by nepropadl
špendlík a já poprvé viděla Hamleta jako
komedii. Ne, že by to byl režisérův záměr…
Hlavní představitel, pohledný Petr Lněnička, byl
výborný, nicméně světoznámé repliky
pronášel tak mile se culíc, že mi cukaly koutky
úst a pořád jsem si opakovala, že se nesmím
začít řehtat „neb je to drámo“. Bylo jedno,
jestli se nad Jorikovou lebkou zamýšlel, zda
„být či nebýt“, nebo se zoufale hroutil na
trůnu v poznání, že jeho matka je snad vražedkyní
… byl pořád tak pozitivní, že si člověk
říkal: „A co? Král byl stejně starý surovec,
dobřes to holka udělala. Žiješ jenom jednou.“
O pár dnů později jsme se vypravili na hru Claudius a Gertruda,
která dějově předchází Hamletovi.
Dovídáme se v ní, jak k tomu
finálnímu otrávení došlo a proč
spolu měli Gertruda s Claudiem techtle-mechtle. Královna, v
podání Mileny Steinmasslové, byla tradičně
skvělá a její milenec a bratr Hamletova otce, Claudius, v
podání Jana Potměšila, dal do role opravdu
všechno. Ředitel divadelní spolku Kašpar, Jakub
Špalek, přišel těsně před představením
oznámit publiku, že někteří herci mají
zdravotní problémy a že jediný Jan Potměšil
má na vozíčku být (což každý, kdo na
Kašpary chodí, považuje za samozřejmost, nad kterou se
nikdo nepozastavuje). Byli jsme tedy varováni.
Když ale v reálu vyjel zprava na vozíčku Claudius -
Potměšil a zleva vyrazila na scénu Ofélie,
taktéž na vozíčku… Promiňte, ale neudržela jsem se
a dusila se smíchem do kapesníku. Drámo
nedrámo… bylo na mě té avantgardy moc. Po
většinu představení pak při změně scén drkotaly do
tmy vozíky přenášené z hradní
síně na cimbuří a zpět.
Později jsem se dozvěděla, že Jan Potměšil měl ke
svému trvalému zdravotnímu omezení
ještě i natržené ramenní svaly,
Polónius taky nebyl zrovna fit a něžná Ofélie měla
zlomenou nohu, snad z nějakého adrenalinového sportu, či
co. Náhradu za ni nebylo možné tak rychle sehnat, takže
představení odehrála na dvou kolech. Říká
se, že prý herce na jevišti přestane všechno bolet
a při všech těch úrazech, které měli
dotyční za sebou doufám, že tomu tak opravdu je. Z tohoto
pohledu má divadlo Petra Bezruče opravdu strategicky
výhodnou polohu, nemocnice na Fifejdách je
vzdálená jen zhruba sto metrů od něj.
Jak vidíte, není jednoduché dělat
principála :-). Už se těším, s čím
přijedou Kašpaři příště.
Vloženo 19. 4. 2008
Je dobře občas znovu pochválit
Ano. Na věci příjemné si rychle zvykneme,
později už je nebereme jako vzácnost a zapomínáme
je znovu pochválit. Tuto pravdu jsem si opět připomněla, když
jsem nedávno hovořila s ředitelkou Knihovny města Ostravy
Miroslavou Sabelovou a když mi s nadšením v hlase
vyprávěla o úspěšných programech,
kterými se knihovna může pochlubit kromě standardních
knihovnických služeb. (Podrobnosti si může každý
zájemce najít na
webových
stránkách KMO. Ty už léta informují o
výstavách, koncertech, besedách, jež knihovnice v
ústředí knihovny ale i na pobočkách ve
všech částech Ostravy každým rokem organizují ve velkém
počtu. Stačí ťuknout na
adresu -
www.kmo.cz.).
Já chci na tomto místě - v
rubrice, kde se obvykle autoři článků dotýkají
určitých problémů a kritizují nedostatky,
porušit pravidlo a míním chválit, opět
pochválit něco z toho, co se podařilo udělat právě v
případě Knihovny města Ostravy a její
ústřední pobočky.
Počátkem 90. let 20. století ještě měla
ostravská knihovna své ústředí
v budově České spořitelny na náměstí Dr. E. Beneše v
Moravské Ostravě. Původní majitel však chvěl svůj
majetek zpět, a proto bylo nutné přestěhování do
domu u Sýkorova mostu. Vzpomínám si, že jsem byla
tak trochu u toho jako autorka televizního
zpravodajsko-publicistického filmu Knihovny a my, jenž se týkal
problémů ostravského knihovnictví, snímku
ostravského studia ČT Ostrava, který v podtextu
naznačoval i obavu, zdali ostravským magistrátem
chystané změny, budou tou nejlepší cestou,
vedoucí k modernizaci KMO, a hlavně její
ústřední knihovny.
Přestěhování začalo v roce 1992. Za
čtenáře snad mohu říci, že dopadlo dobře, většina
z nás si postupně zvykla, že do "své" knihovny u
Sýkorova mostu nemůže dojíždět tramvají a přestala
vzpomínat na staré sídlo. V budově, která
je architektonickou památkou Ostravy, jsme našli to, nač
jsme byli zvyklí. Později v roce 2005 jsme ovšem
získali něco víc, co
mnohde nemají. Tehdy
byla totiž dokončena rekonstrukce celého objektu
(probíhala od konce r. 2003 do srpna 2005, kdy se knihy
půjčovaly v náhradních prostorách v pavilonu C na
Černé louce.). V
říjnu 2005 byla pak budova slavnostně znovuotevřena.
A právě od
té doby mají čtenáři k dispozici pobočku KMO,
která má jedinečné, estetické
prostředí a moderní technické vybavení, knihovnu, jež
nabízí nadstandardní služby. Například
kromě půjčování knih v
klasických odděleních pravidelně organizuje již výše zmíněné
kulturními programy. Nemohu se nenapsat o dobře
vybaveném hudebním oddělením, zvukové
knihovně pro nevidomé, musím připomenou ještě
aspoň Britském centrum, které
slouží pedagogům, vyučujícím anglický
jazyk, studentům a také všem, kteří se
zajímají o angličtinu a britskou kulturu.
V
ústřední knihovně je také útulná
čítárna s množstvím časopisů, denním
tiskem a dnes už nezbytným počítačovým
vybavením s přístupem na internet zdarma. Za pozornost
stojí i
multimediální studovna, která mimo
jiné nabízí bezplatná
školení, zaměřená na zvládnutí
základních počítačových programů. Opět
platí, že nemá
cenu, abych tu zmiňovala podrobnosti, protože bych musela jen
opisovat informace
z
webových stránek KMO. Musím se však
zmínit o tom, co se běžně nezdůrazňuje. Při rekonstrukci knihovny,
která byla provedena za 204 milionů korun, se nezapomnělo
na
umocnění útulnosti interiéru
uměleckými díly. Návštěvníci
je mohou vidět v oddělení pro dospělé, v
dětském
oddělení a v čítárně.
Je dobré, že
právě ostravští umělci dostali příležitost
vnést do interiéru tohoto moderního
ostravského kulturního stánku další
estetickou
dimenzi. Výtvarná díla, která jej
zdobí, jsou
z autorské dílny Jiřího Vyviala a Tomáše Wolkmera. (Fotografie uměleckých děl)
Text a foto:
Eva Kotarbová
Vloženo 9. 3. 2008
Taneční - ano či ne?
Tak už jsem se
tím proplakala, zanechala láteření a
proklínání současné mladé generace.
Jako každá babička jsem se těšila na dobu, kdy moje
první, draze milovaná vnučka půjde do tanečních.
Jak rostla do krásy, ztrácela drobné nedostatky
puberty. Vlasy se z neučesané spleti staly krásné
a dlouhé, vlnité, rovnátka za nemalý
peníz také udělala své a jak dívka
táhla do výšky, čísla podprsenek se měnila
také směrem výš. Nic nebránilo tomu, abych
pokukovala v obchodech po té nadýchané
nádheře, šatičkách jak z pohádky, po
střevíčkách a samozřejmě i po šatech, ve
kterých bych já, ta nejdychtivější, dělala
garde!! Stále jsem se ostýchala s tou otázkou
vyrukovat, protože slečna vnučka měla jiné starosti.
Přijímačky na jazykové gymnázium, pak
prázdninové aktivity s dramaťákem, no a pak
první prázdninová láska, kterou
prožívala druhá babička s ní.
Pak přišel nástup do školy,
peníze na školné, peníze na
školní potřeby…a stále jsem čekala, kdy
přijde to očekávané...a ještě babi musíme
zaplatit taneční. Byla jsem připravena vychrlit ze sebe, že to
samozřejmě platím já, i s garderóbou.
Nepřišlo nic. Tak jsem se snachy ostýchavě optala,
kdy jako bude naše slečna chodit? Dostalo se mi sprchy,
kterou jsem nečekala. Žádné taneční se
nekonají. Slečna vnučka nechce. Dnes to není
„IN“, protože na disco to nepotřebuje, a když někdy v
životě bude na nějaké blbosti, kde se bude -nedejbože - tancovat
valčík, no tak to tam nějak odskáče, a vo co go ?
Nenechala jsem se unést zklamáním, ustála
jsem to a dokonce se zmohla na odpověď. „Nojo, asi
máš pravdu, horší by bylo, kdyby ona
krásně tančila a našla si partnera, který by se
neuměl otočit v kole. Celý život s ním by byla
zklamaná a nešťastná .“ Pak už jsem jen
chtěla být sama a tu hořkost si vychutnat. Volala jsem
svým vrstevnicím a chtěla vědět, jak jsou na tom ony.
A ejhle! Vyslechla jsem, jak moje vrstevnice sice
dotlačila vnučku do tanečních, ale s podmínkou, že když
si to „ONA“ platí, tak půjde v čem chce.
Oblékla se sice do lehounkých šatiček s
volánky, ale obula si šněrovací farmářky.
Taneční mistr prý byl formát. Uvítal
frekventanty slovy: „Dámy a pánové,
vítám Vás na parketu, kde budete seznámeni
s pravidly nejen tance, ale i společenského
chování. Jak jistě víte, na parket se nosí
křehké střevíce, aby se tanečníci neunavili a
nezranili. Pokud tedy máte obuv na pole, přezujte se nebo
přijďte příště v gala obuvi“. Slečna se urazila a
víckrát nešla. Další kolegyně mi
srdceryvně vyprávěla, jak její vnuk odmítl
taneční proto, že by se ztrapnil mezi kámošema,
protože holky s piersingem v unisex oblečení to maj na
háku a tancujou jen tvrdé disco nebo ploužáky, a
to se přeci nerozlišuje, kdo s kým tancuje a jak!!
Pak jsem si vzpomněla, jak tu před lety moje
spolužačka – emigrantka ženila syna na Karlštejně. Syn
absolvoval dětství v Kanadě i vysokou školu a na svatbu
do Čech se mu sjeli spolužáci ze všech světa koutů, v
prvním sekáči za hranicemi si koupili sako a kravatu a
rozjásaní se dostavili do kaple i do
místní, neobvykle nazdobené restaurace. Po
jídle, které pro ně bylo nezvyklé i
nekonzumovatelné, začala hrát místní
kutálka, a my odrostlejší jsme začali tančit po
našem. Kluci koukali, pak poskakovali a pak nám
spolužačka tlumočila, že chtějí dělat totéž, že se jim to
líbí. A tak jsme my, dámy ve výslužbě,
celý večer vláčely po parketě ta americká a
kanadská nemehla a ukazovaly, jak se ty nohy posunují a
jak se ti lidé mají držet. Oni by protančili
poslední dolar a smutnili, že u nich v Kanadě a USA se nic
takového neučí. Spolužačka mi pak říkala, že
zmizely i takové zájmové kroužky jako -
dětské tanečky, protože, jakmile i malý kluk obejme
dívku kol pasu či ramen, je to harašení,
nepřípustné sexuální náznaky a nikdo
si to nevezme na triko.
Další emigrantka mi vyprávěla, jak
byli za exoty, když na jakémsi firemním
večírku v Dánsku s manželem tančili waltz a tango s
figurami, které znali z tanečních pro pokročilé.
Tak jsem rezignovala.
Pamatuji, jaké bývaly fronty na
zápis do tanečních, jak byl přebytek dívek a
nedostatek chlapců a jak maminky sháněly látky, aby
spíchly šatečky na prodlouženou. A jak jsme se tetelily,
jestli ten fešák pro nás přijde znovu a snad
nám i nabídne doprovod domů. Ach, kdeže loňské
sněhy jsou! O tanečních si nechám jen zdát.
Snad vnukové budou chodit, snad přijde zase to
krásné, něžné opojení prvním plesem
a ať je doba jaká je, bude mi dlouho znít v hlavě melodie
„růžovou ti krinolínu koupím dítě mé,
až půjdeš jednou na veliký bál“…
Vaše smutná
Eva Marková
Foto: archiv
Vloženo 6. 3. 2008
Životní cesta Bořivoje Čelovského se uzavřela
Po dlouhé
těžké nemoci zemřel 12. února 2008 ve věku nedožitých
pětaosmdesáti let historik Bořivoj Čelovský.
Rodák z Heřmanic maturoval v roce 1943 na
přívozském gymnáziu, poté byl
totálně nasazen v Německu a po únoru 1948 odešel
do exilu. Usadil se v
Kanadě,
kde působil především ve významných
funkcích státní administrativy, mimo jiné
byl vládním zmocněncem kanadské vlády pro
imigrační problematiku. Po listopadu
1989 přijížděl na stále častější
návštěvy do své rodné vlasti, až se rozhodl
pro návrat trvalý a na počátku nového
tisíciletí se stal opět občanem Heřmanic.
S návratem domů se vrátil ke své
profesi historika. Po autobiografii Šel jsem svou cestou vydal
řadu historických monografií na ožehavá
témata československých dějin, především
Mnichovský syndrom a publikaci So oder so,
pojednávající o nacistických
záměrech konečného řešení české
otázky. V knihách Politici bez moci a Emigranti otevřel
dosud nezpracovaná témata poúnorového
exilu. K beletrii směřují jeho vzpomínky na
spolužáky z gymnázia, obsažené ve svazcích
Zlaté děcka a Nejlepší z nás.
Čelovský se ale zabýval také tématy zcela
současnými, například velmi důrazně upozorňoval na
nebezpečí převzetí veškerého českého
tisku německým kapitálem. Jeho varující
hlas však nebyl vyslyšen.
Po více než čtyřiceti letech obnovil po
návratu domů Boris, jak mu láskyplně říkali
kamarádi, mnohé přátelské vztahy z
gymnaziálních let a svou otevřenou srdečností si
dokázal vytvořil i mnohá přátelství zcela
nová, a to i navzdory generačním rozdílům. Pokud
mu to jeho postupující nemilosrdná nemoc
dovolovala, radostně se účastnil také veřejného
ostravského společenského a kulturního života a
nejednou osobně přispěl k jeho obohacení. Vydání
každé z jeho knih například doprovázela hojně
navštívená autogramiáda s kulturním
programem navíc.
Za celoživotní dílo udělilo zastupitelstvo
města v roce 2003 Bořivoji Čelovskému Cenu města Ostravy.
Zatím poslední veřejnou připomínkou jeho
bohaté publikační činnosti stejně jako štědrosti
mecenáše, která byla jeho otevřenému srdci
vlastní, byla výstava Bořivoj Čelovský a jeho
literární přátelé, instalovaná loni
na jaře v Ostravském muzeu. Živoucí odkaz velkého
člověka, který vždy „šel svou cestoi“,
zůstane zachován v mnoha svazcích jeho knih i v
myslích a duších všech, které
obohacoval svou nezkrotnou bouřliváckou vitalitou i
jiskřivým intelektem
Táňa Popková
Foto: archiv autorky článku
Vloženo 18. 2. 2008
Za Bořivojem Čelovským
V únoru zemřel významný
nekonfomní historik evropského formátu Bořivoj Čelovský. Zažila jsem ho
na jedné schůzi ostravského střediska Obce spisovatelů
na
počátku devadesátých let. Přišlo mi, že
jsme tehdy jeho přítomnosti velmi málo využili, snad
také proto, že jsme mnozí moc o jeho životě a činnosti
nevěděli. Před rokem jsem s ním měla telefonický
rozhovor, ale to se mi už nepodařilo dostat ho z domu, tehdy
procházela jeho zdravotním stavem hranice, která
způsobila jeho odmlčení, stupňující se
potíže a definitivu, která přišla 12. února
t. r.
Narodil se před pětaosmdesáti lety v
Ostravě-Heřmanicích. Jeho život byl plný napětí,
dramat a zvratů. Už jako patnáctiletý utekl z domova do
Polska, aby se přidal k exilovému vojsku. Po válce
studoval právo, ale už v roce 1950 se ocitl v kanadském
exilu. Vystudoval historii a dobrodružně se zapojil s vědomím
kanadské kontrarozvědky do fingované spolupráce s
československou Státní bezpečností. Tehdy vydal
(1958) německy psanou knihu Mnichovská dohoda 1938,
která pobouřila jak sudetoněmecké kruhy, tak historiky
tehdejšího Československa. V Kanadě působil ve
státní zprávě a jako poradce veřejných
činitelů v politických otázkách.
V devadesátých letech se
vrátil do vlasti a napsal řadu knih (z toho tři knihy
pamětí), v nichž se vyjadřoval ke specifickým
problémům soudobé historie. Jedna z jeho
posledních burcujících akcí byla kampaň
proti hmotné provázanosti českého tisku s
nadnárodními, především německými
tiskovými koncerny. Svého kritického vztahu k
Němcům se nikdy nezbavil. Neváhal kritizovat české
intelektuály za využívání německých
nadací, neváhal se pustit do historika Jana Křena, jemuž
vyčítal smířlivý vztah k Němcům a k
minulému komunistickému režimu.
Čelovského dílo v oboru evropských
dějin patří dnes k významným, nepoplatným
pramenům pro objektivní náhled na Evropu 20.
století. Dílo je uzavřeno, ale zůstává.
Člověk Bořivoj Čelovský k naší lítosti ne.
Některá fakta převzata z článku Petra Zídka (LN 16. 2. 2008)
Vloženo: 18. 2. 2008