Eva Kotarbová:  O svobodě a Psích sadech v Ostravě
Vladimíra Černajová: S deformátory svědomí na věčné časy a nikdy jinak?
Vladimíra Černajová: O slávě a polní trávě
Vladimíra Černajová: Mamma Mia! Meryl Mia!
Táňa Popková: Evropský mozek, srdce, nebo co?
Eva Kotarbová: Trochu neklidná procházka v Komenského sadech
Břetislav Olšer: Zrušit název ulice Krasnoarmějců? Jedině přes moji mrtvolu...!
Eva Kotarbová:  Byli to on a ona? Kdo ví?!
Břetislav Olšer:  Je závislost těhotných žen na cigaretách a alkoholu trestný čin?
Vladimíra Černajová: O potratech a morálce
Richard Sobotka: Lapeni v síti
Vladimíra Černajová: Poezie nechtěného v dramatu
Eva Kotarbová: Je dobře občas znovu pochválit
Eva Marková:  Taneční - ano či ne?
Táňa Popková: Životní cesta Bořivoje Čelovského se uzavřela
Lydie Romanská: Za Bořivojem Čelovským 
Vladimíra Černajová: O poplatcích a nejen o nich
Eva Kotarbová:  Přání do roku 2008 aneb Mám ráda angličtinu, ale ...
Vladimíra Černajová: Ostravské vánoční trhy, aneb „Nééséém vááám…“ peruánské indiány?
Hynek Fajmon: 10 důvodů proti Evropské reformní smlouvě - EUROÚSTAVĚ č. 2
Maria Saláková: Jak mne otrávila opera
 Eva Kotarbová: Pendolino na trase Ostrava - Praha
K zamyšlení: Dnes informace z  usnesení Evropského parlamentu  ze dne 25. 10.  2007
Vladimíra Černajová: Na Zámecké
Všem, jejichž hlas je slyšet  - výzva
Eva Kotarbová: Jenom aby Ostrava nebyla v budoucnu discount
Břetislav Olšer: Soukromý pozemek: Vstup přísně zakázán!
Maria Saláková: Zdravím, zdravíš, zdravíme…





O svobodě a Psích sadech v Ostravě

   Asi bych měla pokorně sklopit zrak a nedívat se na problém, který dále nastíním. Už totiž vidím, jak mi budou spílat všichni, kdo milují své psy více než cokoliv jiného. Ti, kdo jim v bytě klidně nabídnou vlastní postel a málem s nimi jedí z jedné misky. Dospěláci, jimž pes nahradil nedostatek lásky partnera, Eva Kotarbovádětí, kamarádů, přátel..., takže zvířecí nahrážku milovaných osob povýšili málem na boha, který jim nejlépe rozumí.  Už ale nemohu jinak, džbán přetekl, těm pejskařům chci vzkázat: Milujte psiska, psy a pejsánky dále, je to vaše právo, ale neobtěžujte tím spoluobčany, kteří s vámi ,,nepějí na stejnou notu"! Já a mnoho dalších lidí prostě necítíme potřebu mít psího kamaráda a nestojíme o intimní blízkost zvířat. Přesto je nám násilně vnucována jejich společnost a nutnost akceptace zvířecích zvyklostí. Nemine den, kdy bych neobcházela psí lejno na chodníku. Někdy si připadám jako figurka na šachovnici, když na chodníku jako akrobatka z jedné dlaždice skáču na hodně vzdálenější, abych si neumazala botky s vysokými podpatky... Často mě také obtěžují miláčci páníčků, kteří zvíře sice zbožňují, ale platit za výcvik pejska nebudou. Proto na mě jejich poklady cení zuby, třebaže si jich nevšímám. Štěkají, jako bych byla zlodějem na útěku. Otírají se mi o nohy a doprovázejí mě kus cesty za marného volání majitelů, aby se vrátili zpět. To už ve mně bývá zlost i malá dušička, protože si okamžitě vzpomenu na jednoho známého, jehož na výletě v Beskydách kousl jakýsi rozvzteklený pejsek do zadku, přestože šel tento muž tiše a spořádaně pěšinou po turistické značce, nevstupoval na žádný vyznačený soukromý pozemek.
  Takový malý nevinný pes! V poslední době mi právě i tito znepříjemňují pravidelnou procházku Komenského sady v Ostravě. Už jsem si je proto přejmenovala na Psí sady. V podvečer v každé roční období je tam přepejskováno. Co je ale podstatné, páníčkové dokonale ignorují platnou vyhlášku města Ostravy, ve které se píše: ,,chovatel je povinen zabezpečit psa tak, aby  na veřejných prostranstvích, s výjimkou míst k tomu určených a označených, volně nepobíhal nebo se nepohyboval, a ani jinak  neohrožoval nebo neobtěžoval občany, vést psa na vodítku, v případě potřeby nasadit psovi náhubek a usměrňovat chování psa povely."  Tito lidé dobře z každodenní zkušenosti vědí, že je tu jen velmi chabá kontrola jejich povinností a nechají svoje zlatíčka skotačit podle libosti. Před několika dny mi v tomto parku obrovský pes ušlechtilé rasy položil pracky na ramena (nepřeháním!) a chtěl mi olizovat obličej. Jeho paní si toho naštěstí všimla, včas  ho okřikla, ale její pes kolem mne a mé přítelkyně ještě velmi dlouho kroužil. Měly jsme strach. Paničku přitom ani nenapadlo okamžitě psisko připoutat na vodítko. Byla jsem v šoku. Ach ta láska! Kolik obsahuje zaslepenosti, která je v přímé úměře s neštěstím. Paní ani se nezajímalo, že  mi její miláček prackami  ušpiněnými od rozmoklého sněhu poznačil bílou bundu!
   To máš za to, že nemáš psy ráda, řekne nyní možná někdo na mou adresu. Mohla bych odpovědět: Mám, ale jenom některé. A ty, které si vyberu, k sobě pustím i blíže. Na návštěvě u známých mi pak zahřívají nohy. Je to stejné jako s výběrem partnera. Co od jednoho muže vyzní jako dotěrnost,  u druhého se zalíbí. Člověk má právo vybrat si, koho přijme do srdce a  tělesné blízkosti. V tom je svoboda. Proto prosím majitele psů, aby tu mou a mnoha dalších lidí  se svými psisky, psy a pejsánky neomezovali!
   A městská policie by  se měla o situaci v Psích sadech více zajímat... Strážníka jsem tam už dlouho nepotkala. Máme teď ale v městském obvodu okrskáře, kteří mají na starosti konkrétní lokality, možná, že někdo bude  i specialista na Komenského sady. Musím se po něm poohlédnout!
Eva Kotarbová

Vloženo 7. 3. 2009






S deformátory svědomí na věčné časy a nikdy jinak?

    Čas od času se v médiích rozebírá nějaká kauza, jak ten či onen slavný selhal, jak spolupracoval se soudruhy a nebyl dost charakterově pevný a jak by se měl kát. Je to téma, které vždy rozpoutá bouřlivé reakce, což naznačuje, že s dědictvím minulosti nejsme ani náhodou srovnaní. Vždycky mě to přivede k úvahám, Vladimíra Černajovájak bych se zachovala já. Projděme si tedy možnosti.

   Situace: Žijete v komunistické diktatuře, jste takový statisticky průměrný občan (muž či žena středního věku, máte děti, partnera, rodiče..). V lepším případě nevyčníváte, odkroutíte si svých osm hodin denně, chodíte na třídní schůzky, občas vystojíte frontu na játra nebo toaletní papír a režim vám může být ukradený. V tomhle případě jste z toho venku, soudruzi vám dají pokoj. Ale co, když vyčníváte, říkáte názory nahlas, ne všechny jsou zrovna ideově čisté a dostanete se do křížku s vládnoucí garniturou? Co teď?
   Možnost první - řeknete si…Tak tady končím. Sbalíte ženu, děti a prcháte do Západního Německa. Když se to povede, začínáte znovu ve svobodné zemi. Prima. Co není prima je fakt, že nevíte, jestli ještě někdy uvidíte mámu, jestli si to tady za vás brácha šeredně neodskáče, jestli vám děti jednou nevyčtou, že jste je vykořenil, jestli se vám někdy přestane stýskat po vrbě u rybníka, ze které jste si jako kluk vyřezával s Fandou Vopršálkem píšťalky. A jestli vlastně nejste pěkný sobec, když jste tady nechal blízké, kteří budou díky vám vláčeni po výsleších a propouštěni z práce. To je pořád ta lepší možnost. Když se to totiž nepovede, zastřelí vás na hranicích nebo vás chytí a posadí do vězení.
   Možnost druhá - zůstanete tady a budete charakterově pevný. Budete nahlas a všude říkat co si myslíte, aktivně bojovat proti režimu a dříve nebo později půjdete sedět za podvracení republiky nebo vlastizradu. Neohnete hřbet. Pozitiva? Máte čisté svědomí. Vaše děti na vás jednou budou pyšné. Možná ne hned, ale až budou dospělé a dojdou jim souvislosti, tak ano. Táta nebyl zbabělec a odolal, řeknou si.  Negativa? Nebudete to vy, kdo je bude učit jezdit na kole, kdo jim bude léčit rozbité koleno a zdobit s nimi vánoční stromek. Budete totiž v base. Ztratíte s nimi kontinuitu. Odpustí vám, že jste nebyl s nimi? Že jste je obětoval pro velkou věc? Nedostanou se na školu a bráchu propustí z práce, protože bude mít díky vám ideový škraloup. Taky nic moc.
   Možnost třetí - řeknete si, že to nějak ukličkujete. Než prohlásíte, že Husák je vůl, pořádně se před tím rozhlídnete. Posloucháte Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, dětem říkáte, ať to ve škole neříkají a snažíte se přežít tak, aby se soudruh vlk nažral a rodinná koza zůstala celá. Pozitiva? Jste se svou rodinou, vychováváte děti, děláte co vás baví a nikdo z blízkých na vaše názory nedoplácí. Ani máma ani brácha, ani děti. Negativa? Občas je vám před usnutím ze sebe dost blbě. Svědomí je svině. Rád byste křičel hodně nahlas, ale neděláte to. Ono je jednoduché být hrdina, když rozhodujete jenom za sebe. Vy ale nejste sám. Tak kličkujete. A vaše děti vám to jednou vyčtou. Takže tahle možnost není taky žádná sláva.
    Ano, každý si mohl vybrat. Buď špatnou možnost nebo ještě horší. A nikdo předem nevěděl, jakou cenu zaplatí. Ve finále jsem dost ráda, že v době naší Sametové, jsem byla sotva čerstvě dospělá, takže převrat přišel dřív, než jsem si musela zvolit, kam se zařadím. Nechtěla bych po letech dostávat kapky za to, že jsem tu žila a volila z možností, z nichž každá byla špatná. A nedělejme si iluze… nic nekončí. Vždycky se žije v NĚJAKÉ době a ta má své vlastní stigma. Děsím se toho, co mi jednou vyčtou mé děti. Otrávený vzduch, přírodu zadělanou plasty nebo přetechnizovanou odosobněnou společnost? Třeba se mě zeptají: „Proč jsi tomu, mami, nezabránila?“ Kdo ví.

Vladimíra Černajová


Vloženo 30. 11. 2008






O slávě a polní trávě

 Albertina 2   Albertina 1

  Na zpáteční cestě z dovolené v Itálii jsme měli v plánu pobýt jeden den ve Vídni a zajít si na výstavu obrazů Vincenta Van Gogha do Albertiny. Původně jsme návštěvu plánovali při cestě tam, ale udělali jsme dobře, že jsme ji nechali až na později. I po dvou týdnech od zahájení nás totiž před síní čekala dlouhá fronta na vstupenky. V den, kdy se výstava otevírala, bychom se dovnitř asi ani nedostali. Po půlhodince čekání jsme vešli a světlý prostor nás zahltil vzdušností a jasem. Vystoupali jsme po schodišti nahoru a dali se doprava k místnostem, které byly vyhrazeny pro Van Goghovo dílo.

   Celá výstava je situována do několika místností, kde v každé je na tabuli text k rokům, ze kterých díla pochází a přiblížení Vincentova životního období. ČernajováCelkem je zde k vidění na sto čtyřicet grafik, kreseb, akvarelů i olejomaleb. Procházela jsem prostory, obklopena tím úžasným dílem, myslela na jejich autora a … bylo mi ho líto. Za celý život prodal jeden jediný obraz a měl deprese z toho, že se neuživí. Trápil se tím,  že se nechává živit bratrem a že za nic nestojí. Nakonec se z toho psychicky sesypal a zastřelil. A teď se tady lidi z celého světa perou o to, aby viděli jeho autoportrét bez ucha, jeho grafiky z období, kdy bydlel v hornickém městečku, jeho skicy unavených a zklamaných starých žen a udřených horníků, jeho olejomalby, jeho obilné lányObraz Gogh v Arles. Obrazy jsou seřazeny podle uměleckých a životních etap. Od temných kreseb, až po zářivé oleje. Paradoxně, v době kdy maloval nejjasnějšími barvami a tvořil nejpozitivnější obrazy, směřoval už jeho mozek k psychickému a koneckonců i fyzickému finiši.
    Všichni koukáme a důstojně hovoříme o světle a stínu, o liniích štětce, o geniální žluté, platíme devět a půl euro za to, abychom  mohli vidět kresby staré prostitutky, kterou ve skutečnosti všichni jenom pohrdali a člověk, co je vytvořil, umíral hladem. Dnes tyto obrázky chudáků, které namaloval chudák, visí v pokojích největších světových milionářů a ani ne tak proto, že by to byli samí znalci, schopni ocenit umění, ale jako excelentní investice. Akcie do Microsoftu nebo Van Goghovo Obilné pole? Je tu tolik lidí, že se musíme prodírat. A většina z těch lidí by si o něj v době, kdy žil,  ani neotřela boty. Kdyby Vincent dostal peníze, které se tady vybraly na vstupném za jeden den, stačily by mu pohodlně na rok. A pojištění, zaplacené za tuhle výstavu by uživilo hornickou vesnici. Paradox a ironie. Musíš kolikrát umřít, abys byl vážený. A jen umřít nestačí, musíš umřít zajímavě, být dostatečně šílený a před tím ještě něco výjimečného vykonat. Pak taky mít nějakého toho Thea, který se postará, aby se tvá díla dostala do povědomí. Chudák chlap. Ty pochybnosti, že za nic nestojí … a člověk tady stojí s otevřenou pusou, kouká na tu nádheru a brečí.
 
  O patro jsme se ještě zašli podívat na výstavu impresionistů a hned v první místnosti uviděli před sebou Monetovy Lekníny. Poměrně velký obraz v jemných pastelových barvách, změť šmouh a bodů, které se, pozorovány z patřičné vzdálenosti, slévají do příjemného pocitu z rozkvetlého dne na rybníce.… nádhera. Procházeli jsme prostory, a všude viděli skvělá díla, od Gaughina přes Cézanna až po Picassa. Také i  pár kousků moderního umění. Ale přiznám se, že ve finále jsem se nemohla zbavit pocitu, že čím míň to někdo umí, tím větší blbosti maluje. Vrchol  pro mě bylo čistě žluté plátno s asi deseti vertikálními zářezy. Jmenovalo se Očekávání nebo Rozervanost, nebo tak nějak. Název jsem raději zapomněla. Takové to dílo, které vás nutí říkat:  „On to pochopil! On ví, o čem to je! Konečně někdo, kdo odhalil smysl ontologického bytí v subdimenzálním intimním kvaziprostoru!“ V honbě za tím, aby dílo nebylo propánajána kýč, jsme ochotni předstírat, že rozřezané plátno je umění. Kdo o něm bude vědět za sto let?

    Celou výstavu završuje prohlídka obchodu se suvenýry v přízemí, kde si můžete pořídit takové „skvosty“, jako je blikající plastový Van Gogh s odnímatelným uchem. Uff… Ode zdi ke zdi. Umění a kýč, ruku v ruce vedle sebe.
   A tak mezi olivovými háji Vincenta Van Gogha a žlutým plátnem je má volba jasná. Jedno i druhé sice vzbuzuje pocity, ale raději si sebe představím, jak ležím pod hřejivým sluncem na břehu rybníka, než noční můru z šíleného Antonyho Perkinse, bodajícího do plátna. Ale jak se říká… proti gustu žádný dišputát.
(…a plastového Vincenta jsem si nepořídila.:o)
Vladimíra Černajová

Foto: Vladimíra Černajová a archiv
Vloženo 23. 10. 2008






Mamma Mia! Meryl Mia!

   Vypravila jsem se na film, na který by intelektuál vůbec nešel, a pokud ano, tak by to rozhodně nepřiznal.  Je přece jasné předem, co to bude za hrůzu. AutorkaPovažte, vašnosto,  už jenom ta ABBA, že? Nebyla to tedy ani Zvětšenina ani Doktor Živago, ale letní, romantický, kýčovitý doják se zpěvy a tanci, Mamma Mia!
   Kýč! Kýč zleva, kýč zprava, kýč v hudbě, kýč v prostředí, kýč přede mnou, kýč za mnou. Ale moment … ten kýč je nějak přiznaný! Obloha je příliš černá a hvězdy příliš dokonale září. Moře příliš romanticky nočně ševelí a hlavní hrdinky jsou příliš rozverné na ženy pozdně středního věku. To je i na kýč moc.  Tenhle kýč paroduje sám sebe. Už to není kýč, ale fór.
   Po čtvrthodině vás strhne smršť energie. Šijete sebou na sedadle, zpíváte nahlas a bezuzdně se chechtáte. Všechny letní muzikály od Pomády až po Hříšný tanec mají jedno společné – mládí a první lásku. Ona má sedmnáct, on o pár ročků víc, nebe je modré, pláž žhavá a mládež bujará a všechno je to myšleno sakra vážně a osudově. Tenhle je ale jiný. V tomhle muzikálu o mládež téměř nejde. Tady se skvěle vyblbují tři padesátnice a tři padesátníci a bezkonkurenčně válcují omladinu o jednu až dvě generace mladší. Však taky Meryl Steep, když se jí ptali, proč tu roli vzala, odpověděla: „Abych zahanbila své děti.“ Tak to se jí opravdu povedlo. Tuhle dámu na prahu šedesátky, ověnčenou Oskary, jsem ještě nikdy neviděla zahrát špatně. Ať to byly Vzpomínky na Afriku, Kramerová versus Kramer nebo třeba komedie Smrt jí sluší. A teď ke všemu ještě úžasně zpívá a tančí tak, že by leckterá sedmnáctka na hip-hop kempu záviděla.
   A pánové? „Bond, James Bond“, Pierce Brosnan je ve své bílé rozhalence prostě k sežrání a to, že zpívá jen o fous méně falešně než Bohdalka mu na sexappealu neubírá a  když Colin Firth hrábne romanticky do strun a spustí baladu jemným sametovým hlasem, odhazují dámy pomyslně kalhotky v dál.
   Finále, kdy na pódium vkluše celá obstarožní šestice v oflitrovaných zvonech a dvaceticentimetrových briketách a bezostyšně se zpěvně i tanečně vyblbuje je prostě úžasné. Považte, oni si to opravdu užívají! Ta energie, která vás dvě hodiny zahlcuje, by rozsvítila jedno středně velké město. Titulky skončily a nikdo se ani nepohnul. Nikdo nechtěl jít domů. Litovala jsem, že to nevidím někde v Itálii nebo Řecku, protože tam by už od půlky filmu lidi stáli na sedadlech, tleskali, zpívali, tančili a pařili.
   Před pár lety prohlásila Meryl Streep, že ji štve, že v Hollywoodu nejsou žádné kvalitní role pro ženy jejího věku. Vždycky je to nějaká čůza tchýně nebo směšná zřícenina. A když tohle řekne herečka, která jako jedna z mála kvalitní role dostává, tak co mají říkat ty ostatní, méně schopné, že? V kultu dokonalosti a mládí, kdy blbnutí se nehodí pro dámy nad třicet, a které by měly tak maximálně chodit na operu a tančit valčík, mě tahle její role dokonale přesvědčila o tom, že i ženské vrásky jsou sexy a že je vcelku jedno, jestli máte kilo navíc či povislá prsa a že nemusíte ve chvíli, kdy kolagen přestane dokonale fungovat, radost ze života zabalit.  Takže to nejlepší mě teprve čeká. Už se těším, až mi bude padesát.
    Skvělá baba, ta Meryl. Díky! :o))
Vladimíra Černajová
Vloženo 29. 8. 2008







Evropský mozek, srdce, nebo co?

     Málokdo dnes vnímá Brusel jako hlavní město Belgického království. Umístěním evropského parlamentu a evropské komise, to celé posíleno o nějakých Popkováčtyřicet tisíc úředníků, se metropole stala silným centrem našeho kontinentu. Není proto divu, že jedna z prvních pravidelných leteckých linek z Ostravy měla vést právě sem. Zatím nevede, do výběrového řízení se údajně nepřihlásila žádná z leteckých společností. Což je spíše jiné téma, o němž lze uvažovat třeba při dvanáct set kilometrů dlouhé cestě autobusem. Po silnici se ta vzdálenost hodně protáhne.
   Když poutník konečně do Bruselu dorazí, je bezesporu množstvím a rozměry unijních sídel ohromen. Nejspíš ho ale neuchvátí jejich architektonická elegance, i hodně velký eurooptimista začne v jejich stínu chtě nechtě uvažovat o jejich smyslu a o funkčnosti celého kolosu. Je vůbec možné, aby se tady země s národními zájmy nejednou protichůdnými a Evropský mozek, srdce, nebo co?,  zastoupené poslanci s rozličnými stranickými programy, na něčem dohodly? Evropské společenství stojí na pilířích volného pohybu lidí a zboží, po nich se však jako dusící liány šplhají nejrůznější předpisy, závazky a kvóty. Po volbách do evropského parlamentu v příštím roce se počet jeho poslanců sníží z dnešních téměř osmi set na sedm set padesát, mimo jiné i Česká republika bude mít o dva zástupce méně. Protože účast poslanců na zasedání není povinná, může jednání probíhat také v téměř prázdném sále, kde pouze několik jedinců očekává, až jim předsedající postupně udělí slovo. Docela to odsýpá, každý poslanec má na své vystoupení pouhou minutu a krátce po něm většinou odchází. Pokud jde o počet, jsou tlumočníci v kabinách a přihlížející na balkonech v nepřehlédnutelné přesilovce. Přesilovku nad přítomnými poslanci byAtomium v tuto chvíli měli také rybáři, jejichž razantní protest proti cenám nafty naráží před unijními sídly na nekompromisní policejní ochranu. Nicméně přes všechny rozporuplné pocity, které bezprostřední setkání s bruselskou unijní realitou vyvolává, tohle společenství přece jen funguje, jak dokládá mimo jiné množství našich nových staveb či silnic nebo restaurovaných památek.
    Belgie si vede v evropské ekonomice velmi zdatně nejen proto, že k jejímu bohatnutí přispívá i dobře placený evropský aparát. V Bruselu snad ani nejsou bezdomovci a elegantní móda plynule přetéká z výkladních skříní obchodů do ulic a bulvárů. Obklopeno moderní architekturou si staré město uchovává kolorit typických úzkých stavení s šířkou na dvě tři okna, před nimiž je příjemné posedět v některé z pohostinných kavárniček a sledovat mraveniště, v němž se pohledná elegance místních mísí s ledabyle účelným oblečením turistů. Účelová velkorysost unijní čtvrti budí respekt, pro přívětivý lidský rozměr původního Bruselu se však návštěvník do města velmi rychle zamiluje.   
    Pro turisty má Brusel také „miniuni“, kde formou modelů představuje zajímavé stavby jednotlivých členských zemí unie. Naprosto jedinečnou atrakcí a dominantou je však Atomium. Před padesáti lety vévodilo zdejší světové výstavě a po nedávné důkladné rekonstrukci se otevřelo jako unikátní rozhledna i muzeum, v němž je samo o sobě rovněž exponátem. Dokumentární filmy, které se přímo v jedné z koulí Atomia promítají, vypovídají o cestě, kterou prošla Evropa v posledním půlstoletí. Jako všechna evropská velkoměsta, i Brusel dnes halí lehký smogový opar. Není to však on, kdo brání jasnému pohledu do půlstoletí příštího. 
Táňa Popková, novinářka
Foto: Eva Kotarbová
Vloženo 29. 6. 2008






Trochu neklidná procházka v Komenského sadech

Komenského sady květen 2008Eva Kotarbová     Nedávno, v jednu krásnou květnovou neděli, jsem se vydala do známého parku v Moravské Ostravě - do Komenského sadů. Sluníčko svítilo, bylo příjemně teplo a sad kvetl. Dopoledne v něm nebývá moc rušno, proto jsem v pohodě a téměř v uklidňujícím tichu mířila objektivem fotoaparátu na červení jiskřící květy, na jedinečnou jarní zeleň stromů, která se tu nabízí v několika odstínech, na cestičky, které nutně potřebují opravit, na památník, jenž připomíná II. světovou válku, na pejsky, cyklisty a bruslaře a jiné věci a lidi, kteří mi padli do oka (viz foto). Ráda přiznávám, že mi bylo v parku velmi dobře, až tak moc, že jsem začala vzpomínat.
    Bydlím v centru města. Mám do zmíněné oázy zeleně docela blízko už dvacet pět let. Za tu dobu se park stal mým přítelem. Nedivte se, téměř každý den jsem tam kdysi po tři roky vozila v kočárku nebo vodila svou dcerku. Ona si v parku několikrát odřela kolena, dělala bábovičky v pískovišti a trhala pampelišky na louce...  Tehdy měl sad jinou podobu, bylo v něm více stromů a keřů, nebylo tam žádné velké hřiště s prolézačkami, dřevěnými domečky ani cukrárna. Vzpomínám si na odřené houpačky a nic moc pískoviště. Tehdy jsem ale v Komenského sadech pravidelně potkávala nadšené houbaře. Nevzpomínám si, že by mě příliš obtěžovali psi, a co ještě...? Kolem sadu byl plot!.
    Čas tak rychle letí a stejně se i zapomíná. Uplynulo několik roků, z mé dcerky se stala školačka a já se začala na park dívat jinak - očima člověka, který mohl sledovat několik etap jeho rekonstrukce, protože jsem deset let pracovala v obvodním úřadu a zaplňovala informacemi a fotografiemi zpravodaj Centrum městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz. Tudíž se stalo, že jsem byla při tom, když se stavěla a dokončila tamní cyklistická stezka, sázely desítky mladých stromků, ale také kácely staré a nezdravé, byla jsem při tom, když v zadní části této oázy zeleně vznikaly umělé kopce, které tu byly vytvořeny proKomenského sady 4 zimní radovánky mládeže (a ukázalo se, že to byl skvělý nápad!). Sledovala jsem, jak se z jednoho zchátralého domku zrodila stylová cukrárna a herna pro maličké, jak kolem něj vznikalo moderní hřiště - Dětský ráj , pro předškoláky a školáky, kde nyní jezdí rodiče s dětmi i z jiných měst.
    Radním, kteří v období let  1997 - 2006 schvalovali dílčí rekonstrukce parku se podařilo realizovat jenom část projektu, podle něhož se měl sad celý obnovit a zmodernizovat, aby sloužil i mladým lidem, kteří mají jiný styl života než jejich rodiče a prarodiče... Před léty se plánovalo i umělé jezírko, které se mělo vybudovat pod umělými kopci, tam někde měl stát i pavilon, v němž by možná byla i restaurace... Projekt byl, nápady byly, ale... někdy došly peníze na další etapu rekonstrukce,  nebo bylo zapotřebí převést je na něco jiného, naléhavějšího.
    Léta zase rychle běžela a stále tu je nutnost pokračovat v obnově Komenského sadů. A ouha, v tu krásnou květnovou neděli roku 2008 jsem najednou chvíli "zakotvila" u problému, který se v Ostravě intenzivně řeší už déle než rok. Rekonstrukce Komenského sadů zatím nepokračuje, stále se diskutuje, co vše by měla obnova parku obsahovat. Byla dokonce iniciována petice, jež podnítila další diskuze mezi občany, kteří se bojí zbytečného kácení stromů nejen v parku, ale v Ostravě vůbec, a těmi, kdo mají sad na starosti, tedy současnými radními městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz. Problém dosti často zaplňuje místo v novinách, podrobnosti např. i na webové adrese http://www.stromyvemeste.cz. Někdy jsem už dokonce nabyla pocit, že se lidé nedokážou domluvit. Na chvíli mě zachvátil  i na procházce. V jádru jsem však optimista, takže nakonec ale opět začala doufat, že v budoucnu bude park určitě ještě krásnější, protože se v něm nic nebude dělat zbrkle a zbytečně. Moudrost přece musí zvítězit! A mohla jsem se tedy opět více soustředit na krásu kolem...
    Pomalu jsem došla k Památníku Rudé armády a k tamním hrobům českých a ruských vojáků. Nepřehlédnutelná cedule mě upozornila, že se nacházím v místě piety. Opravdu?! Jenže já v tu chvíli nabyla dojmu, že jsem na fotbalovém hřišti! Proč? Nu proto, že dvě děti s tatínkem (cizinci - z Koreje, či Japonska, nebo odjinud?) tam hráli kopanou. Postranní desky s reliéfy byly brankou, která zachytila všechny góly, co dětské ruce pustily.  Když jsem na trojici zamířila fotoaparát, nikomu z nich to nevadilo. Góly padaly dál. Asi šestiletá holčička v zápalu hry pošlapala stuhy na kytici, kterou tam někdo položil během nedávného státního svátku. To už jsem nevydržela! Vytasila jsem se na tatínka se svou školní angličtinou a slušně jsem vykázala rodinku z pietního místa. Muž v překvapení řekl pouze: ,,Yes". Ano, a pak odešli a mě napadlo: Proč není na informační tabuli u památníku text také v angličtině? S tím se přece nemusí čekat do další rekonstrukce parku. Cizinců je v Ostravě hodně a do Komenského sadu, jak jsem vypozorovala, chodí stejně jako já pravidelně a asi také rádi.

 Památník Rudé armády Památník Rudé armády Památník Rudé armády
Text a foto: Eva Kotarbová
Vloženo 11. 6. 2008   






Zrušit název ulice Krasnoarmějců? Jedině přes moji mrtvolu...!

   Už jsem myslel, že je těm nesmyslům konec. Bylo to tady už mnohokrát a neúspěšně. Přejmenovávat ulice jen proto, že mají ruské názvy, navíc ne po ledajakých lidech, ale po obětech těch  nejhrůznějších bojů, jaké si kdo dokáže představit. Bojů o Stalingrad, v nichž padly skoro dva miliony Rusů a ruských vojáků.
  "Ty ještě žiješ na ulici Krasnoamějců? To je hrůza, já myslel, že ta okupační jména už jste dávno vymazali!" šokoval mě kostrbatou češtinou Břetislav Olšerznámý Čechoameričan, který si z USA jen odskočil na levnější operaci do Česka. Po třiceti letech emigrace.
    "Tak to jedině přes moji mrtvolu!" zaprotestoval jsem rezolutně. "Tady to není Zlín, který byl přejmenovaný na Gottwaldov. Tady se postavilo po válce úplně nové sídliště, dostalo jméno Stalingrad a jeho ulice jména po skutečných hrdinech...," chrlil jsem ze sebe vztekle s neřízených valašským patosem. A dodal jsem ještě, že v té době se všichni sice báli Gruzínce Josifa Vissarionoviče Džugašviliho a  jeho kultu osobnosti, ale přesto věděli stoprocentně, že padlí obránci města Stalingradu zachránili svými životy naši planetu před Hitlerovým hrůzným fašismem.
    Během několika měsíců stalingradských bojů byla zničena německá 6. armáda pod velením generála Friedricha Pauluse, která byla obklíčena, a z Hitlerova rozkazu se nesměla probít zpět. Celkový počet obětí bitvy byl na straně Němců a jejich spojenců více než 250 000 padlých. Na ruské straně během několikaměsíční bitvy zemřelo nebo bylo mezi nezvěstnými na 1,7 milionu osob.
   Ostrava v březnu roku 1945 představovala více než třetinu průmyslové výroby Německa, jemuž západní  spojenci obsadili všechny průmyslové oblasti, a byla posledním městem, v němž ještě fungovaly doly, hutě, zkrátka těžký průmysl, který vyráběl pro německou zbrojní oblast. A to byl důvod, proč Němci tak urputně bránili tuto svoji poslední průmyslovou zónu. A za nepředstavitelnou obětavost ruských krasnoarmějců, jichž padlo během Ostravské operace na třicet tisíc, v bojích o samotnou Ostravu přes tisíc, bychom se jim měli odvděčit tím, že zboříme pomník v podobě středoevropského sídliště s jejich jmény?
     Je zvláštní, že Rusům budeme neustále vyčítat jejich okupaci z konce šedesátých let, ale v případě amerických vojáků takové předsudky nemáme, přestože pořád mají své ,neokupační´ vojáky ve více než  150 zemích světa.
    Během bojů o Československo bylo z US Army 408 vojáků zajato, 282 jich zahynulo, 9 zůstalo nezvěstných, 40 mužů se vyhnulo zajetí buď úkrytem u civilního obyvatelstva nebo přechodem na Slovensko. 
     Celkem při bojích mimo území SSSR - v Polsku, ČSR, Rumunsku, Maďarsku, Německu, Rakousku, Jugoslávii, Norsku, Bulharsku, Koreji a Číně zahynulo 1 099 465 sovětských vojáků a 2 790 221 jich bylo zraněno. Padlých krasnoarmějců na území ČSR tak bylo kolem 140 tisíc, zraněných přes 410 tisíc...
    Moje současná rodina se do bytu na ulici Krasnoarmějců nastěhovala zhruba před půl stoletím. Jako jedna z prvních se stala členem Stavebního bytového družstva Nová huť, jež vzniklo v roce 1959 a o rok později už vlastnilo 600 bytů v 16 domech. Dnes má několik stovek domů a tisíce bytů a zásadní podíl na tom, že městský obvod Ostrava-Jih je svými více než 150 tisíci obyvateli největším obvodem v Ostravě. Proto budu vždy vášnivým zastáncem názvů jeho ulic. Když mohou být ulice Pinocheta či bratří Mašínů, proč by nemohly existovat ulice pojmenované po skutečných hrdinech z bojů ve městě na Volze: Asejevova, Averinova, Čujkovova, Gerasimova, Gončarova, Chrjukinova, Kosmonautů... a inkriminovaná a mým srdcem jednou provždy i po čtyřiceti letech pořád milovaná ulice Krasnoarmějců...
Břetislav Olšer
Vloženo 9. 6. 2008






Byli to on a ona? Kdo ví?!
  
    Jdu takhle jednu středu k zastávce městské hromadné dopravy v Ostravě, pak tam stojím pár minut v zamyšlení a najednou mi sklouzne pohled na zajímavý Eva Kotarbovánápis: Zákaz kouře. Trvalo snad dvě tři vteřiny, než mi došlo, o co jde: Kuřáky, kteří rozmrzele čekali na zastávce příjezd tramvaje,Zákaz kouře zachvátila vlna inspirace a odpor proti zákonem omezovanému kouření. Kupodivu mě výsledek jejich rozhořčení v daném okamžiku nenaštval, ale chtělo se mi nahlas zasmát. Lidová tvořivost má vždy své kouzlo - viz fotografie. Podotýkám, že jsem od narození nekuřačka a souhlasím s každým omezením kouření.
    Úsměv jsem ale dosti rychle zahnala. Ten drobný vandalismus mě totiž vrátil k přemýšlení o fejetonu Je závislost těhotných žen na cigaretách a alkoholu trestný čin?, který nedávno napsal publicista a spisovatel Břetislav Olšer. Uvědomila jsem si přitom,  že co se někdy jeví jako trochu banální a úsměvné, má z jiného úhlu pohledu velkou závažnost. V daném okamžiku jsem si odsouhlasila, že Olšerovu úvahu s autorovým svolením převezmu z jeho webu na můj. Jenom jsem si nemohla odpustit nedodat ještě něco málo k tématu, který docela hodně "nakousl": Kolik tisíc budoucích tatínků okuřuje své nekouřící těhotné partnerky a kolik si zapálí cigarety v přítomnosti miminek a  malých dětí? Nikdo to nikdy nespočítá. Kolik takovým manželů, partnerů, milenců a náhodných ploditelů dětí nutí své a cizí ženy k pití, aby bylo veselo.... Nikdo to nikdy nespočítá. Tak nezbývá než věřit, že člověk je tvor myslící a dokáže předejít své vlastní degeneraci a tím i totálnímu úpadku lidstva. Přeji si, aby se to mužům a ženám podařilo ruku v ruce. Ono totiž jsme tu, na matičce Zemi, rozděleni  podle pohlaví zhruba na dvě poloviny -  ženskou a  mužskou. A problémy vytvářejí obě strany. Spolu by je měly vyřešit. Zatím to řešení má většinou v rukou silnější polovina lidstva, a také ten "protikuřácký zákon". Možná jej chtěli na ostravské zastávce MHD zesměšnit dva kouřící milenci, tak si to aspoň představuji. Byli to on a ona? Kdo ví!?   
Text a foto: Eva Kotarbová




Je závislost těhotných žen na cigaretách a alkoholu trestný čin?

    Nejsem žádný moralista, natož puritán, ale pokud spatřím matku v pokročilém stadiu těhotenství, jak sedí v zakouřeném baru, jímá mě děs. A když vidím ženu v požehnaném stavu, jak si připaluje jednu cigaretu od druhé a přitom do sebe lije fernety, rum či pivo, mám sto chutí na ni podat žalobu pro trestný čin Břetislav Olšerúmyslného ublížení na zdraví s těžkou újmou.
    Není tento zjevný zločin na plodu dítěte horší, než všechny jiné způsoby křiváctví? A to nemluvím o kojencích, jež se v tomto hektickém světě ještě ani pořádně nenadechli, a už jsou pod vlivem drogy či nakažených virem HIV a umírajících na AIDS...
    Ročně zemře v České republice na následky těchto tragických zlozvyků na sto tisíc osob. Tisíce kojenců jsou nuceny nezaviněně nést celý svůj život břímě toxické závislosti...
    "Vadí ti, že je někde zakouřené prostředí, plné nikotinu, asfaltu a dalších smrtících látek? Tak se takovému prostředí vyhýbej a basta," tvrdí závisláci na nikotinu.
     Má to svoji logiku, každý sám je přece strůjcem svého štěstí, ale co embryo, které se v lůně matky nemůže karcinogenním látkám nijak bránit? Co na to říká trestní zákoník?
   Paragrafů na ochranu zdraví je spousta. Třeba ohrožení pod vlivem návykové látky upravené v § 201 trestního zákona. V tomto ustanovení se mimo jiné říká, že pochybil ve smyslu tohoto zákona ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, přivozenou vlivem návykové látky, činnosti, při nichž by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí... V odstavci d) tohoto paragrafu je doplnění: ...způsobí-li takovým činem, byť i z nedbalosti, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.
   Méně závažné případy ohrožení pod vlivem návykové látky jsou postihovány jako přestupek. Toho se dopustí pachatel, který ve smyslu § 30 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, požije alkoholický nápoj nebo užije jinou návykovou látku, ačkoliv ví, že bude vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při níž by mohl ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek...V takovém případě lze uložit pokutu do 15 000 Kč a zákaz činnosti do dvou let.
     Myslím si však, že na těhotné a na nikotinu či alkoholu závislé ženy by se měl vztahovat § 224 trestního zákona, v němž se praví: Kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.
    Těžkou újmu na zdraví vymezuje § 89 odst. 7 trestního zákona. Rozumí se jí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví míněno zmrzačení, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy, které velmi citelně zasahují celou osobnost postiženého nebo delší dobu trvající porucha zdraví... Tresty za tato pochybení se již pohybují v odnětí svobody až do deseti let...
    Nic na zodpovědnosti intoxikované rodičky však nezmění ani fakt, že se dotyčná krkavčí matka zbaví všech těchto aspektů budoucího prokazatelného trestného činu tím, že se rozhodne své narozené dítě prodat státu za výši porodného, aby ho nabídla v dražbě zvané adopce... Ať si cizí neplodné matky, pro které je dítě jediným naplněním smysluplného života, poradí samy, když už se chtějí s malými křiklouny zatěžovat...
    Veškeré tyto mé úvahy mají dopad čistě hypotetický, bohužel. Přece bych nechtěl omezovat osobní svobodu a rozhodování matek, jejichž životním posláním je přece přivádět na svět nové životy...? Co by na to Listina základních práv a svobod?
    Kdo ale bude bránit ještě nenarozené děti, které o svých právech, natož o existenci lidumilných listin, nemají ještě ani ponětí...?
    PS: Vím, co je to cigareta. Třicet roků jsem kouřil, než mi po mozkové příhodě ochrnula skoro půlka těla a dlouho jsem se belhal o berlích... Ano jsem vinen, žádám pro sebe trest smrti...
Břetislav Olšer


Vloženo 17. 5. 2008






O potratech a morálce

    V poslední době se opět na parlamentní a stranických půdách přetřásá otázka potratů. Problém je komplikovaný, starý jako lidstvo samo, a  je více než jisté, Portrét Černajováže se nikdy žádné jednoduché řešení nenalezne, a tak mají politikové jednu jistotu - kdykoliv mohou ono téma otevřít a zaručeně probudí bouřlivé reakce na všech frontách.
    Osobně si myslím, že žádná kaše není tak horká jak se uvaří. Že když žena zjistí, že bude mít dítě, aniž by to plánovala a má spoustu důvodů, proč ho teď ještě nemít, že ono se to stejně nějak utřepe. Že žádná žena v mém okolí, která otěhotněla neplánovaně, později toho, že si dítě nechala, nelitovala a že naopak každá z těch, která na potrat šla, má výčitky svědomí do dneška. Že důvod, proč jít na potrat, by neměl být ten, že nemám muže  nebo, že nemám peníze nebo, že nemám kde bydlet. Žena zvládne i tyhle situace, i když si přitom sáhne na dno. Že i když je dítě velikosti fazole, je to už dítě, zárodek nového člověka. (Že na velikosti opravdu nezáleží :o)  Že pokud nejde o zdraví a ohrožení života ženy nebo následek znásilnění, mělo by se dítě narodit. Jsou přece i jiné možnosti a je dost párů, které nemohou mít dítě a budou za zdravé miminko nebetyčně šťastné. A že žádná žena nejde na potrat z plezíru. Jsem ráda, že statistika potratů má trvale sestupnou tendenci. A antikoncepce? Neznám přesná čísla, ale zhruba polovina českých žen se nacpává hormonální antikoncepcí, aniž vlastně tuší, jestli to nebude mít pro ně negativní následky v pozdějších letech  a další čtvrtina vsadila na ,,Danu" a jiné antikoncepční metody. Nejsme nezodpovědné. Opravdu nejsme. Když dítě nechceme, děláme hodně proto, abychom neotěhotněly. Přesto se nám ale naši poslanci snaží vsugerovat, že potřebujeme dozor. Že potřebujeme svolení.
    Čí dozor? Čí svolení? Kdo o tom, co je a co není etické, rozhoduje? Političtí představitelé, kteří jeden za druhým vyměňují své přestárlé manželky za nový model a ještě jsou na to pyšní? Pánové, kteří moralizují na téma potratů, ale nikdy jsem neslyšela, že by jediný z nich veřejně odsoudil konkrétní případy profláknutých nevěr politiků, které pro rodinné hodnoty nejsou zrovna přínosem? V ovzduší, kde se tiše obdivuje, že muž je kanec a jeho ohánění se „rodinnými hodnotami“ zahrnuje i  blonďatou milenku, mají politikové rozhodovat o tom, co je morální a co ne? V tomto ovzduší si má žena myslet, že se nemusí spoléhat jenom sama na sebe a že nezůstane na všechnu starost kolem dítěte nakonec sama s rozbořeným a vyhaslým rodinným krbem a s několika tisícovkami mateřské? Jestli se budeme bavit o „rodinných hodnotách po česku“, není příliš o co stát. Politici nám to předvádí názorně.
     Pokud se potencionální zploditel nepostará o to, aby dítě nezplodil a nechává zodpovědnost za ochranu na ženě, měl by jí pak ponechat i právo rozhodnout. Jedna věc je totiž jistá, hlavní tíhu následků a důsledků v každém případě ponese ta žena.
 Vladimíra Černajová

Vloženo 7. 5. 2008







Lapeni v síti
Na okraj frenštátské literární soutěže

    Městská knihovna ve Frenštátě snad ani nemohla zvolit v osmém roce třetího tisíciletí příhodnější téma pro soutěžní úvahu - fejeton – esej – povídku, než právě – „Bez mobilu a Internetu nemohu (nechci) žít“.  (Pozn. red.: Výsledky soutěže najdeže v rubrice Soutěže)
 Spisovatel Richard Sobotka   Moderní komunikační prostředky zmenšily svět na minimum – jak je ostatně v několika pracích uvedeno vysvětlením zkratky WWW, aneb World Wide Web – čili volně přeloženo „síť okolo světa“. Tak je svět lapený do komunikační sítě. A spolu s ním, nebo snad především právě my, lidé, jsme také lapeni v této síti.
    Nejde o žádné překvapení. Už ve druhé polovině 20. století pracovníci Bellových laboratoří předpověděli – tedy v době, kdy o Internetu a mobilních telefonech neměl ještě nikdo ani potuchy -  že jednou, někdy v budoucnu, aniž ještě tušili kdy, bude možné pomocí přenosného přístroje vyvolat číslo dalšího účastníka, pobývajícího  kdekoliv na zeměkouli a pokud se neozve, pak je jisté, že jen proto, že už je mrtev.
    Alexander Graham Bell (1847 – 1922), vynálezce mikrofonu, gramofonu a roku 1876 také prvého použitelného telefonu, by se rozvoji komunikační sítě velmi podivil.
    My se nedivíme, my současných vymožeností techniky - mobilního telefonu a Internetu -  jednoduše využíváme jako kteroukoliv jinou všední věc každodenní potřeby.
    Vzájemná komunikace pomocí mobilního telefonu se u nás začala odvíjet v roce 1991. Vznik dnešního Internetu je datován rokem 1993.  Je zcela běžné uvádět na vizitce číslo mobilního telefonu, internetovou adresu, popřípadě vlastní webové stránky.
    Pokud byl mobilní telefon před rokem 2000 něčím spíš výjimečným, je v současnosti uváděno, že u nás na deset milionů obyvatel připadá jedenáct milionů mobilních telefonů. Není zvláštností, když si mobilní telefon nosí do školy už i děti základních škol.
    Moderní technika má nesporně své výhody. Mobilní telefon dodává pocit jistoty, že se v nouzi dovoláme pomoci. Internet je především zdrojem informací – jakási elektronická encyklopedie. Ale považovat obojí za přátele je značně nadnesené – to spíš za užitečné pomocníky, protože jinak bychom se vzdávali své lidské identity na úkor čistě mechanické věci.
    Moderní technika má také své záporné stránky. Závislost na nich vede, kromě nesporně vysokých finačních nákladů, k odosobnění. Prostřednictvím mobilu či Internetu se dobře komunikuje, vypráví, navazuje přátelství – při skutečném kontaktu, při setkání tváří v tvář, se takový člověk, obklopený přáteli, náhle cítí být sám, neví o čem hovořit, touží po své osamělosti s Internetem a mobilním telefonem. A jen se doma se svými mechanickými přáteli uzavře – aniž to postřehne, i v rychlém toku všemožných informací se mu zastaví čas. Svět si běží dál - člověk se svými mechanickými přáteli bezúčelně stagnuje. 
    V čase komunikační exploze je nejdůležitější zůstat nezávislý na těchto „mechanických kamarádech“. Prostě využívat všech takovýchto užitečných pomůcek, tak jako zcela automaticky využíváme jiných – propisku, dopravní prostředky, televizi – ale zůstat přitom sami sebou.
    Dnes ani netušíme, kam se technika za několik desetiletí dopracuje. Snad – doufejme -  k vynálezům a věcem lidstvu prospěšným.
    Máme však jistotu, že i v osvíceném třetím tisíciletí existují země, kde se moderní technika omezuje v podstatě jen na prostředky určené ke zkáze – zbraně, kde i taková samozřejmost, jako je vodovodní kohoutech s pitnou vodou, zůstává téměř nedostupným zázrakem.
    Neměli bychom zapomenout, že díky moderní technice je možné pokročit nejen kupředu, ale také vrátit se zpět. To už záleží na nás, zda techniky využijeme ku prospěchu, či ke zkáze.
Richard Sobotka

Vloženo 20. 4. 2008







Poezie nechtěného v dramatu

    Jestli trpíte jako já záchvaty smíchu v těch nejnevhodnějších situacích, tak mě určitě pochopíte. Vypravili jsem se do divadla. Jednou až dvakrát do roka k Vladimíra Černajovánám do Ostravy zajíždí divadelní spolek Kašpar, který hostuje buď u Bezruče nebo na scéně nového loutkového divadla u Černé Louky, a my si nikdy nenechám ujít návštěvu jeho představení. V posledních letech jsme viděli skvělou Růži pro Algernon s Janem Potměšilem v hlavní roli, pár Havlových jednoaktovek, severskou hru Bílí býci s Milenou Steinmasslovou a Ivem Vobeckým, opět velmi povedenou, středověké drama Lobster - muž, který se směje a v neposlední řadě i modernu Speed-run, která končila v závěru boucháním šampaňského a rozléváním sektu překvapenému publiku. (Tato hra měla jednu zásadní vadu, a to, že se na nás s pěnivým mokem nedostalo. Seděli jsme, bohužel, v poslední řadě.)
   Letos přivezli Hamleta a s ním i mnoho z poezie nechtěného. Sál Divadla Petra Bezruče byl tradičně tak natřískán, že by nepropadl špendlík a já poprvé viděla Hamleta jako komedii. Ne, že by to byl režisérův záměr… Hlavní představitel, pohledný Petr Lněnička, byl výborný, nicméně světoznámé repliky pronášel tak mile se culíc, že mi cukaly koutky úst a pořád jsem si opakovala, že se nesmím začít řehtat „neb je to drámo“. Bylo jedno, jestli se nad Jorikovou lebkou zamýšlel, zda „být či nebýt“, nebo se zoufale hroutil na trůnu v poznání, že jeho matka je snad vražedkyní … byl pořád tak pozitivní, že si člověk říkal: „A co? Král byl stejně starý surovec, dobřes to holka udělala. Žiješ jenom jednou.“
   O pár dnů později jsme se vypravili na hru Claudius a Gertruda, která dějově předchází Hamletovi. Dovídáme se v ní, jak k tomu finálnímu otrávení došlo a proč spolu měli Gertruda s Claudiem techtle-mechtle. Královna, v podání Mileny Steinmasslové, byla tradičně skvělá a její milenec a bratr Hamletova otce, Claudius, v podání Jana Potměšila, dal do role opravdu všechno. Ředitel divadelní spolku Kašpar, Jakub Špalek, přišel těsně před představením oznámit publiku, že někteří herci mají zdravotní problémy a že jediný Jan Potměšil má na vozíčku být (což každý, kdo na Kašpary chodí, považuje za samozřejmost, nad kterou se nikdo nepozastavuje). Byli jsme tedy varováni. Když ale v reálu vyjel zprava na vozíčku Claudius - Potměšil a zleva vyrazila na scénu Ofélie, taktéž na vozíčku… Promiňte, ale neudržela jsem se a dusila se smíchem do kapesníku. Drámo nedrámo… bylo na mě té avantgardy moc. Po většinu představení pak při změně scén drkotaly do tmy vozíky přenášené z hradní síně na cimbuří a zpět.
   Později jsem se dozvěděla, že Jan Potměšil měl ke svému trvalému zdravotnímu omezení ještě i natržené ramenní svaly,  Polónius taky nebyl zrovna fit a něžná Ofélie měla zlomenou nohu, snad z nějakého adrenalinového sportu, či co. Náhradu za ni nebylo možné tak rychle sehnat, takže představení odehrála na dvou kolech. Říká se, že prý herce na jevišti přestane všechno bolet a při všech těch úrazech, které měli dotyční za sebou doufám, že tomu tak opravdu je. Z tohoto pohledu má divadlo Petra Bezruče opravdu strategicky výhodnou polohu, nemocnice na Fifejdách je vzdálená jen zhruba sto metrů od něj.
   Jak vidíte, není jednoduché dělat principála :-).  Už se těším, s čím přijedou Kašpaři příště.

Vladimíra Černajová
Vloženo 19. 4. 2008







Je dobře občas znovu pochválit

  Knihovna dětské oddělení Knihovna 2  

   Ano. Na věci příjemné si rychle zvykneme, později už je nebereme jako vzácnost a zapomínáme je znovu pochválit. Tuto pravdu jsem si opět připomněla, když jsem nedávno hovořila s ředitelkou Knihovny města Ostravy Miroslavou Sabelovou a když mi s nadšením v  hlase vyprávěla o úspěšných programech, kterými se knihovna může pochlubit kromě standardních knihovnických služeb. (Podrobnosti si může každý zájemce najít na Eva Kotarbováwebových stránkách KMO. Ty už léta informují o výstavách, koncertech, besedách, jež knihovnice v ústředí knihovny ale i na pobočkách ve všech částech Ostravy každým rokem organizují ve velkém počtu. Stačí ťuknout na adresu - www.kmo.cz.).
   Já chci  na tomto místě - v rubrice, kde se obvykle autoři článků dotýkají určitých problémů a kritizují nedostatky, porušit  pravidlo a míním chválit, opět pochválit něco z toho, co se podařilo udělat právě v případě Knihovny města Ostravy a její ústřední pobočky.
   Počátkem 90. let 20. století ještě měla ostravská knihovna své ústředí v budově České spořitelny na náměstí Dr. E. Beneše v Moravské Ostravě. Původní majitel však chvěl svůj majetek zpět, a proto bylo nutné přestěhování do domu u Sýkorova mostu. Vzpomínám si, že jsem byla tak trochu u toho jako autorka televizního zpravodajsko-publicistického filmu Knihovny a my, jenž se týkal problémů ostravského knihovnictví, snímku ostravského studia ČT Ostrava, který  v podtextu naznačoval i obavu, zdali ostravským magistrátem chystané změny, budou tou nejlepší cestou, vedoucí  k modernizaci KMO, a hlavně její ústřední knihovny.
   Přestěhování začalo v roce 1992. Za čtenáře snad mohu říci, že dopadlo dobře, většina z nás si postupně zvykla, že do "své" knihovny u Sýkorova mostu nemůže dojíždět tramvají a přestala vzpomínat na staré sídlo. V budově, která je architektonickou památkou Ostravy, jsme našli to, nač jsme byli zvyklí. Později v roce 2005 jsme ovšem získali  něco víc, co mnohde nemají.  Tehdy byla totiž dokončena rekonstrukce celého objektu (probíhala od konce r. 2003 do srpna 2005, kdy se knihy půjčovaly v náhradních prostorách v pavilonu C na Černé louce.).  V říjnu  2005  byla pak budova slavnostně znovuotevřena. A právě od té doby mají čtenáři k dispozici pobočku KMO, která má jedinečné, estetické prostředí a moderní technické vybavení, knihovnu, jež nabízí nadstandardní služby. Například kromě půjčování knih v klasických odděleních pravidelně organizuje již výše zmíněné kulturními programy. Nemohu se nenapsat o dobře vybaveném hudebním oddělením, zvukové knihovně pro nevidomé, musím připomenou ještě aspoň Britském centrum, které slouží pedagogům, vyučujícím anglický jazyk, studentům a také všem, kteří se zajímají o angličtinu a britskou kulturu.
    V ústřední knihovně je také útulná čítárna s množstvím časopisů,  denním tiskem a dnes už nezbytným počítačovým vybavením s přístupem na internet zdarma. Za pozornost stojí i  multimediální studovna, která mimo jiné nabízí bezplatná školení, zaměřená na zvládnutí základních počítačových programů. Opět platí, že nemá cenu, abych tu zmiňovala podrobnosti, protože bych musela jen opisovat informace z webových stránek KMO. Musím se však zmínit o tom, co se běžně nezdůrazňuje. Při rekonstrukci knihovny, která byla provedena za 204 milionů korun, se nezapomnělo na umocnění útulnosti interiéru  uměleckými díly. Návštěvníci je mohou vidět  v oddělení pro dospělé, v dětském oddělení a v čítárně.
    Je dobré, že právě ostravští umělci dostali příležitost vnést do interiéru tohoto moderního ostravského kulturního stánku další estetickou dimenzi. Výtvarná díla, která jej zdobí, jsou z autorské dílny Jiřího Vyviala a Tomáše Wolkmera.  (Fotografie uměleckých děl)
Text a foto: Eva Kotarbová  

Vloženo 9. 3. 2008







Taneční - ano či ne?

   Tak už jsem se tím proplakala, zanechala láteření a proklínání současné mladé generace.
Eva Marková   Jako každá babička jsem se těšila na dobu, kdy moje první, draze milovaná vnučka půjde do tanečních. Jak rostla do krásy, ztrácela drobné nedostatky puberty. Vlasy se z neučesané spleti staly krásné a dlouhé, vlnité, rovnátka za nemalý peníz také udělala své a jak dívka táhla do výšky, čísla podprsenek se měnila také směrem výš. Nic nebránilo tomu, abych pokukovala v obchodech po té nadýchané nádheře, šatičkách jak z pohádky, po střevíčkách a samozřejmě i po šatech, ve kterých bych já, ta nejdychtivější, dělala garde!! Stále jsem se ostýchala s tou otázkou vyrukovat, protože slečna vnučka měla jiné starosti.
Přijímačky na jazykové gymnázium, pak prázdninové aktivity s dramaťákem, no a pak první prázdninová láska, kterou prožívala druhá babička s ní.
    Pak přišel nástup do školy, peníze na školné, peníze na školní potřeby…a stále jsem čekala, kdy přijde to očekávané...a ještě babi musíme zaplatit taneční. Byla jsem připravena vychrlit ze sebe, že to samozřejmě platím já, i s garderóbou. Nepřišlo nic. Tak jsem se  snachy ostýchavě optala, kdy jako bude naše slečna chodit? Dostalo se mi sprchy, kterou jsem nečekala. Žádné taneční se nekonají. Slečna vnučka nechce. Dnes to není „IN“, protože na disco to nepotřebuje, a když někdy v životě bude na nějaké blbosti, kde se bude -nedejbože - tancovat valčík, no tak to tam nějak odskáče, a vo co go ? Nenechala jsem se unést zklamáním, ustála jsem to a dokonce se zmohla na odpověď. „Nojo, asi máš pravdu, horší by bylo, kdyby ona krásně tančila a našla si partnera, který by se neuměl otočit v kole. Celý život s ním by byla zklamaná a nešťastná .“ Pak už jsem jen chtěla být sama a tu hořkost si vychutnat. Volala jsem svým vrstevnicím a chtěla vědět, jak jsou na tom ony.
   A ejhle! Vyslechla jsem, jak moje vrstevnice sice dotlačila vnučku do tanečních, ale s podmínkou, že když si to „ONA“ platí, tak půjde v čem chce. Oblékla se sice do lehounkých šatiček s volánky, ale obula si šněrovací farmářky. Taneční mistr prý byl formát. Uvítal frekventanty slovy: „Dámy a pánové, vítám Vás na parketu, kde budete seznámeni s pravidly nejen tance, ale i společenského chování. Jak jistě víte, na parket se nosí křehké střevíce, aby se tanečníci neunavili a nezranili. Pokud tedy máte obuv na pole, přezujte se nebo přijďte příště v gala obuvi“. Slečna se urazila a víckrát nešla. Další kolegyně mi srdceryvně vyprávěla, jak její vnuk odmítl taneční proto, že by se ztrapnil mezi kámošema, protože holky s piersingem v unisex oblečení to maj na háku a tancujou jen tvrdé disco nebo ploužáky, a to se přeci nerozlišuje, kdo s kým tancuje a jak!!
    Pak jsem si vzpomněla, jak tu před lety moje spolužačka – emigrantka ženila syna na Karlštejně. Syn absolvoval dětství v Kanadě i vysokou školu a na svatbu do Čech se mu sjeli spolužáci ze všech světa koutů, v prvním sekáči za hranicemi si koupili sako a kravatu a rozjásaní se dostavili do kaple i do místní, neobvykle nazdobené restaurace. Po jídle, které pro ně bylo nezvyklé i nekonzumovatelné, začala hrát místní kutálka, a my odrostlejší jsme začali tančit po našem. Kluci koukali, pak poskakovali a pak nám spolužačka tlumočila, že chtějí dělat totéž, že se jim to líbí. A tak jsme my, dámy ve výslužbě, celý večer vláčely po parketě ta americká a kanadská nemehla a ukazovaly, jak se ty nohy posunují a jak se ti lidé mají držet. Oni by protančili poslední dolar a smutnili, že u nich v Kanadě a USA se nic takového neučí. Spolužačka mi pak říkala, že zmizely i takové zájmové kroužky jako - dětské tanečky, protože, jakmile i malý kluk obejme dívku kol pasu či ramen, je to harašení, nepřípustné sexuální náznaky a nikdo si to nevezme na triko.
    Další emigrantka mi vyprávěla, jak byli za exoty, když na jakémsi firemním večírku  v Dánsku s manželem tančili waltz a tango s figurami, které znali z tanečních pro pokročilé. Tak jsem rezignovala.
    Pamatuji, jaké bývaly fronty na zápis do tanečních, jak byl přebytek dívek a nedostatek chlapců a jak maminky sháněly látky, aby spíchly šatečky na prodlouženou. A jak jsme se tetelily, jestli ten fešák pro nás přijde znovu a snad nám i nabídne doprovod domů. Ach, kdeže loňské sněhy jsou!  O tanečních si nechám jen zdát. Snad vnukové budou chodit, snad přijde zase to krásné, něžné opojení prvním plesem a ať je doba jaká je, bude mi dlouho znít v hlavě melodie „růžovou ti krinolínu koupím dítě mé, až půjdeš jednou na veliký bál“…
Vaše smutná
Eva Marková
Foto: archiv
Vloženo 6. 3. 2008








Životní cesta Bořivoje Čelovského se uzavřela

 Bořivoj Čelovský   Čelovský
  
   Po dlouhé těžké nemoci zemřel 12. února 2008 ve věku nedožitých pětaosmdesáti let historik Bořivoj Čelovský.
   Rodák z Heřmanic maturoval v roce 1943 na přívozském gymnáziu, poté byl totálně nasazen v Německu a po únoru 1948 odešel do exilu. Usadil se v PopkováKanadě, kde působil především ve významných funkcích státní administrativy, mimo jiné byl vládním zmocněncem kanadské vlády pro imigrační problematiku.    Po listopadu 1989 přijížděl na stále častější návštěvy do své rodné vlasti, až se rozhodl pro návrat trvalý a na počátku nového tisíciletí se stal opět občanem Heřmanic.  
   S návratem domů se vrátil ke své profesi historika. Po autobiografii Šel jsem svou cestou vydal řadu historických monografií na ožehavá témata československých dějin, především Mnichovský syndrom a publikaci So oder so, pojednávající o nacistických záměrech konečného řešení české otázky. V knihách Politici bez moci a Emigranti otevřel dosud nezpracovaná témata poúnorového exilu. K beletrii směřují jeho vzpomínky na spolužáky z gymnázia, obsažené ve svazcích Zlaté děcka a Nejlepší z nás. Čelovský se ale zabýval také tématy zcela současnými, například velmi důrazně upozorňoval na nebezpečí převzetí veškerého českého tisku německým kapitálem. Jeho varující hlas však nebyl vyslyšen.  
    Po více než čtyřiceti letech obnovil po návratu domů Boris, jak mu láskyplně říkali kamarádi, mnohé přátelské vztahy z gymnaziálních let a svou otevřenou srdečností si dokázal vytvořil i mnohá přátelství zcela nová, a to i navzdory generačním rozdílům. Pokud mu to jeho postupující nemilosrdná nemoc dovolovala, radostně se účastnil také veřejného ostravského společenského a kulturního života a nejednou osobně přispěl k jeho obohacení. Vydání každé z jeho knih například doprovázela hojně navštívená autogramiáda s kulturním programem navíc.
    Za celoživotní dílo udělilo zastupitelstvo města v roce 2003 Bořivoji Čelovskému Cenu města Ostravy. Zatím poslední veřejnou připomínkou jeho bohaté publikační činnosti stejně jako štědrosti mecenáše, která byla jeho otevřenému srdci vlastní, byla výstava Bořivoj Čelovský a jeho literární přátelé, instalovaná loni na jaře v Ostravském muzeu. Živoucí odkaz velkého člověka, který vždy „šel svou cestoi“, zůstane zachován v mnoha svazcích jeho knih i v myslích a duších všech, které obohacoval svou nezkrotnou bouřliváckou vitalitou i jiskřivým intelektem
Táňa Popková
Foto: archiv autorky článku
Vloženo 18. 2. 2008









Za Bořivojem Čelovským

    V únoru zemřel významný nekonfomní historik evropského formátu Bořivoj Čelovský. Zažila jsem ho na jedné schůzi ostravského střediska Obce spisovatelů Lydie Romanskána počátku devadesátých let. Přišlo mi, že jsme tehdy jeho přítomnosti velmi málo využili, snad také proto, že jsme mnozí moc o jeho životě a činnosti nevěděli. Před rokem jsem s ním měla telefonický rozhovor, ale to se mi už nepodařilo dostat ho z domu, tehdy procházela jeho zdravotním stavem hranice, která způsobila jeho odmlčení, stupňující se potíže a definitivu, která přišla 12. února t. r.Čelovský
    Narodil se před pětaosmdesáti lety v Ostravě-Heřmanicích. Jeho život byl plný napětí, dramat a zvratů. Už jako patnáctiletý utekl z domova do Polska, aby se přidal k exilovému vojsku. Po válce studoval právo, ale už v roce 1950 se ocitl v kanadském exilu. Vystudoval historii a dobrodružně se zapojil s vědomím kanadské kontrarozvědky do fingované spolupráce s československou Státní bezpečností. Tehdy vydal (1958)  německy psanou knihu Mnichovská dohoda 1938, která pobouřila jak sudetoněmecké kruhy, tak historiky tehdejšího Československa. V  Kanadě působil ve státní zprávě a jako poradce veřejných činitelů v politických otázkách.
    V devadesátých  letech se vrátil do vlasti a napsal řadu knih (z toho tři knihy pamětí), v nichž se vyjadřoval ke specifickým problémům soudobé historie. Jedna z jeho posledních burcujících akcí byla kampaň proti hmotné provázanosti českého tisku s nadnárodními, především německými tiskovými koncerny. Svého kritického vztahu k Němcům se nikdy nezbavil. Neváhal kritizovat české intelektuály za využívání německých nadací, neváhal se pustit do historika Jana Křena, jemuž vyčítal smířlivý vztah k Němcům a k minulému  komunistickému režimu. 
    Čelovského dílo v oboru evropských dějin patří dnes k významným, nepoplatným pramenům pro objektivní náhled na Evropu 20. století. Dílo je uzavřeno, ale zůstává. Člověk Bořivoj Čelovský k naší lítosti ne.
                                Lydie Romanská
Některá fakta převzata z článku Petra Zídka (LN 16. 2. 2008)
Vloženo: 18. 2. 2008







   O poplatcích a nejen o nich

     Měla jsem babičku. Měla jsem poměrně starou babičku. Měla jsem tak starou babičku, že každý pobyt v nemocnici mohl být její poslední. Věděla to. autorkaVěděla to, a proto když jsme ji před dvěma měsíci museli nechat záchrankou odvézt do nemocnice, nebyla ani trochu ráda. Měla ale vodu na plicích a doma by se nám velmi brzy udusila. V nemocnici se alespoň podařilo její stav na nějakou dobu stabilizovat, ale kromě špatně fungujících plic navíc i celkově slábla a vynechávalo jí srdce:
   „Může to přijít kdykoliv,“ pověděla nám příjemná paní doktorka.
   Chodili jsme za ní na návštěvy, střídali jsme se tak, aby u ní každý den někdo byl a zůstávali s ní tak dlouho, jak to jen sestry ze směny dovolily. Vždycky jsme se slušně zeptali, jestli to nebude vadit, když u ní pobudeme déle. Některé byly milé a některé ne. Jedna se na mě obořila dva dny před Štědrým dnem, jestli by to prý už nemohlo stačit! Je půl sedmé a návštěvy dávno skončily. Nijak jsme neobtěžovali a jen u ní  seděli a drželi ji v přítmí za ruku. Podřimovala a vždycky pak byla klidnější. Když přišel čas podávání léků, dali jsme jí je, když čas večeře, nakrmili jsme ji a masírovali jsme jí záda, aby nevznikly proleženiny. Nebyla schopná si dát polštářek tak, jak potřebovala, neměla sílu převalit se z levé strany na pravou a měla pořád strach, že se pokadí až po večerní kontrole plen a pak bude muset být v tom sajrajtu celou noc. Byla už znovu jako malé bezmocné a trochu sobecké dítě. Nechtěla tam být sama, chtěla domů, byla nevrlá a měla strach. Snažila jsem se vžít do kůže člověka, který ví, že TEĎ už to přišlo, že lepší už to nikdy nebude a že jediné, co ji ještě v životě čeká, je smrt. Chtěla být na Štědrý večer doma, protože bylo vidět, že se ještě vnitřně nerozloučila a upnula se k tomu celou svou bytostí.
     Nesplnilo se jí to, výsledky vyšetření nebyly dobré. Naštěstí o týden později už ano, a tak jsme si brali babičku domů. Měla radost a trochu pookřála.Teta ji v posteli krmila a sanitka měla přijet za hodinu. Do pokoje vešla mladá malá černovlasá sestra, obhlédla situaci a spustila:
     „Vy jste ta nejlínější ženská z celého špitálu. To se nemůžete nakrmit sama?!“
    Nevěřícně jsme zírali, jak ten fracek, v plném rozkvětu svého pětadvacetiletého života, peskuje třiaosmdesátiletou paní nad hrobem, která, pokud měla aspoň trochu sil, fyzicky těžce pracovala sedm dní v týdnu od rána do večera, minimálně sedmdesát let svého života a jejíž nemocenské by se daly spočítat na prstech jedné ruky.
   Víte, na tomhle není nejhorší arogantní jednání tohoto zdravotnického „pracovníka“, ale fakt, že ji nemůžete odkázat do patřičných míst. Proč nemůžete? Protože když se za vámi zavřou dveře, tak váš bezmocný blízký zůstane té osobě na milost a nemilost. V tom je celá zrůdnost situace. A my jsme věděli, že babička tam může být za pár dnů znovu. (Pouze jednou, před lety, jsem napsala dopis řediteli nemocnice, kde jsem podobnou situaci vylíčila a hádejte, co se stalo? Nic. Ani neodpověděl.)
    Nevím jak vás, ale mě vždycky slovní spojení „bezplatné zdravotnictví“ dostávalo do otáček. Co je bezplatného na tom, když každý měsíc ze své výplaty odvádím poměrně vysokou částku, která se nazývá zdravotní pojištění? A pak si jednou ročně zajdu pro antibiotika na chřipku a v lékárně stejně nechám pětistovku, takže z toho, co státu odvádím, nevyužiji skoro nic? Ale budiž, pokud nemusím platit miliony, když mě náhodou potká daleko horší zdravotní potíž, jsem zticha, pojištění poslušně platím a poplatky taky.
    Babička začátkem ledna zemřela, poté, co se dusila a museli jsme ji odvézt zpátky do nemocnice. Tam byla jen pár dní a jak se píše v chytrých knihách, najednou se zázračně zlepšila. Při poslední návštěvě mluvila jako vodopád, dýchala čistě, smála se a o půl páté mě posílala domů, že tam u ní přece nemusím sedět, protože je v pohodě. Bohužel, bylo to jen poslední vzepjetí slabého organismu a její životní příběh se druhý den uzavřel. Vydechla klidně a moje máma ji přitom držela za ruku. Prý jen čekala, až někdo od nás přijde na návštěvu…
    Přimlouvala bych se za jednu věc…
   Vybírat poplatky za pobyt v nemocnici půl hodiny po tom, co váš blízký odešel, vy to v slzách nemůžete strávit a doktorka považuje za nejdůležitější vyplnit lejstro na čtyři krát šedesát korun, to je prostě „cu fíl“. Když jsem navrhla, že to uhradím hned a v hotovosti, byla jsem upozorněna, že to bohužel není možné, protože:
    „Pokladna je jenom do půl páté a už je tři čtvrtě, tak ale ať jistě přijdeme s těmi penězi zítra.“ (Ano, zítra nebudu mít na práci nic jiného, než letět do špitálu s dvěma stovkami)
    Abych zdravotnickému personálu nekřivdila, bylo jim opravdu trapně a omluvili se nám za neetické chování… ale že prý musí.
   (Prosím vás, doufám, že žádné příště hned tak nebude, ale kdyby ano, dejte nám raději do ruky nějakou fakturu nebo to pošlete poštou. Je to opravdu cynické.)
   Prý jsme placením poplatků, podle vyjádření  našeho čelního politického představitele, přestali být bandou simulantů a stali se z nás klienti. Zvláštní, před Vánocemi byla babička v kategorii „simulant“, po Novém roce v kategorii „klient“ a sestry byly pořád stejné. Ty příjemné zůstaly milé a na těch arogantních se poplatek šedesáti korun na den taky nijak neprojevil . Jak vysoký bude muset být poplatek za použití lékařských služeb, aby se přístup lidí změnil? A když se zvedne na dvojnásobek, vznikne pak kategorie „superklient“, do které nebude malá černovlasá „sestra“ připuštěna?
   Nemyslím si. Všechno je totiž o lidech, úsměv a dobré slovo nestojí vůbec nic. Kdo není příjemný zadarmo, nebude jiný ani za šedesát korun na den, které ještě navíc nejdou do jeho kapsy.

    P. S.: 
    Omlouvám se, že neuvádím název zdravotnického zařízení, které o babičku pečovalo, ale je za tím obyčejná zbabělost. Co kdybych musela třeba na operaci a pak by se o mě starala ona „příjemná“ sestra? Já ještě nechci umřít.
Vladimíra Černajová
Vloženo 4. 2. 2008







 
Přání do roku 2008 aneb Mám ráda angličtinu, ale...

obrázek 1   5   3   
   My, někteří dříve narození, si vzpomínáme, jak jsme se ve škole neradi učili ruský jazyk a měli jsme své sny – francouzštinu, angličtinu, ale po mnoho a mnoho let nebylo možné na základní škole takovou touhu naplnit. Proto jsme se aspoň smáli některým ruským výrazům jako:  коньки - kaňki (pozn. red.  pro  mladší - v překladu brusle), цыплёнок - cypljonok (kuře) a dalším. Čas běžel a my se už smáli méně nebo vůbec, např. při šeptandě, že budou nové jazykové normy, český pravopis se tímto změní, a aby se více přiblížil ruštině, odstraní se  psaní tvrdého y v minulém čase v přísudku, je-li podmět ženského rodu nebo mužského autorkaneživotného. Nevím, zda na této šeptandě bylo hodně pravdy, to by mohli prozradit bývalí zaměstnanci Ústavu pro jazyk český v Praze, ale vzpomínám si, že nastíněný problém byl jednu dobu dosti častým tématem vášnivých vlasteneckých rozhovorů některých vysokoškolsky vzdělaných lidí, které jsem znala.
  Ano, čas pak zavál takové situace do historie a školáci v ZŠ si zase mohli vybrat k učení z větší nabídky cizích jazyků. Ti, s nimiž jsem se v průběhu dalších let setkala, si hlavu výběrem moc nenamáhali a angličtina i nyní ve školách vyhrává. To je dobře,  domluvit se s její pomocí v Evropské unii a jinde ve světě bude asi v budoucnu nejsnazší. Proti tomu není zapotřebí nic namítat. Ovšem je třeba se zamyslet a možná i častěji na veřejnosti lomit rukama nad faktem, že angličtina ráda znásilňuje češtinu v domácím prostředí. Někdy mám pocit, že jazykovědci stále spí, protože moc pružně nereagují na negativní jevy, spojené s jejím rozšiřováním na naší ,,půdě". Nebouří se hlasitě, nevystupují pravidelně v novinách, v televizi a v dalších médiích. Také proto je běžným jevem, že se objevují místo českých názvů např. v Ostravě takové: Varenská Office Center (proč jedno slovo české a dvě anglická?), CityElefant (název vlaku má dokonce velké písmeno uprostřed slova!),  komplex budov The Orchard (kopie pojmenování firmy a v českém překladu znamená ovocný sad), budova Nordica (teprve bude postavena a už se mezi lidem neví, jak se bude vyslovovat: s c nebo k). To ovšem nejsou nejhorší projevy tlaku angličtiny. Podle mne je ještě nenormálnější, když se píší zcela běžně české víceslovné názvy firem podle anglického vzoru: co slovo, to velké písmeno. (viz Galerie Látek a Módní Show) 
  Tak nevím, mám se smát, či být smutná, když se pomalu přibližujeme dávné době, v níž za jedním výrazem českým mluvčí použil hned další  - cizí, jak mi vyprávěla babička (a byla to tehdy za Rakouska-Uherska a za Hitlera slova  německá).
   Že jsem zbytečně kritická k pronikání angličtiny do češtiny? To nemohu připustit. Nechci být jiná a závidím Francouzům, kteří si svůj jazyk více hlídají. Když si představím, jak moje dítě, vysokoškolská studentka,  říká ,,Jdu do Orchadu (s ch)“ nebo „Běžím do offisu!“, je mi z toho pomyšlení nedobře. A také se zeptá: ,,Jak mám napsat, že musím do Nordiky, nebo Nordici, nebo Nordicy?". V tu chvíli si přeji, aby se tu opět  rozhojnila šeptanda o nových pravidlech českého jazyka, která umožní, že se každé y prostě vymění za měkké i. Možná, že bychom se potom my, Češi, Moravané a Slezané, pro které je čeština mateřským jazykem, přece jenom více zamysleli, jak se proti krásné i užitečné angličtině u nás doma patřičně postavit do pózy zápasníka, který nepřipustí smrtící údery. To nám všem vlastně přeji do nového roku 2008! A speciálně starostům a primátorům, kteří jednají s bohatými investory, za jejichž peníze se v Česku staví obchodní domy, továrny a kancelářské budovy, a to často i na pronajatých obecních pozemcích. Vždyť bojovat za české názvy aspoň těchto objektů a tím za češtinu by pro ně mohlo být mnohdy snazší než pro jazykovědce! 
   Kéž by tu odvahu k boji měli i vysokoškolští a další pedagogové, redaktoři sdělovacích prostředků a mnozí jiní, jimž by více národní hrdosti rozhodně slušelo, třebaže patříme k Evropské unii. Měli by zapomenout, že to není zrovna v módě. 

obrázek 3    4    obrázek 4

Text a foto: Eva Kotarbová

Vloženo 1. 1. 2008







Ostravské vánoční trhy, aneb „Nééséém vááám…“ peruánské indiány?

strom1  Indiáni

autorka   Tak už je tu zase ten požehnaný čas. Čas vůně vanilky a skořice, čas perníčků a betlémů a vánočních ozdob a křížal a pozlacených ořechů a jmelí a …čas nákupní horečky, čas shánění poslední verze Nokie s i-podem pro Fandu a keramické žehličky na vlasy značky Philips pro Verču. Čas gruntování a pečení a hysterických vyčerpaných mamin, čas nervozity a přeplněných obchodů, čas vánočních koled, vyhrávajících už od října v každém obchodě, čas amatérského vraždění kaprů, prostě čas… lásky, pokoje  a klidu.
   Vždy začátkem prosince se mě zmocní ten nedefinovatelný sváteční pocit a já začínám jihnout a pobrukuju si něco o rolničkách a tiché noci. S netrpělivostí čekám na první sněhovou peřinu a přemýšlím, jaké dárky udělají dětem a manželovi radost tentokrát. Před několika dny byly na Masarykově náměstí v centru Ostravy zahájeny vánoční trhy a tak jsem se vypravila v polední pauze předběžně okouknout tu nádheru.
   
   Návštěva první – 6. prosinec, 12.10 hod.
   Mrholí. Za límec padají protivné dešťové kapky a po sněhu není ani památky. Den se vyvedl do šeda a pošmourna.  Cestáři brousí po celé Ostravě rozbité úseky cest, které vyplňují novým asfaltem, aby se stihly peníze z fondu Evropské unie vyčerpat do konce roku a zdá se, že díky absenci mrazu, by jim mohl tento nesmyslný tah vyjít. Když pán Bůh dopustí, tak holt někdy i motyka spustí. V tomto případě byl tak laskav, že nespustil sněžení a teplotu udržuje nad nulou, takže snad nebude třeba všechny tyto opravené úseky dělat na jaře znovu.
    Blížím se k náměstí směrem od Zámecké a do nosu mě uhodí vůně medoviny. Ano, tak to je ono, konečně začínám cítit tu správnou atmosféru. S decovkoustany 4 horké královské mandlové v ruce vstupuji na šedou plochu „buzerplacu“ (Já vím, promiňte mi ten výraz, který se pro dámu nehodí, ale když on se tak  skvěle Medovinahodí pro popis náměstí. Výstižnější označení mě prostě nenapadá.)  Přehlédnu pohledem asi dvacet dřevěných stánků na levé straně, které působí přírodně a přirozeně a zároveň také zhruba deset plátěných hrůz na pravé straně náměstí, které svou barvou evokují vojenské stany v armádní oblasti Libavá a tvarem přerostlé kontejnery na jaderný nebo biologický odpad. No, zatím to příliš vánočně nevypadá.
    Loudavě procházím kolem stánků, s vánočním infantilním úsměvem na rtech, rekognoskuji  nabídku zboží, okukuji baňky, keramické hrnce na zelí a pravé zabijačkové produkty, u stánku s domácím cukrovím pořídím půl kila kokosové rolády, se kterou se mi nechce doma patlat a pokračuji dál kolem stánku s indickým zbožím a dalším s voňavými polštářky, kde si hned jeden pohankový pořizuji. Je prý výborný na krční páteř a manželovi kupuji pro lepší spaní jiný, naplněný meduňkou, mátou a levandulí.
   Náhle k mému sluchu dolehnou známé melodie. Koledy? Ale kdepak…Ano, to je naprosté specifikum ostravských vánočních trhů. Již zhruba deset let se v čase vánočním centrum nerozeznívá písní „Půjdem spolu do Betléma“, ale rytmy peruánských indiánů. Věřím, že tohle nikde jinde nemají. Nic proti etno hudbě, na festivalu Colours of Ostrava má své nezastupitelné místo a na některé kapely si cíleně a ráda zajdu, ale české Vánoce a indiáni?!...Ano. Dokonce moravskéIndiáni Vánoce a indiáni! Zhruba před deseti lety jsem poprvé obdivovala ty černovlasé chlapíky s čelenkami, kteří v barevných pončech trávili na mraze hodiny a hodiny a poctivě foukali do svých píšťal a chrastili do rytmu řetězy sušeného „čertvíčeho“.  Postupně s lety ubývalo indiánů a přibývalo playbacku a nyní, než chlapci začnou, naštelují aparaturu, spustí instrumenty a zhruba deset procent muziky tvoří, jak se říká - “živě“. Tentokrát hráli nádhernou známou orchestrální melodii. Moment, kde jsem ji jenom slyšela?...Náhle mi vnitřní zrak evokuje démonického herce Daniela Day-Lewise, kterak ve filmu „Poslední mohykán“, s tomahavkem v ruce, s vlajícími havraními vlasy a v kožených legínách probíhá prérií, zemí svých otců, územím Mohawků. Ano, vždyť oni hrají hlavní motiv z toho filmu! (Pokud byste náhodou nevěděli o kom mluvím, tak možná onoho pána znáte jako charismatického neurochirurga z filmové adaptace knihy Milana Kundery, „Nesnesitelná lehkost bytí“, kde mu skvěle sekundovaly Juliette Binoche a Lena Olin - omlouvám se, že dámám necpu koncovku -ova, ale nejsou to Češky. Na tohle přechylování mám vážně alergii. Mimo jiné je i držitelem Oskara za hlavní roli postiženého spisovatele ve filmu „Moje levá noha“. A navíc je to  nádherný chlap.) Takže místo jesliček a Ježíška před sebou vidím sexsymbol Británie. No, proč ne. Jsme holt kosmopolitní město… kampak na nás s Janem Jakubem Rybou! Ještě by se tady mohl prohánět Mickey Mouse nebo kačer Donald, ať to není nuda. Tak tahle „vánoční“ atmosféra mě příliš nenadchla…Po dvaceti minutách se rozpačitě vracím zpátky do práce. 


   Návštěva druhá - druhá adventní neděle, 9. prosinec, 16.45 hod.

   O pár dnů později  jsem doma  dokončila vosí úly, uložila  cukroví  do krabice a vyrazila s manželem do centra nasát  vánoční atmosféru.  Tentokrát  to určitě vyjde! Je večer, osvětlení romanticky září a my se blížíme k náměstí, ulicí podél Macdonaldu, s příjemnou předtuchou vánočního mumraje  na trzích. Z dálky nás Strom večervítá osvětlený vzrostlý vánoční strom. Vida, toho jsem si prvně vůbec nevšimla. Záhy mi ale dochází proč… S ozdobami to tedy zrovna nepřehnali. Kdo by čekal zářivé baňky a barevné řetězy a balíčky a sušená jablka, byl by zklamán. Od špice stromu se táhne dolů několik zářících čistě modrých řetězů, až si člověk říká, že nahoře by to místo té hvězdy chtělo modrého ptáka. Nebyla jsem si jistá, zda nemám chápat celou výzdobu politicky, nebo jestli byly ty modré řetězy v akci, za poloviční cenu. Jak říkával Hanzlík ve filmu Slavnosti sněženek: „No, nekupte to, když je to tak levné.“  Sekunduje jim ještě pár jiných blikajících ozdob, ale celý strom působí velmi chudě a nevánočně. Na náměstí je prázdno a ze třiceti stánků je pouze pět otevřených. Ano, čtete správně, pět! A tak, zatímco v Praze na Staroměstském náměstí se v tuto dobu nedá prodrat zástupem lidí, vzduchem se nese „Tichá noc“ a vůně svařeného vína, skořice a zázvoru, u nás připadá jeden návštěvník na sto metrů čtverečních náměstí. Velmi smutná realita. Ale moment, u jednoho „stanu“ je celkem fronta! Deset osob, čili téměř všichni lidé, kteří se v tuhle dobu v centru vyskytují, nakukuje přes zábradlíčko a my se  k nim nedočkavě připojujeme. Tak přece jen něco…živý betlém! Dřevěné figury Marie a Josefa, tří králů a Ježíšek v jesličkách a kolem úplně pravá a živá lama, poník, koza a ovečka! No, konečněkoš něco, co nám zavoní Vánocemi. Maminky dětem fotí zvířátka, dítka drbou kozičku mezi rohy a lamu pod bradou a kolem se line vůně sena. Milé, je to milé.  A dál? Dál nic. Prostě nic.
     Tohle bohužel je ostravské centrum, a to nejen v době vánočních trhů. Smutno a prázdno, život se dávno před lety vystěhoval do shopping parků a supermarketů a hypermarketů a „nevím-jakých-ještě“ marketů a centrum zeje prázdnotou. V posledních letech proběhlo několik pokusů, jak centrum oživit, vzpomínám na akci „Centrum žije“, kdy město co čtvrt roku organizovalo nějaký zajímavý program, aby sem natáhlo lidi nebo kluziště na Kuřím rynku, které letos už taky chybí a také například letní pláž hotelu Imperial, pořádaná v posledních pěti letech. Ale všechna snaha byla marná. Ostraváky do centra prostě nedostanete. Obchody, lemující náměstí, zavírají brzy… „Nejsou tu lidi, tak proč máme mít otevřeno?“ praví podnikatelé.  „Ale když nemáte otevřeno, co by tu dělali lidi?“ praví oponenti… A vše se točí v kruhu jako v Hellerově románu „Hlava XXII“. „Trhy“ opouštíme po dvaceti minutách… Rozčarování? Rozhodně ano.
    Dám ještě trhům třetí šanci? No, nevím. Zatím si jdu pustit soundtrack k filmu „Poslední mohykán“, ať konečně nasaji tu pravou vánoční atmosféru a vám radím totéž.  Jestli ho nemáte, ráda cédéčko zapůjčím. To se totiž teď k vánoční nadílce hraje a já chci být, takříkajíc, „in“!
    A co vy? Půjdete za vánoční atmosférou do narvaného shopping parku za komercí nebo na prázdné náměstí za indiány? Dilema, což?
    Tak, šťastné a veselé…a pokoj lidem dobré vůle.Vlastně, co to povídám?…Pěkně po ostravsku: „Nechť Velký Manitou provází Vaše kroky…Howgh!“

Stánky betlém stánky 3
Vladimíra Černajová
Foto: Eva Kotarbová
Vloženo 10. 12. 2007








10 důvodů proti Evropské reformní smlouvě - EUROÚSTAVĚ č. 2

   Smlouva o Ústavě pro Evropu (dále Euroústava č.1), která byla podepsána prezidenty a premiéry členských států Evropské unie na podzim roku 2004, nevstoupila v platnost. Důvodem tohoto vývoje byla skutečnost, že občané Francie a Nizozemska tento dokument odmítli podpořit v referendech.Po období diskuse se členské státy v průběhu roku 2007 dohodly na tom, že přijmou novou upravenou smlouvu, která dostala název "Reformní smlouva EU". Podle místa jejího vzniku se jí někdy říká rovněž Lisabonská smlouva. V tomto textu ji nazýváme Euroústava č. 2.
   Tato smlouva v zásadě vychází z odmítnuté Euroústavy č.1, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že výsledná smlouva je de facto souborem schválených  připomínek k původnímu ústavnímu textu.
  
   1. Zmenšení váhy hlasu České republiky v Evropské unii
   Česká republika získala při vstupu do Evropské unie v roce 2004 dle Smlouvy z Nice určitý podíl na rozhodování v Radě EU. Tento podíl se dá konkrétně vyjádřit jako 3,7 % hlasů a týká se hlasování kvalifikovanou většinou v Radě EU.
   Dle Euroústavy č.1 se váha hlasu České republiky měla snížit okamžitě po jejím vstupu v platnost na 2,2 % hlasů. Podle Euroústavy č. 2 zůstane váha hlasů České republiky do roku 2014 stejná jako v doposud. V letech 2014 - 2017 je možné ještě zachovat původní hlasovací systém. Nejpozději v roce 2017 ale dojde ke snížení váhy hlasů ČR dle původního návrhu Euroústavy č. 1. Ke snížení váhy hlasu ČR tedy sice dojde později, ale konečný efekt bude stejný. Česká republika bude mít menší váhu hlasů v Evropské unii.

  2. Konec národního předsednictví a nový euroministr zahraničí
  Evropská unie od svého založení až dosud fungovala na principu rotace národního předsednictví v Evropské radě. To v praxi znamenalo, že každý půlrok řídil práci Evropské rady jeden členský stát Evropské unie. Předsedou Evropské rady tak byl zpravidla premiér předsedajícího státu a jednotlivým radám předsedali resortní ministři.
   Tento systém umožňoval, aby každý členský stát mohl vnášet do činnosti Evropské unie svoje vlastní představy a tradice. Tento systém má být dle Euroústavy č. 2 zrušen. Do čela Evropské rady bude postaven nový funkcionář s názvem "předseda Evropské rady", který bude volen na období dva a půl roku s možností jednoho znovuzvolení. Lze očekávat, že do této funkce bude zpravidla volen vždy politik z velkého západoevropského členského státu EU. Střední a malé státy EU včetně České republiky tak budou definitivně odstřiženy od možnosti ovlivňovat tvorbu evropské legislativy a politiky.
   Euroústava č. 2 ustanovuje nově funkci Vysokého představitele EU pro zahraniční politiku. Česká republika vznikem této funkce přijde o možnost účinně ovlivňovat zahraniční politiku EU a naopak se bude muset podřizovat kursu stanovenému "euroministrem zahraničí".
   Pokračování článku

Vloženo 27. 11. 2007



Jak mne otrávila opera
    Možná se to zdá divné, ale uzavírám se stále víc a  víc do světa klasické hudby. Když jsem lítostivá, když se mi nic nedaří a někdo mne  dokonale otráví, stačí mi třeba klarinetový koncert od Mozarta a jsem zase v pohodě. Je to moc vznešeně řečeno? Odjakživa jsem ráda při učení i při práci poslouchala hudbu. ProšlaFoto autorky jsem obdobím, kdy i na jednocení řepy jsme s sebou tahali tranzistorák, z  kterého se linuly libé zvuky. Můj vkus se vyvíjel postupně, až jsem skončila u klasiky. Dokonce i  rádia hrající rádoby klasikou hudbu mi jdou na nervy, a proto už poslouchám výhradně svůj výběr na CD nosičích.
    Jsem toho názoru, že ke kultuře patří návštěva kulturních zařízení - kin a divadel. Kino mne odnaučily navštěvovat multiplexy. Jak může někdo ten  nepředstavitelný randál, který se line z  reproduktorů, vydržet! K tomu kyblíčky popcornů. Tahle kultura nám tu doopravdy chyběla. Když se ti to nelíbí, tak tam nelez!! Přestala jsem kupovat i předplatné k Mrštíkům. Chápu, že mi některé představení třeba nesedne, ale vždy to vyrovnají jiná krásná. O tom, že k Mrštíkům nepatřím, mne dokonale přesvědčilo představení Othella. Ano klasická tragedie od Shakespeara. To, že Othello měl armádu oblečenou v moderních oblecích přepadových komand, jsem přežila, to že paní Antlová jako Desdemóna byla v dlouhém koženém kabátě a pod ním nahá (aby i divák nemrava si přišel na své) a v tomto odění se houpala na houpačce, to bych rovněž nějak skousla. Herci hráli skvostně a za kostyméra, výtvarníka scény a režiséra nemohou. Dorazilo mne ovšem to, že při škrcení Desdemóny se mládež na galerii nahlas smála, ba výskala nadšením.
   Zůstalo mi už jen předplatné do Národního divadla v Brně (Janáčkovy opery) a na Filharmonii. Teď mám pocit, že i o tuto poslední radost jsem připravena. Vím, že obsah oper je „slátanina“. Obyčejně se vrší jedna tragédie na druhou, jeden přísahá tak, druhý nevěda o předchozím, přísahá naopak. Ale ta hudba! Živá hudba! Nádherný zpěv, živý zpěv! Ty sbory! Člověk se zaboří do sedadla, poslouchá, jeho nitro se chvěje a  taje, až mu z očí kanou slzy. Bývalo v Brně zvykem, že ve více nebo méně podařených kulisách se pohybovali zpěváci v nádherných kostýmech a předváděli své pěvecké umění. Ale i to se mění. Už předloni začalo být v Brně v módě lešení – obyčejné zednické lešení. Na Ravelovo Bolero, tančené na lešení, nezapomenu. Černě odění baleťáci na černém  lešení v černé tmě. Stejně nebyli vidět, to nemuseli tančit vůbec. Don Giovanni od Mozarta hraný ve vagoncích posunovaných po jevišti – rovněž nezapomenutelný zážitek! To jsem ovšem nemohla tušit, kam to spěje! Proč se každý snaží, aby jeho inscenace byla něčím „opravdu výjimečným“, trčela z řady a byla za každou cenu nezapomenutelná.
    Na Borise Godunova, kterého jsem měla čest shlédnout před několika dny, opravdu nezapomenu. Rok 1584 v Rusku: Na jevišti se prochází 6 příslušníků SNB. Kulisy tvoří různě přioděná lešení! Hulákající civilní  dav mužů, žen a dětí  mává červenými praporky s kladivem (srpem ne, abychom neurazili státní symbol), které jim rozdal jeden příslušník (dav prosí Borise v Novopanenském klášteře, aby se ujal  vlády). V pozadí dostává jeden z davu nakládačku pendreky. Něco se mi plete, že Velká říjnová (listopadová) byla až v roce 1917 – zvláštní putování časem v opeře. Na jevišti se zázračně postaví obrovitý pomník Kladivo. Car Boris Godunov se v civilních šatech svíjí na jevišti, jemu sekunduje rovněž v civilu Šujskyj. Borisova dcera Xénie je oblečena v šedozelené uniformě s rudým šátkem na krku a vojenskou lodičkou na hlavě. Syn Fjodor má rovněž jakousi pseudouniformu s hvězdičkami na náramenících! Aby bylo alespoň trochu jasno „vocogo“, má car občas na sobě jakýsi zlatý plášť a carskou korunu. Škoda, nedotáhli to do konce. Proč ten symbol carské moci? Vždyť mohli bojovat o Leninovu kšiltovku! Jedině mniši zůstali v kutnách  a Juridivý v obyčejném saku (mohli hrát třeba v riflích). Ani vagonek nezůstal nevyužit. Přijel na jeviště tažený bicyklem, který potřebovala ke své scéně krčmářka („V malé krčmě na pomezí Litvy se k odpočinku zastaví tři poutníci…..“ – Anna Hostomská – Průvodce operní tvorbou). Korunu tomu dal oděv bojarů, kteří chystajíce nějaké zasedání byli jednotně oblečeni v červené livreji s černým kloboukem současných hotelových zřízenců.
    Zpěváci se snaží, podávají nadprůměrný výkon, ale s otráveností publika nic nezmohou. Dokonce se vzájemně přemlouváme, že bychom měli tleskat. Půjdeme o přestávce raději domů? Neměli jsme sem vůbec chodit, už jsme si všichni přečetli recenzi na premiéru v novinách. Má to ale jednu velikou výhodu, všichni diváci jsme jednotni. Polohlasně brbláme, protestujeme a vzájemně si slibujeme, že takhle tedy ne! Vzhledem k tomu, že program stojí 50 Kč, tak jej nekupuji a tak ani nevím, komu za ten velkolepý zážitek poděkovat. Slyšela jsem, jak nový pan ředitel chce do divadel přilákat mladé diváky. Opravdu si myslí, že tímhle je tam přiláká? Nechci být prorokem, ale myslím si, že nejen nepřiláká mladé, ale naopak zhnusí velký dav starých dam, které jsou opeře věrné. Chci chápat, že tím chtěl „básník říci“, že historie se opakuje a že si z ní neumíme vzít ponaučení. Proč nemohl mít Boris Godunov kulisy třeba podobné s Ivanem Hrozným??? Proč, proč? Proč nádherné ruské pravoslavné sbory zněly ve scéně z lešení a ne v chrámu Vasila Blaženého? Kam kráčíš, opero? Odpoví mi někdo?
Maria Saláková
Vloženo 21. 12. 2007





Pendolino na trase Ostrava - Praha

    Když sedím v tom u nás slavném vlaku a jedu na trase Ostrava - Praha, vždy mám chuť popovídat si s těmi, kdo jej pro České dráhy vybrali a koupili. Nebyl by to pro ně příjemný rozhovor. 
Foto    Ti zodpovědní patrně předpokládali, že do vlaku nastoupím poté, co mě k němu dovede asistent, který přebere můj deštník a kabát, abych mohla dovnitř a pohodlně se uvelebit na vyhrazeném sedadle. Asi mysleli, že jiný můj asistent bude na mne čekat v místě určení, třeba v Praze, a tam mi už na peronu nabídne jiný můj kabát a jiný deštník, abych mohla jít vhodně oblečená za svými zájmy, např. na domluvené pracovní schůzky. Takové asistenty samozřejmě nemám,  a protože se cestování zmíněným vlakem nemohu zříci (je přece jenom v Praze poměrně rychle, třebaže se místy krajinou hrozně loudá), musím počítat se zdoláváním  některých potíží. Nejinak tomu bylo nedávno. 
    Bylo sychravo a pršelo. Nastoupila jsem do Pendolina. Kabát provlhlý deštěm. Kam s ním? Není na výběr. Musím jej vtěsnat do uzoučkého prostoru mezi sedadlem a stěnou rychlíku a pak se o něj pěkně opřít. Že bude za chvíli notně pokrčený a já na schůzku s významným člověkem přijdu jako bezdomovec,  na to ti zodpovědní nemysleli. Jak jsem se v tom okamžiku podrážděnosti rozhlédla kolem sebe, viděla jsem zděšené oči elegantních žen a kupodivu i mužů, jejichž bezvadné košile a kravaty svítily do ranního šera. Všichni hledali vhodné místo pro své svrchníky. Někteří je pečlivě poskládali a s rozpaky zatlačili do zavazadlového prostoru nad hlavou, jiní položili na stůl před sebou. Viděla jsem i zděšený japonský pár a hlavně jeho mužskou část: Sympatický Japonec si musel stoupnout na okraj sedadla ve špinavých botách, prostě  jinak by na polici nedosáhl a bundu tam nenapresoval.  (Rychle zaháním vzpomínku na jeden německý autobus, který jsem viděla před několika léty. V zavazadlové části byl speciálně upraven, takže tam spořádaně visely na věšácích kabáty všech pasažérů. Pečoval o ně řidičův pomocník a ten dokonce pomáhal cestujícím i s jejich oblékáním.)
     Na každé zastávce Pendolina se situace opakovala v malých obměnách. A když po více než dvou hodinách jízdy z Ostravy konečně do vagónu dorazilo občerstvení na vozíku, který dosti neobratně tlačila půvabná dívka,  mnoho cestujících si znovu kladlo otázku, kam s ním. Mysleli tím opět kabát nebo bundu, které jim najednou překážely v koupi kávy či jiného nápoje. Položit je k oděvům na stůl se jaksi nehodilo, to by bylo příliš riskantní... Raději občerstvení odmítli.
   Já si dala kávu, ale …. další ouha! Nalitá z termosky, vlažná a bez vůně. Nic moc jenom za něco málo přes třicet korun. A víte jak dlouho jsem na ni čekala? Až  do Kolína! Měla jsem totiž smůlu v tom, že moje sedadlo se nacházelo ve voze číslošest.  Kdybych byla v sedmičce, možná bych už vůbec neměla šanci si ji dát.
   Co si stěžuji, že jsem mohla sama dojít do vozu, kde je bar?! Ano, ale to bych se musela přemístit s dvěma taškami a notebookem. Myslíte, že  ti zodpovědní, kteří Pendolino kupovali, by to takto udělali? Já neměla odvahu! Čert přece nikdy nespí! A jít se zmíněnými věcmi do vlakového mini baru, to by předpokládalo mít třetí ruku na držení kelímku s horkým nápojem a pít pak rychle ve stoje. Žádná pohoda.
    Protože pojízdné občerstvení v Pendolinu mnoho dobrot nenabízí, vozím si s sebou svačinu. Většinou ji pomalu jím a vzpomínám… na jídelní vozy klasických rychlíků Českých drah, kde jsem si tolikrát v minulosti pochutnala na dobrotách, jež nabízel jídelní lístek. To pak cesta do Prahy ubíhala, třebaže vlaky „spěchaly“ k cíli pomaleji než Pendolino.
    Cesta zpět do Ostravy byla téměř stejná (kávu jsem si mohla koupit už (!) u Kolína, abych vůbec nějakou měla). V ten den jsem ovšem byla velmi ráda, že do mého vozu nenastoupil oddíl sportovců s naditými taškami ve velikosti lodních kufrů, jak tomu bylo v srpnu, kdy jsem se vracela z dovolené. Tehdy je rozložili v uličce (na polici nad sedadly nemohly vejít ani náhodou a taktéž do prostoru, který je vyhrazen pro nadměrná zavazadla) a já se v jednu chvíli chtěla proměnit ve včelku Máju. Jenom proto, abych mohla vzlétnout a rychle se dopravit na WC bez překážkového běhu.  Že je to problém i v jiných vlacích? Částečně, ale od Pendolina jsme přece očekávali, že za vynaložené peníze nabídne všechno na lepší úrovni než „starý“  rychlík.
    Nakonec:  Prostředí vlaku bylo i při mé poslední jízdě čisté, na záchodě nechyběl toaletní papír. Do Ostravy mě však Pendolino dopravilo opět se zpožděním. Pro 15 minut si ale nesmím naříkat, ne?! Zvláště když mi na cestu domů ještě před vystoupením z vlaku jeho posádka věnovala písničku s pozvánkou na Stodolní ulici. Další ouha! Nemohla předpokládat, že já bych si raději dala Janáčkovu Sinfoniettu. V Praze mě přece vítal Smetana s Vltavou a taky se v tom městě nenarodil. To už ale není výtka, vážené ČD, jenom otázka mého osobního vkusu.

  Eva Kotarbová

Vloženo 17. 11. 2007 







Na Zámecké
 
     Rozhodla jsem se zdarma zapůjčovat lodičky. Ano, opravdu. Ale pouze pánům, takže sháním boty od velikosti osm nahoru. Mám s tím trochu problém, ona ta nabídka v těchhle číslech není moc široká, ale je to nutné…Proč? To máte tak…
Černajová   Už pár měsíců centrum Ostravy zdobí opravená, nově vydlážděná Zámecká ulice, neobvyklé osvětlení, které ji lemuje, bylo opravdu vybráno vkusně, nenapodobuje historii, ani není příliš avantgardní a celkový pohled lahodí oku. Oproti výkopům a narušenému asfaltu, který nás, Ostravany strašil v bezesných nocích ještě před rokem, je to velmi příjemná změna. Pak dojdete na náměstí, nově otevřené, dlouze rekonstruované, archeology důkladně překopané a městem „zafinancované“ a trochu se leknete té nekonečné dlažební šedé, která vašim zrakovým buňkám evokuje stádo slonů afrických po přemnožení.  Pak si řeknete…proč ne, je jasné, že až nově zasazené stromky pochopí, k čemu jsou tady určeny, začnou aktivně tvořit chlorofyl a předhánět se, který z nich vyprodukuje více listů, bude nudná šeď zpestřena příjemnou a svěží zelení. Dočkej času, jako vegetarián čočky, řekne si pozitivista. Zadíváte se na ze země občas stříkající vodotrysk a nevíte, jestli se jedná o pitítka pro obry nebo centrální kašnu. Nějak vám tam chybí opěrné body pro zrak. Ale proč bychom měli mít dominantu náměstí nějak viditelnou, stačí, že ji tušíme a to přeskakování kaluží na zemi je jenom drobná nepříjemnost. Stejně v létě rychle vysychají.
    Máte půlhodinky pauzu, tak se posadíte na lavičku, chcete si zarelaxovat, protáhnout nohy…ale ouha, není se o co opřít. Lavička má sice sedátko, ale už ne opěradlo. A tak zpevníte záda (je to koneckonců zdravé, že?), jako dáma přehodíte nohu přes nohu a setrváte pár minut v tomto nepohodlném posedu. Ne moc dlouho, protože déle tu vařečku v zádech nesnesete. Poté vstanete, přesunete váhu na špičky, dbáte, aby se podpatky nedotkly dlažby, přeskakujete louže vody z „kašny“ a drobounkými krůčky japonských tanečnic, které trápí akutní střevní potíže, se přesunujete do Prioru. Bohužel ale potkáte známého, který na vás nečekané zavolá: „Nazdar, ženská, tebe jsem neviděl sto let! Jak se máš?“ A na neštěstí je zaděláno.
    Moment překvapení způsobí, že se na vteřinu přestanete hlídat, zapřete botu do podloží a o chvíli později si masírujete natlučená kolena a prohlížíte odlomený podpatek. Proč? Protože architekt, který  náměstí navrhl, je prokazatelně muž. Což by samo o sobě nevadilo, pokud by alespoň občas nosil lodičky. Muži jsou tvořiví a tvůrčí a mají spoustu jiných vlastností, které je předurčují k velkým činům. Bohužel ale taky jednu dost nepříjemnou - někdy nevnímají, že svět není tvořen POUZE muži. A tak zhruba padesát procent ostravské populace je díky tomu donuceno přeskakovat dlažbu po špičkách, kličkovat a krokovat, protože podpatek, zaražený mezi špatně vyspárované dlažební kostky, dokáže spolu s energií do kroku vloženou proměnit nové lodičky od Bati v předloňský, denně používaný model na odpis a vaše kolena na „smirglpapírem“ ohoblované kosti.
   Proč jsou obzvláště na Zámecké ulici spáry mezi kostkami téměř prázdné, to pravdu nevím. Napadlo mě, že jde ve své jednoduchosti o geniální drenážní systém. Naprší, ale voda na ulici stát nezůstane a je okamžitě odváděna tisícovkou mezidlažebních kanálků do nejbližší kanalizace.
   Ach jo, co já si pořád stěžuji, že jo? Já…obyčejný konzument denně krokující Zámeckou po špičkách. Že si mám obout tenisky? To bych mohla. K firemnímu elegantnímu kostýmku se budou skvěle hodit.

   Tak pánové, kdopak si přijde půjčit ty lodičky?  V polední pauze „u kašny“… Poznávací znamení - kolenní návleky!
Vladimíra Černajová
Foto: archiv autorky

Vloženo 20. 10. 2007







Všem, jejichž hlas je slyšet

   Výzva byla zveřejněna dne 21. 9. 2007 v rámci konference „Matematika – základ evropské vzdělanosti“, která se konala na Univerzitě Hradec Králové. Její text zformuloval doc. RNDr. Jindřich Bečvář, CSc., z katedry didaktiky matematiky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
   Obracíme se na všechny, kteří vystupují v televizi a v rozhlase, píší do novin a časopisů, poskytují rozhovory atd., zkrátka na ty, „jejichž hlas je slyšet“. Zamyslete se prosím nad následujícími řádky.
   V poslední době pozorujeme značný nárůst nepoctivosti, nezodpovědnosti, bezohledného kořistění, agresivity a vulgarity. Společnost se tvrdě orientuje na okamžitou spotřebu, na rychlý a bezpracný úspěch. Hodnoty, které byly po staletí považovány za „skutečné“, jdou stranou. Tato situace není specifická jen pro naši zemi, jedná se o celosvětový (euroamerický) vývoj, který u nás probíhá rychleji, neboť „doháníme, co jsme zameškali“.
   Na řadě škol jsme svědky soustavného snižování požadavků na znalosti a dovednosti. Ve sdělovacích prostředcích je často zpochybňována role paměti ve vzdělávání, smysl výchovy ke kázni a společenskému chování, důležitost osobního úsilí a význam zodpovědnosti. Cožpak si již nikdo neuvědomuje, že vzdělání a vzdělanosti člověk dosahuje dlouhodobou, soustavnou a cílevědomou činností?
   Pokles úrovně vzdělanosti vnímáme s obavami. Absolventi základních, středních i vysokých škol mají dnes podstatně horší všeobecný rozhled než generace jejich rodičů. Ochota a tedy i schopnost porozumět světu, který nás obklopuje, je čím dál menší. Výrazně poklesla chuť pochopit přírodovědné i společenské jevy, vyznat se v historii, literatuře a výtvarném umění, vnímat současnost v kontextu historického a kulturního vývoje lidstva. Mnozí dnešní maturanti mají vážné problémy s vyjadřováním i s pravopisem, se základními početními úkony, nejsou schopni řádně porozumět psanému textu, sepsat smysluplný odstavec, neznají základní historická fakta, nemají ponětí o nedávném vývoji naší společnosti. Tzv. počítačová gramotnost je často chápána pouze jako úspěšné zvládnutí počítačových her, brouzdání po internetu a v lepším případě též pochopení základů jednoho textového editoru.
   Jsme malý národ a malý stát. Máme-li obstát v Evropě a ve světě, musíme se o to usilovně snažit. Nechceme-li se stát pouze levnou a podřadnou pracovní silou, musíme se intenzivně vzdělávat a vytrvale a soustavně rozvíjet své znalosti a dovednosti. Tedy to, co je ve sdělovacích prostředcích často zpochybňováno a zatracováno. Nedostatečná vzdělanost a malý všeobecný rozhled vede k degradaci populace na nemyslící dav spotřebitelů všeho možného i nemožného, vytváří živnou půdu pro nejrůznější podvodníky, extremisty, je zdrojem ignorance a agresivity vůči lidem i přírodě.
   Obracíme se proto na vás, na všechny, jejichž hlas je slyšet.
  Uvědomte si, že se značnou měrou podílíte na utváření atmosféry v celé populaci, že svými názory ovlivňujete hlavně mladou generaci. Snažte se proto orientovat společnost k cílevědomému vzdělávání, k odpovědné a uspokojení přinášející práci, k úctě k tradičním hodnotám. Pečlivě zvažujte svá slova, která pronášíte o školství, vzdělanosti a vzdělávání. Mějte na paměti, že je rychlejší a jednodušší bořit než stavět. Snažte se proto být konstruktivní a motivovat pozitivními příklady.
   Nezapomínejte, že zejména vy, jejichž hlas je slyšet, máte odpovědnost za naši budoucnost.
   

Vloženo 5. 10. 2007







Jenom aby Ostrava nebyla v budoucnu discount

   Před několika léty (asi kolem r. 1998) zastupitelé městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz vedli delší diskuzi, zda umožnit výstavbu nákupního střediskaKotarbová francouzské společnosti Carrefour v místě, kde byly ruiny plochodrážního Stadionu odborářů. Mnozí zástupci občanů hájili zájmy malých podnikatelů - obchodníčků, pro které byli expanzivní Francouzi neporazitelnými konkurenty, jiní zastupitelé své plány obhajovali např. tím, že společně s novými prodejními plochami získá město Ostrava bez vydání vlastních peněz i nová parkovací místa a upravené komunikace v bezprostřední blízkosti objektu nazvaného Futurum. Nakonec se přece jen začalo stavět. Šlo o velkou investici za 800 milionů korun. Poměrně nedaleko historického centra Ostravy, podél části rušné Varenské ulice, pak bylo v květnu r.  2000 otevřeno prodejní středisko, jehož venkovní architektonická podoba příjemně překvapila, stejně jako moderní interiér. Myslím si, že velmi mnoho lidí se tam dobře cítí, ať už při nákupech, nebo posezení v tamních "hospůdkách", třebaže v zimních měsících je někdy v prostoru před bufety nevhodně rušno, díky určitým skupinám lidí, kteří jsou příliš hluční a neumějí se chovat...
  V roce 2001 se součástí komplexu stalo také multikino Cine Star s několika sály, které „převálcovalo“ v té době omšelé zbytky kdysi rozsáhlé sítě ostravských kin, a přilákalo do svých křesel tisíce návštěvníků. (Já už tam dávno ale nechodím, protože mě štvali ti, kteří hlasitě konzumovali slané brambůrky či křupky a srkali coca-colu, zatímco právě vrcholila dějová zápletka filmu.)
  Carrefour sice z Česka nedávno vycouval, ale firma Euro Mall Centre Management s.r.o. se postarala o to, že se prodej a další činnosti v objektu Futurum a okolí nezastavily.  
  Proč to vlastně všechno připomínám? Vysvětlení: 26. září 2007 byla otevřena nová obchodní zóna Futurum, tj. prostory pro dalších dvanáct obchodů, spojených v jeden celek (stojící naproti multikinu), doplněný četnými parkovacími místy.  
   Zvědavost mi nedala a já se v ten den vydala lovit fotografické záběry ještě dříve, než začal koncert skupiny Buty a v programu také ohlášená, slavnostní laserová show. Ještěže jsem na místo dorazila odpoledne! V podvečer a večer bych totiž moc dobře neviděla na novou „chloubu“ komplexu Futurum. Na tu hangárovou hrůzu, kde se o architektuře nedá vůbec mluvit! Byla jsem dost šokovaná, takže jsem si při focení mnohokrát zamumlala: Kdo to dovolil? Kdo to povolil, aby nedaleko historické části Ostravy bylo postaveno něco tak nenápaditého a primitivního, což má zakrýt tu a tam nahozená, křiklavá barva? Kdo povolil ty obchody v "krabicích",  které připomínají větší plechové garáže, jaké se mnohde z nouze stavěly v 60. letech minulého století?
  Prý jednou bude Ostrava opravdovou evropskou metropolí, slibovali politici před loňskými volbami a ještě před těmi předchozími. Že by ty "krabice" byly tím správným krokem za naznačeným cílem? Pochybuji a je mi smutno. Nechci, aby město, kde jsem se narodila, bylo zaplaveno nekvalitou, aby bylo, anglicky řečeno, discount - čili podceňováno. Při pohledu na ty nové obchody nevěřím,  že budu brzy občankou výstavné a přitažlivé metropole, kde návštěvník obdivuje i skvosty moderní architektury. Kéž bych se mýlila!
Text a foto: Eva Kotarbová

Futurum      Futurum 2


Vloženo 27. 9. 2007








Soukromý pozemek: Vstup přísně zakázán!

   Než jsem se jel s ženou Pavlou léčit do Beskydského rehabilitačního centra v Čeladné, přečetl jsem si v bulváru, že tato valašská obec je českým Beverli Hills. A skutečně. Centrem je hřbitov, kostel, exkluzívní hotel Prosper a pak pár zhruba pěti až desetimilionových apartmánů a haciend, v nichž si užívají např. Olšerhokejisté Čechmánek či Čajánek i paní expremiérová Topolánková a další celebrity.
   Pochopil jsem, že všichni tito těžce pracující podnikatelé potřebují někde odpočívat, mít své bazény, sauny či golfová hříště s elektroautomobily pro horních deset tisíc. Obci Čeladná zde snad patří jen informační středisko s klíčem od veřejného WC. Jako v Chevaliérových Zvonokosech. Všechno, kam našinec dohlédne, je soukromé panství.
   Nebylo těžké spočítat, že na několika hektarech tohoto malebného kraje pod ještě malebnějšími hřebeny s Lysou horou, Smrkem, Ondřejníkem či Kněhyní a Radhoštěm se nachází minimálně tucet malých či velkých cedulí s důraznými nápisy: Soukromý pozemek: Vstup přísně zakázán.
   Chápu; můj dům, můj hrad, ale že bych jako no privat nemohl vstoupit ani na obyčejnou louku či se mrknout po houbách doCedule lesíku? Anebo na ostružiny do remízku asi padesát metrů od léčebného domu Polárka...?
   Byly to nádherné tři týdny. Perfektní zdravotní personál, který zřejmě pracoval metodou chozrasčotu. Většinou dívky, tedy rehabilitační a zdravotní sestry, které nás opečovávaly jak mimina a ještě se každý den měnily v univerzální personál. Chvíli byly pokojské, chvíli kuchařky, obsluha v jídelně či uklízečky, ale hlavně masérky, fyzioteraperutky, cvičitelky či operatérky při elektroléčbě nebo zmrazování na mínus 120 stupňů Celsia.
   Jak říkám, nádhera, jen škoda těch depresí, že nás na každém kroku blokovaly výstražné cedule. Naposled jsem měl stejně nepříjemný pocit kolem Jeruzaléma, na Golanských výšinách nebo u Ramalláhu, kde se to jen hemžilo cedulkami: Nevstupovat! Pozor miny!

   P.S.: Mezi námi, milionáři, té špatně posečené louce s nevyvedenými pískovišti bych rozhodně neříkal golfové hřiště. V jihoafrickém Sun City jsem viděl jinou parádu i s tuctem těch nejlepších golfistů světa...
Text a foto: Břetislav Olšer
Vloženo 26. 9. 2007









Zdravím, zdravíš, zdravíme

   Nevládnu dobře cizími jazyky a tak na svém četném putování v cizině při styku s místními lidmi se především ze široka usmívám a snažím se každého přívětivě pozdravit. Pozdravem člověk říká jinému exempláři svého druhu, že přichází v míru. Pozdravem oznamuje, že nechce toho druhého nijak ohrozit a způsobit mu újmu.
   Když jsem byla ještě malinká a moji rodiče nás někam posílali, tak nás učili: „Napřed pozdrav, pak řekni, kdo jsi a pak, co si přeješ."  Venkovské domy se Salákovázavíraly na petlici jenom v noci, žádná vrata ve vesnici nebyla zamknuta, protože ani neměla zámek. Většina vchodů neměla zvonek nebo klepátko. Jen voříšek na dvoře hlasitě štěkal, aby upozornil, že je v dosahu někdo cizí. Všichni lidé ve vesnici byli „strejček a tetička“, všichni nás vychovávali a všechny jsme museli poslouchat a zdravit. Když jsme někomu něco vyvedli, tak než jsme došli domů, už na nás některá dobrá duše požalovala a nářez řemenem nás neminul. Učili nás k vzájemné úctě a úctě ke starým lidem. Zvykově jsme vykali všem i rodičům. I lidé, kteří žili s dobytkem, nemluvili hrubě. Nežila jsem v malinké vesničce, jak by se na první pohled zdálo, ale jsem rodák z městečka o tisíci obyvatelích.
  Není to tak dlouho, nějaké půlstoletí, dvě generace a je všechno jinak. Vesničtí lidé jsou „zariglovaní“ za sedmi zámky. Když vás náhodou někdo cizí s úsměvem pozdraví, tak se přímo leknete. Co se to s námi, českými lidmi, stalo?  Dobrá, namířili jsme si to „do Evropy“, ale opravdu? Nenamířili jsme někam jinam? Kde je problém? Teď budu dávat příklady.
   Velká parta českých turistů, přímo celý autobus, je ubytován v Hotelu Formule F 1 v Londýně. Ve skupinách na poznávací zájezdy jezdí většinou starší lidé, kteří po většině nejsou dobře jazykově vybaveni, sami se vycestovat bojí a v neposlední řadě rozhodují peníze. Nejlevnější ubytování, památky, do kterých je drahý vstup, se obchází jen z venku. Z letošního poznávacího zájezdu do Londýna jsem si jako hlavní organizátor a průvodce přinesla přezdívku Ušetřená libra. Hotely F 1 patří k tomu nejlevnějšímu ubytování, co je  vůbec v Evropě k mání, podmínkou jsou ovšem plně obsazené malinké třílůžkáče. Do takové třípodlažní F 1 se vejde několik autobusů. Záchodky a sprchy jsou společné na chodbách. Národnost ubytovaných se na chodbách pozná okamžitě. I ti nejrozjívenější a nejhlučnější angličtí či francouzští výrostci vás na chodbě vždy zdraví, přidrží dveře. Česká „děťátka“ se ale vůbec neobtěžují. Ta jsou vychována tak sebestředně, že pozdrav by je asi degradoval.
   Po dvouhodinové štrapáci v lese u Sněžného na Vysočině, bez živáčka, si musíme vyhnout na úzké cestičce s protijdoucími mladými lidmi (dokonce umí chodit!). Nás několik už je ve věku „Ty, dobře vypadáš!“. Nepozdraví, neusmějí se, nepoděkují! Je to normální?
   Funím velikou námahou v horském terénu kolem jezera Gjende (Norsko). Každý, kdo jde v protisměru (je pěkné počasí a tak protijdoucích není málo), se usmívá  a zdraví  „Haj“. Někteří se snaží dokonce zapříst hovor. Se mnou si opravdu „popovídají“.
   V tropickém prostředí, vedru a vlhku po uzoulinké pěšince šplhá do prudkého kopce kopa českých turistů ke klášteru Panny Marie v Sumele (Trabzon – Turecko). Jako správná bába Pajdavka jsem mezi posledními. Proti nám jde dolů velká skupina černých  mužských, snad kurdů, ze kterých jde strach, těžce si vyhýbáme. Všichni zdraví, všichni se usmívají, případně pomáhají zdolat těžké stupně kamenů.  Naše patra je tak rozradostnila, že než se dostali až k nám na konci, tak už si málem padáme do náručí.  I to umí pozdrav a úsměv.
   Jezdit městskou dopravou v ranní špičce společně s našimi mladými je fakt zážitek. Při nástupu do trolejbusu už vidím sedět známé obličeje. Sedí rozvaleni, že kolem nich už nikdo neprojde. V lepším případě mají v uších na plné pecky puštěné přehrávače s hlasitým dusdus, kterým obšťastňují všechny spolucestující. Že by pustili někoho sednout, ani berle, ani slepecká hůl! To dělají, že nevidí. Dívčina krásná jako obrázek, sice podle mne příšerně přestrojená, na sousedním sedadle má pohozenou tašku. Zkuste ji poprosit, zda by si jaksi tu tašku mohla dát na klín. Ten slovník!!  Pak jsem nucena přestoupit do tramvaje, která je obsazená žáky několika učilišť, které jsou v mém směru. To je až k nevíře! Přece ty děti mají nějaké rodiče, kteří je snad vychovávají. Co na to říká škola? Vždyť se jich musí učitelé bát!   
   Někde jsem slyšela, že člověk je starý, když se začíná hádat v dopravních prostředcích. Není to tak dlouho, co jsem nevydržela, a hochovi, který měl nohy napříč tramvaje, jsem pravila: „Dovolíš, já bych si postoupila, dál je volno.“ Odpovědí mi byl ryk. „Komu tykáš!“ Na to jsem pravila něco v tom smyslu, že kdyby se choval slušně, tak bych si to nikdy nedovolila. A doporučila jsem mu, že by si mohl ty nohy natáhnout ještě dál. Dověděla jsem se, že stáří není žádná zásluha a co si o sobě myslím. Celá rudá a rozlítostněná jsem raději opustila kolbiště a vystoupila na další zastávce. Ostatní cestující se dívali na zem nebo z oken. Nikdo ani nepípl na mou obhajobu.
   Na zastávkách se nesmí kouřit. Kouří zásadně velice mladí lidé a především dívenky, zkuste jim něco říct. Vážně to zkuste. Zkuste nějaké cizí dítě pokárat. Stačí to v paneláku, kde bydlíte, kde vás všichni znají a kde jste 20 let předsedou samosprávy a kde hlavně vaší zásluhou „šlape“ panelák, jak má. Na chodníku před osmipodlažním domem se motá delší dobu nějaký velký pes (bez náhubku, bez vodítka), ptám se přicházející 19leté slečny: „To je Váš pes?“ Je to na jejich psa trochu podobné. Odpověď: „Co je ti do toho, ty p...čo.“  Že by někdy pozdravila, že by si někdy očistila boty. Když její maminka odjela kamsi a ona zůstala sama doma s partou stejných individuí, nespal celý panelák. Domlouvala jsem její mámě, že to tak není možné. Dověděla jsem se stejným slovníkem, kterým mluví její dcera (to je, prosím, zdravotní sestra), že její dcera má nárok takhle oslavovat. Argumentovat tím, že kdyby takhle slavilo všech 100 bydlících v domě, tak se nevyspíme nikdo, je naprosto zbytečné. Myslíte, že je to tím, že města jsou anonymní a že je to vlastně už další nevychovaná generace? Velice často procházím některou z vysokých škol a vysokoškoláci se chovají stejně. Že by někdy pozdravili, že by přidrželi dveře. Dokonce i slovník mají podobný s učni.

   A přece mi teď svitla naděje. Nejsou všechny davy mladých lidí stejné, o jednotlivcích nepochybuji. Viděla jsem nedávno pohromadě 6000 mladých lidí. DavyDokonce jsem někde zaslechla jejich průměrný věk - 20,3 roku, kteří ke své zábavě nepotřebovali ani alkohol, ani cigarety, ani jiné drogy a ani nepředstavitelný rámus, kterému říkají hudba. Které nemusel hlídat kordon po zuby ozbrojených policistů, po kterých kupodivu nezůstal na zemi ani jeden papírek, natož obrovská kupa nepořádku jako po technařích. O těch nás televize nikdy nezapomene informovat!  Byl to pro mneDavy 2 nezapomenutelný zážitek. Tito mladí lidé se organizovali sami, pomáhali si, byli na sebe hodní. Kde se ten týdenní zázrak konal? Bylo to celostátní setkání mládeže na poutním místě Klokoty u Tábora. Náplní mé práce bylo celý život něco organizovat. Ale nasytit, přepravit a někde nechat přespat 6000 lidí, je nad mé chápání. Viděli jste někdo o nich zmínku v našich sdělovacích prostředcích? Zato je všechen tisk a televize přecpán takovými pořady a zprávami, které dávají návod, jak lhát, krást, vraždit a ještě ukážou, že tohle jednání je beztrestné, že to vlastně standard. Kdo má na dražšího právníka, ten vyhrává. U soudu se nehledá spravedlnost, soud je přece hra!
   Náhodou jsem byla přítomna na setkání malé skupiny mladých lidí, kněží – misionářů. Neumím ani popsat, jak úzko mi bylo z jejich povídání.  Jeden z nich se vrátil po pěti letech z Konga, druhý, mediálně známější, otec Roman Musil byl na skok doma ze Zátoky slepic na Haiti, další se vrátil s Charitou z Čečenska atd., atd. Tak propastné podmínky! A tak propastný rozdíl mezi mladými lidmi. Jedni neví, jak by zabili čas. Druzí se snaží, seč jim síly stačí, aby lidé, tam daleko, dostali alespoň jednou za den najíst.
   Nerozumím tomu, nechápu! Takže alespoň pro začátek, naučme děti zdravit. Nebuďme lhostejni ke svému okolí. Umějme se zastat slabších. Ozvěme se. Nenechejme si všechno od grázlíků líbit. Kde končí právo jednoho, začíná svoboda druhého... Asi jsem už moc stará a naivní.  
Text a foto: Ing. Maria Saláková

Foto autorky článku: Eva Kotarbová

Vloženo 20. 9. 2007
 

Názory na článek