Dajana Zápalková: Literáti mají webové stránky
Dajana Zápalková: Pochování basy v Hodoňovicích
Eva Kotarbová: Zdařilý návrat spisovatelky a výtvarnice Gabriely Kopcové do Ostravy
(re): Dvě nové knihy Richarda Sobotky
František Vaníček: Zápalková křtila první prózu
Eva Kotarbová: Hlásíme se ke Dni poezie
Miloslav Oliva: Cesta z hořícího kruhu
Dajana Zápalková: Poděkování sv. Hubertovi
Dajana Zápalková: Řezbařina to je dřina ...
Dajana Zápalková: Kdo má židli, bydlí
Richard Sobotka: Malíři Blanka a Antonín Ličmanovi - aneb půvab ženského těla a sólo pro Vivaldiho
Fenomenální muzikantské triotéma Novinářská etika z pohledu studentů
Dajana Zápalková: Lašský smíšený pěvecký sbor Baška od včerejška k dnešku
Richard Sobotka: Robert N. - na skok doma
Richard Sobotka: Janošíkův dukát 2007
Richard Sobotka: Pulčín - jeden z nejkrásnějších koutů v naší republice
Richard Sobotka: Oživený věhlas výroby metylovických bičů
Miroslava Mikušková: Ostravský strakáč
Lydie Romanská: Málokdy se stane
Kladivo na lidskou pověrčivost aneb Nenaplněná hrozba
černého pátku
Únorovou revue v Kulturním centru Poruba zamýšlela Bezejmenná
skupina mladých ostravských autorů jako lehce neuctivé vystoupení vůči tradici.
Tedy takové, která hrozí zatmívat rozum a naplňovat člověka zbytečnou úzkostí.
Datum se pro takové téma vyloženě nabízelo, vždyť se jednalo o pověstný „pátek
třináctého“. Mimochodem, za měsíc ho tu máme zas, tentokrát ovšem bez onoho
tvůrčího koření.
Bezejmenná skupina přistupovala ke svému
dalšímu pořadu s množstvím
drobným inovací. Je pochopitelné, že program
založený na pásmu literárních a
hudebních autorských vystoupení nijak
zásadně variovat nelze. Prosté
střídání
autorských čtení a muzikantských vstupů
zúčastněných kapel, na něž je pravidelné
publikum už zvyklé, se tentokrát členové Skupiny
pokusili ozvláštnit např.
zařazením premiéry drobného
komediálního dramatu Kovboj K. z pera prozaika
Martina Müllera. Návštěvníci byli hned u
vchodu pohoštěni speciálně
připravenými „dekadentními“ jednohubkami,
které nikoho neodradily ani navzdory
své brčálově zelené barvě. Příležitost
k aktivnímu „zásahu“ do programu
pak dostali ve druhé půli večera, při poznávací
soutěži básnických textů. Ten,
kdo rozpoznal verše interpretované na jevišti
Janou Balcarovou, získal coby
cenu zvláštní výtvarnou koláž, při
jejíž tvorbě jsem využil mimo jiné materiály
i mléčnou čokoládu. Tedy malý umělecký
„artefakt“, který, nenasytí-li ducha,
může snad částečně zasytit alespoň žaludek.
„Černý pátek“ s Bezejmennou
skupinou znamenal více než dvě hodiny
strávené ve společnosti krásného
jazyka a dobré hudby. Na jevišti se postupně
představili: Veronika Špornová, Karel Čížek,
Martin Müller, Jan Ostřanský,
Daniel Ševeček, Marcela Božíková, Karel
Kvašný, Lukáš Bárta, skupiny TŘI a
Dříve dva.
Pokládáme za obrovské štěstí
a zároveň za velmi nadějný a výmluvný
fakt, že i přes právě začínající
jarní prázdniny se Bezejmenné skupině podařilo
i tentokrát zcela vyprodat sál porubského
Kulturního centra! To představuje
více než stovku zájemců o současnou literaturu a hudbu
vznikající
v Ostravě stranou zájmu médií. A když
dodám, že naprostá většina publika
byla tvořena středoškolskými studenty, lidmi vlastně
„dosud nehotovými“, pak je
snad mé nadšení o to pochopitelnější
a oprávněné.
1. Básník Karel Čížek ochutnává speciální "dekadentní" likér.
2. Zpěvák skupiny TŘI Ondřej Hrbáč.
3. Básník Lukáš Bárta předčítá své nové verše.
Vloženo 16. 2. 2009
Mladí jsou pro novinářskou etiku
Počátkem loňského listopadu se Syndikát novinářů, Regionální rada v Ostravě, rozhodl uspořádat soutěž na téma Novinářská etika z pohledu studentů, a sice pro posluchače bakalářského oboru mediální komunikace na havířovské pobočce Vysoké školy hotelové Praha. Ze všech soutěžních prací bylo zřejmé, že některé hrubě neetické články v různých bulvárně laděných médiích se mladým lidem vůbec nelíbí. Studenti si vesměs k zhodnocení vybrali materiály z nedávné minulosti. Jejich autorům doporučili více ohleduplnosti a skutečné informovanosti, aby čtenáři nebyli stále uváděni v nemístný úžas a omyl.
Soutěžní práce hodnotila nejen jejich vyučující praktické žurnalistiky Hana Kuchařová, ale další členové Regionální rady SN v Ostravě. V prosinci byly vítězům předány ceny. První místo porota přiřkla studentce Šárce Kolkusová z Karviné a a druhé Jiřímu Beilnerovi z Opavy. Třetí cena nebyla udělena. Akci finančně podpořila firma Severomoravská plynárenská.
Regionální rada SNO chce podobnou soutěž opakovat i v letošním školním roce a míní do ní zapojit další školy.
Vloženo 7. 1. 2009
Vítěz projektu Občanská volba - Prazdroj lidem
Musicale v Olomouci, na kterém se pěvecký kolektiv umístil v bronzovém pásmu, a
neméně vynikající prezentace na podzimním festivalu v Českém Těšíně. S
mimořádně příznivým ohlasem se rovněž setkaly vánoční koncerty nejenom
na frýdeckém zámku, v kostele ve Skalici a kapli v Hodoňovicích, ale také v
Čechách v městě Luby u Chebu a v Kraslicích.
Především však sbor potěšilo
neočekávané prvenství v náročném
soutěžním
projektu Občanská volba - Prazdroj lidem, ve kterém
uchazeči mohli získat
finanční prostředky pro svou činnost. Do soutěže se v r. 2008
přihlásilo
několik desítek zájemců z různých míst
našeho regionu. Už to, že projekt LSPS
byl zařazen do užšího výběru mezi 25
soutěžících, byl úspěch.Podporu pro činnost sboru mají v Bašce zpěváci opravdu štědrou, přesto požadavek na zakoupení nových šatů pro ženy a obleků pro muže z prostředků obce by mohl být jen těžko realizován. Stávající oblečení mají zpěváci již více než dvacet pět let, a proto delší dobu usilují o získání peněz na nové oblečení. Už také proto, že se pěvecký kolektiv zúčastňuje prestižních mezinárodních soutěží a festivalů, kde úspěšně representuje nejen Bašku, ale i náš kraj.
A konečné výsledky soutěže Občanská volba - Prazdroj lidem sboru velmi pomohly. Nejen že se počtem 2814 hlasů umístil na prvním místě, ale hlavně získal požadovanou finanční částku ve výši 165 760 Kč na nové oblečení. Určitě k tomuto vynikajícímu výsledku přispěly kromě hlasů příznivců z Bašky, i ty z mnoha dalších míst ČR. Z výsledků mají radost samozřejmě všichni zpěváci, stejně jako dirigentka Mgr. Janina Ptaková, která ke zkouškám a na vystoupení přijíždí až z Havířova, a předseda sboru Michal Válek.
„Také pro rok
fv, kot
Literární historik PhDr. Libor Knězek, CSc.,
člen ostravského střediska Obce spisovatelů, je novým
nositelem Ceny hejtmana Moravskoslezského kraje. Z
Frenštátu si pro ni přijel 9. prosince
2008 do Nové síně Galerie výtvarného
umění v Ostravě. Významné ocenění obdržel z
rukou hejtmana Jaroslava Palase za knihu Cesta z
hořícího kruhu, přibližující život a
dílo spisovatele Pavla Tobiáše (který v
závěru vysokoškolského studia onemocněl obrnou a
do konce života byl upoután na invalidní vozík).
Knězkova literárněhistorická publikace vyšla u
příležitosti Tobiášových nedožitých
75. narozenin. Pavel Tobiáš byl jedním z
prvních autorů, kteří do literatury vnesli téma
zdravotně postižených lidí.Ceny hejtmana Moravskoslezského kraje se již několik let udělují tvůrcům popularizujícím životní problémy handicapovaných občanů a myšlenku jejich integrace do společnosti Ocenění za rok 2008 také získali: ing. Pavel Löffelmann za filmový dokument Verše pro dvě ruce, který je netradičním ztvárněním veršů sluchově postižené básnířky Elišky Vyorálkové, přeložených do znakového jazyka. Dalšími oceněnými byli Roman Gábor (klient domova pro osoby se zdravotním postižením a mentálním postižením) za kolekci obrazů a Marie Zachařová( klientka pobytové služby Oáza pokoje ve Frýdku-Mlístku) za keramické dílo Proměna nálady.
Vloženo: 13. 12. 2008
Letošní rožnovská líheň fejetonů
Slavnostní vyhlášení výsledků 15. ročníku literární soutěže Rožnovský fejeton a Klíček 2008 proběhlo 4. prosince v krásném prostředí galerie Městské knihovny v Rožnově pod Radhoštěm. Porota vybírala ze 49 soutěžních prací. Ocenění předával spisovatel Richard Sobotka a další významné osobnosti města. První cenu v soutěži Rožnovský fejeton získal Pavel Tomeš z Brna za Moje nejlepší kámošky obalené igelitem, čestná uznání byla udělena
Vojtěchu
Konečnému ze Stonavy za Fejeton z ranní mlhy, Vladimíře
Černajové z Ostravy za soutěžní příspěvek Od
civilizace k době kamenné a Janu Holečkovi z Nového
Jičína za fejeton Ta naše mluva česká.V soutěži Klíček, určené pro studenty, byli oceněni: Kamila Valová (Valašská Bystřice), Romana Krištofová (Horní Bečva), Zuzana Mazáčová (Rožnov) a Donika Zůbková (Rožnov). Čestné uznání za fejeton Niepowodzenia mlodziežy získala také studentka Natálie Zielinská z Ekonomické školy ve Šremu (Polsko).
,,Většina soutěžních prací byla na velmi dobré a celkově velmi vyrovnané úrovni, takže pro porotu bylo dosti náročné určit konečné pořadí. Anonymita autorů soutěžních prací byla dodržena až do posledního okamžiku a teprve po určení posledního oceněného příspěvku byly obálky se jmény účastníků soutěže rozlepeny, " uvedl za porotu spisovatel Richard Sobotka.
Kromě diplomů a cen obdrželi studenti repliku historického klíče (práce uměleckého kováře Vladislava Holuba). Oceněné fejetony byly otištěny v almanachu a vítězné práce přineslo i aktuální vydání čtrnáctideníku Spektrum Rožnovska. Během slavnostního podvečera je přečetli studenti Gymnázia v Rožnově pod Radhoštěm, které k vystoupení připravila profesorka Iva Kolářová.
Soutěže zaštítil rožnovský T klub - kulturní agentura, městský úřad, městská knihovna a Obec spisovatelů Praha.
1. V galerii knihovny, 2. Richard Sobotka s Pavlem Tomešem, 3. diváci, 4. oceněná autorka Vladimíra Černajová z Ostravy
Vloženo 5. 12. 2008
Aréna, větrné mlýny a poezie
Na pořadu Ostrava město poezie, komponovaném z ukázek díla současných autorů ostravského střediska Obce spisovatelů, jsem byl 24. listopadu 2008 už potřetí. Nemám tedy žádnou bulku a cítím se dostatečně oprávněn hodnotit. Vezmu to zcela stručně, z hlediska impresionistického (jako Miroslav Stoniš v první ukázce večera).
V Aréně se mi líbí. Ta obýváková atmosféra na jevišti, jednou houpací křeslo, tentokrát sofa a almary z Kafkova brka, které se tu inscenuje
s obrovským úspěchem
a já osobně jej viděl dvakrát, dokonce brzy po sobě. A
lahvinka vína. Řekl bych, že nás bylo v publiku
víc, kdo jsme měli chuť přisednout ke stolu interpretů a
dát si taky kapku. Lydie Romanská, Lenka
Pavlíčková, Pavel Liška a Zdeněk Pavlíček,
režisér všech tří uskutečněných pořadů,
zmíněnou útulnost podvečera podporovali, takže jsem v tom
tichu cukrovaném krásnými slovy občas málem
klímal. Věřte, že to není myšleno pejorativně.
Koneckonců, každou chvíli mě něco opětovně probíralo
– třeba ta poznámka o desetihodinovém křtu
mého románu… Ale kdeže, Lydie, křtít jsem
přece začínal až o sedmé, nikoli v pět, jak
bývá zvykem.Speciálním hostem pořadu byla tentokrát básnířka Karla Erbová, která za námi přijela až z Plzně a zakončovala první půli večera předčítáním ze svých sbírek. Slastně jsem se pásl na tom hrobovém tichu posluchačů, na tom vřelém hlase a pomalu plynoucích, moudře prozrálých verších.
Odcházel jsem s přáteli ihned po skončení, stačil jsem ještě převzít čerstvě vytištěné číslo Nových břehů od Davida Bátora, se kterým jsem se viděl třikrát v životě – a pokaždé tady. Když jsem se šoural pasáží a podvědomě se připravoval na tu ledovou facku předčasné zimy, kterou mi bůhvíkdo vlepí hned ve venkovních dveřích, opakoval jsem si v duchu ten krásný verš, který mi uvíznul z předčítání Karly Erbové: „Tohle už se netýká mých větrných mlýnů“. A pokud to snad bylo trošku jinak, nevadí. Na jaře se těším do Arény. Na čtvrtý autorský večer. Bude se mě každopádně týkat, tak či onak.
Foto: 1. (zleva) Zdeněk Pavlíček, Lenka Pavlíčková a Lydie Romanská, 2. Pavel Liška, 3. Zdeněk Pavlíček a Lydie Romanská, 4. Karla Erbová
V Ostravě mohou knihovny volně dýchat
obvodech
registrováno více než 36 tisíc (374 tis.
návštěv, 1650 tis. výpůjček ročně). Na
stejné lodi s nimi pluje všech 160 zaměstnanců knihovny,
z toho 115 se jich věnuje přímo práci s uživateli v
půjčovnách pro dospělé, půjčovnách pro děti a
mládež, v hudebním oddělení, Britském
centru KMO (administrátor Cambridgeských zkoušek v
MS kraji, podpora British Council), Zvukové knihovně pro
nevidomé a slabozraké, veřejné
čítárně novin a časopisů, studovně,
multimediální studovně a učebně.Pro nás jako veřejnou knihovnu je stále velmi důležité pro čtenáře a uživatele rychle a dostatečně doplňovat knihovní fondy, nabízet zájemcům fond tištěných i audiovizuálních dokumentů, které jsou doplňovány nabídkou elektronických médií a externích informačních zdrojů. KMO ročně nakoupí více než 40 tisíc knihovních jednotek (knih, hudebních nosičů, notových materiálů), na které vynaloží přes 5 milionů korun.
Knihovna města Ostravy počítá svůj věk od února 1921 a slouží Ostravanům už více než 85 let. Po letech prostorových provizorií se KMO dočkala zrekonstruované budovy ústřední knihovny v centru města, v překrásném prostředí u řeky Ostravice. Také síť poboček KMO, která v devadesátých letech prošla výrazným zeštíhlením, nezaostává a řada poboček prošla celkovou rekonstrukcí. Takřka ve všech knihovnách se v současnosti setkáte s novými interiéry, které významným způsobem ovlivňují zájem uživatelů o využívání našich prostor. Mnoho poboček uvolnilo prostory skladů knih pro čítárny, herny pro děti. Čtenáři i návštěvníci velmi kladně reagují na naše snahy představovat v knihovnách také výtvarné umění, fotografii, hudbu prostřednictvím pravidelných výstav, koncertů vážné hudby aj.
Knihovna města Ostravy začala automatizovat své provozy až v 1997 a po deseti letech práce jsou vidět hmatatelné výsledky v podobě více než 700 tisíc
převedených záznamů o dokumentech, plně funkčních
www stránek s on-line dostupným katalogem a řadou
elektronických služeb. Ve 24 knihovnách běží
automatizovaný výpůjční provoz v systému
Clavius. Samozřejmostí ve všech knihovnách je
veřejný Internet zdarma. V ústřední knihovně jsou
umístěny 4 kiosky eSMO (elektronické
statutární město Ostrava). Ve všech
knihovnách nabízíme školení pro
zájemce o práci s výpočetní technikou a
internetem.Od r. 2004 realizuje KMO pilotní projekt Romaňi Kereka – Romský kruh. Smyslem tohoto projektu, který podpořili Goethe Institut Praha, SKIP a finančně statutární město Ostrava, ÚMOb Vítkovice a německá nadace Hermann-Niermann Stiftung, je vytvořit ve veřejné knihovně prostor pro setkávání majority i minorit, nabídnout služby knihovny romským dětem a jejich rodinám (za tuto aktivitu získala KMO v r. 2007 zvláštní ocenění Ministerstva kultury ČR).
Velmi aktivní jsou ostravská dětská oddělení, kterým se díky vzájemné spolupráci a spolupráci s různými institucemi, sdruženími, školami daří připravovat celoměstské celoroční aktivity, které přilákají vždy několik set až tisíc účastníků. Handicap nedostatku finančních prostředků, které se nám daří získávat především z grantových programů města Ostravy, vyrovnávají naše kolegyně kreativitou a nasazením. Protože jak už v úvodu článku zaznělo, knihovna je především o lidech a jejich setkávání s ostatními lidmi, s knihami, informacemi, technikou, uměním, ...
Foto: Eva Kotarbová
Vloženo 14. 11. 2008
Na úsvitu listopadu s Bezejmennou skupinou
Celkové
"skóre": přes 100 diváků na pátečním večeru
(7. 11. 2008) ostravské Bezejmenné skupiny.Nápad uskutečnit uměleckou revue pro změnu i někde jinde než v klubu Atlantik se ukázal být nadmíru šťastným. Když jsem několik dní před vystoupením zval své přátele a studenty, prorokoval jsem pořad zhruba hodinový ("Maximálně kolem hodiny a čtvrt, protože v tom bude jedna čtvrthodinová přestávka na kafe," říkal jsem.). Jako prognostik či odhadce nestojím za nic. Program, který začal něco málo po sedmé, zakončovalo poslední hudební číslo kolem čtvrt na deset večer!
Jak bývá na akcích Skupiny běžné, šlo opět o pestré pásmo různorodých vystoupení. Ta však měla tentokrát přesně stanovenou "divadelní" dramaturgii, zajišťovanou především charismatickým hlasem moderátorky a recitátorky Jany Balcarové. Její hlas přednášel do neproniknutelné tmy sálu úryvky z díla jednotlivých autorů, načež se na jevišti pozvolna
"rozednilo" a dotyční přicházeli, aby publiku
nabídli nejnovější ukázky svých
básní či povídek. O koho přesně šlo?
Veronika Špornová, Daniel Ševeček, Jan
Ostřanský, Karel Čížek, Martin Muller (s
přehlasovaným "u", které tu zase marně hledám). A
ke slovu jsem se dostal i já, trochu nostalgicky, řekl bych. Mluvené slovo se tentokrát pravidelně střídalo s hudební produkcí. Kromě již veřejně proslavené a chvalořečené hudební sestavy TŘI (Ondřej Hrbáč, Tomáš Uvíra, Filip Lombart), která celý večer úspěšně a vtipně "kořenila" muzikantsky vybroušenými skladbami na mé staré či novější texty, starala se o zábavu a atmosféru rovněž nově vznikající hudební skupina DVA (jde ovšem o prozatímní název, jak jsme se přímo během večera dozvěděli od zpěváka a baskytaristy Václava Merty). Díky tomu, že nás zde (na rozdíl od Atlantiku) nebrzdila žádná technická omezení (především možnost nazvučení nástrojů), měli mnozí diváci možnost slyšet písně obou kapel vůbec poprvé v kompletním aranžmá. A myslím si, že byli více než spokojeni - pokud se dá tedy věřit potlesku a spontánním ovacím.
Považuji tuto listopadovou kulturní "sešlost" za prozatímní vrchol ve výčtu akcí Bezejmenné skupiny a doufám, že své diváky neomrzíme ani v budoucnu. Už jen v Kulturním centru Poruba jsme předběžně přislíbili další vystoupení na měsíc únor... A že bude co slavit - Bezejmenná skupina se tou dobou dobatolí k prvnímu roku své existence.
Vloženo 13. 11. 2008
Děti Ostravě
tředisek
volného času, uspořádané k 90.
výročí vzniku Československa. Akce, která se pod
názvem Děti Ostravě uskutečnila
ve Středisku volného času Korunka v Mariánských
Horách, měla mezinárodní rozměr: zúčastnili
se jí také mladí lidé z Centra
volného času Považská Bystrica. A vystoupení
hostů ze Slovenska -
„Piesne a tance z Terchovej“ – zajímavý
a velmi rozmanitý program po právu zahájilo.Na pódiu se potom kromě folklóru vystřídaly snad všechny taneční žánry: disco, hip hop, latinsko-americké tance, free style, ale také mažoretky, capoiera a dokonce i břišní tanec. „Úžasné, strhující, neuvěřitelné!“ komentovali vystoupení dětí a mládeže přítomní návštěvníci, kteří obdivovali hlavně to, že výkony dětí by bez problémů snesly srovnání s dospělými tanečníky.
Přehlídka zájmové činnosti ostravských středisek volného času si kladla za cíl seznámit veřejnost s tím, co všechno se mladí lidé ve volném čase mohou naučit – a není toho málo. Připomněla také, že v „domečcích“ pracují lidé nejen zaujatí, ale také na odpovídající odborné úrovni.
Text a foto: Eva Bělohlavá
Vloženo 21. 10. 2008
Vokály koncem léta
Dne 23. září 2008 se prezentovalo při festivalu Bezručova Opava ostravské středisko Obce spisovatlů na literárním večeru s názvem Vokály koncem léta aneb marný návrat Nezapomněnky. Účinkující (Zdeněk a Lenka Pavlíčkovi, Lydie Romanská, Pavel Liška a kytarista Pavel Marek) četli z knih a rukopisů D. Bátora, T. Halamy, M. Kubíčka, E. Kotarbové, B. Klímové, D. Telingerové, J. Kukuczky, B. Olšera, L. Romanské, M. Stroniše a O. Šuleře. Posluchači byli velmi zaujati interpretací v nápadité režii Zdeňka Pavlíčka, který byl zároveň scénáristou pořadu a texty vybíral podle zadání tématu letošního ročníku bezručovského festivalu – Mýty a legendy. Pořad zazněl v Památníku Petra Bezruče v Opavě.
Vloženo 10. 10. 2008
Lydie Romanská - Svlékání z růže
Vydavatelství Montanex spolu s Galerií Mlejn pozvaly
veřejnost ke křtu nové sbírky veršů Lydie Romanské,
nazvané Svlékání z růže, v níž
převažuje intimní erotická poezie, v druhém
oddíle ve spojení láska a smrt. První
oddíl obsahuje mj. trojdílnou báseň napsanou před
lety pro Galerii Mlejn. V této části se básně
obracejí k světu a objevují se v nich tóny obav z
jeho zničujících projevů. Druhý oddíl s
částmi Teragam a Lóže nářku je reflexí
nové životní reality autorky poznamenané
smrtí nejbližšího člověka. Recitovala herečka KSA Alena Sasínová a Lydie Romanská, na violoncello hrál Miroslav Doležil. Hostem večera a kmotrem knihy byl spolu s moderátorkou České televize a Českého rozhlasu Kateřinou Huberovou Theofil Halama, který přicestoval z Kalifornie.
Akce se konala 12. září 2008.
Foto z archivu L. Romanské: Křest knihy Svlékání z růže. Zleva – starostka Svinova ing. Hana Hauptová, violoncellista Miroslav Doležil, honorární konzul RF Aleš Zedník, autorka, básník Theofil Halama, moderátorka České televize a rozhlasu Kateřina Huberová a ředitel vydavatelství Montanex Aleš Rett.
Vloženo 23. 9. 2008
Některé věci nepatří jenom do šuplíku
kvůli
jejím zajímavým koníčkům. Je to ing.
Pavla Zemaníková, která žije v obci Ostravice a
pracuje ve Finančním úřadě ve Frýdlantě nad O.
Narodila se ve Frýdku-Místku, vystudovala Ekonomickou
fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě.
Nedávno mi také prozradila, že má tři děti
ve věku 18, 13 a 6 (Jan, Jakub a Anna). Smekla jsem pomyslný
klobouk nad tímto faktem, dnes to není zrovna
obvyklý počet ratolestí v rodině, a o to více jsem
si cenila, že má čas a energii věnovat se historii
rodného kraje i systematickému
sbírání pohlednic. „Odmala mám ráda hory, to je taky důvod, proč jsme na Ostravici. Zajímá mě místopis Beskyd, historie i současnost, především pak údolí Ostravice, což je oblast od Frýdlantu až po Zadní hory. Ráda potkávám zajímavé lidi, které baví podobné věci jako mě. K tomu sbírám pohlednice současné i dobové. A když k tomu přičtu záležitosti kolem pětičlenné domácnosti, tak je můj čas stoprocentně využit,“ uvedla Pavla.
Dá se říci, že k velkému počinu paní Zemaníkové patří snaha vytvořit seriál článků o dnes již neexistujících veřejných chatách v beskydské oblasti. K tomu říká: „Potkala jsem
náhodou spisovatele Richarda Sobotku, který mě
nabádal, ať zkouším něco psát. A
právě s ním jsem konzultovala, jestli by stálo za
to dát dohromady dostupné údaje o
vyhořelých chatách v údolí Ostravice. Jak
jsem se totiž přesvědčila, na internetu se toho moc nedalo
najít, tak jsem zkusila zpracovat texty z materiálů,
které mám k dispozici – články z tisku,
různé knížky, publikace. Různé informace jsem taky
získala od známých. Snad se mi to alespoň trochu
povedlo.“ Nyní mohou zájemci najít
články o těchto chatách i na www. kotarbova.eu, v rubrice
Tipy na výlet. Paní Pavla má i jiné plány: „Chatami se teď dále nehodlám zabývat, v současné době dávám dohromady dostupné informace o obci Staré Hamry. To je moje srdeční záležitost, nevybrala jsem si je náhodou. Odmala jsme tam jezdili s rodiči a teď i s mojí rodinou. Žije kolem mne řada lidí, kteří mají s touto obcí co do činění, tak bych toho ráda využila. Mým cílem není psát historii Starých Hamer, to je záležitost historiků či kronikářů, mám takovou představu, že bych jednou tuto obec prezentovala tak, jak ji vidím já prostřednictvím lidí a informací, ke kterým jsem se dostala.“
A co ten další koníček Pavly Zemaníkové? Sbírání pohlednic? „Není to určitě o počtu, je to o poznávání míst prostřednictvím starých motivů. A je to především o lidech, se kterými se člověk při tomhle koníčku potkává, určitě je to taky o tom, že sbírání nenechává člověka v klidu, ale je v neustálém střehu,
kde
by se co mohlo objevit či s kým by se co dalo probrat,“
říká Pavla. Své úlovky ještě
nespočítala, má tři tematicky zaměřená alba. A jak
se k sbírání pohlednic vlastně dostala?„Současné pohlednice sbírám odmalička a první dobové pohlednice mám od dětí ze školy, kde učila moje mamka. To bylo pár kousků, které jsem uchovávala ve složce, vždycky jsem se na ně podívala a říkala jsem si, že by stálo za to mít jich celou sbírku. Sem tam jsem si s lidmi vyměňovala současné pohlednice a nějaký pán chtěl Beskydy a za ně mi poslal asi 15 kusů dobových motivů Beskyd, to byl start mé sbírky. Zdroj jsem pak našla v antikvariátech či na sběratelské burze v Ostravě. Jednou se mi ozval i člověk na základě kontaktu, který mám na internetových stránkách sběratelů. Nekupuji pohlednice prostřednictvím aukcí, dobrodružnější je pro mě „terén.“
Na výstavu svého pohlednicového pokladu zatím paní Pavla nepomýšlí. Možná je to škoda. Myslí si totiž, že jiní mají sbírky cennější a rozsáhlejší. Přesto se o jejích pohlednicích už mluvilo na veřejnosti, např. letos v květnu v Českém rozhlasu Ostrava, přesněji v Hobby magazínu. Ohlas pořadu se projevil i v Pavlíně sbírce: „Jednaosmdesátiletý pan Podešva z Ostravy mi zaslal skládanku dobových motivů s milým dopisem,“ uvedla paní Zemaníková, která se těší na další setkávání s lidmi, jež její koníčky zaujmou a kteří možná i přispějí k tomu, aby pro další generace uchovala to, co by mohlo ke škodě věcí zapadnout v zapomenutí.
Foto - archiv Pavly Zemaníkové: 1. Bílá – hotel, 2. ing. Pavla Zemaníková, 3. Staré Hamry
Vloženo 5. 9. 2008
Festival hudebních škol zemí Visegrádské smlouvy
Letošní festival se uskutečnil ve dnech 17. – 25. června s příjezdem zahraničních účastníků dne 22. 6. t. r. Kromě dětí tanečního oboru školy z
Ostravy-Svinova
za Českou republiku, přijeli mladí umělci ze slovenských
měst Detva a Tornalja, z polského města Mielec pak pod
vedením Ryszarda Kuseka mládežnický komorní
orchestr, vystupoval také domácí orchestr smyčců.
Tornalja překvapila tanečním orchestrem se
sólovými zpěvačkami.Hlavní koncerty se uskutečnily v Szolnoku, Fegyverneku a v Törökszantmiklós. Program byl letos bez jednotící myšlenky, jednotlivé státy přivezly to nejlepší, co se v jejich školách za poslední rok vyskytlo. Klavírní a houslová sóla, zpěváci, kytaristé, komorní tělesa – výtečně si počínal komorní smyčcový orchestr pod vedením Romana Berki z Detvy, skvělí byli i sólisté polského orchestru, hráči na metalofon a akordeon, kteří svou virtuozitou obecenstvo uchvátili.
Svinovští se prezentovali odlišně. Dívky zatančily obřadní slezský tanec Taněc, kolektivně předvedli rozverné Kalamajky, Příborák a také slezská říkadla a lidové zvyky, např. v pásmu Jak se nemají pást husy. Vystupovaly děti od šesti do patnácti let, ti malí působili jako roznětka potlesku, jímž diváci nešetřili. Paní Svatava Bohušová, dcera zakladatelky evropsky známého folklórního souboru písní a tanců Opavica, mohla být s výkonem svých svěřenců spokojena.
K dokreslení atmosféry festivalu nutno dodat, že je koncipován nejen jako setkání kolektivů na poli uměleckém, ale také jako příležitost k vzájemnému poznávání. Takže návštěva termálních koupališť nebo obrovského jezera na Tisze patřily k programu, stejně jako poznávání města Törökszantmikós s nezbytnými nákupy upomínkových předmětů.
Hostitelské město si festivalu velmi váží, což dokazuje nejen návštěvnost koncertů, ale také přítomnost paní primátorky dr. Ernikö Juhász a pozorovatelů, tentokrát ze Srbska. Ještě před odjezdem byl nastíněn obsah příštího ročníku. Bude k němu patřit soutěž sólistů ve hře na housle, která se uskuteční před hlavní akcí a to počátkem května 2009.
Vloženo 5. 7. 2008
Vladimíru Křivánkovi učaroval i Landek
Zúčastnil se živého vysílání Apetýtu v rozhlasovém studiu Ostrava s moderátorkou Dagmar Misařovou, četl své verše v Komorní scéně Aréna při pořadu nazvaném Ostrava město poezie, v doprovodu předsedkyně ostravského střediska Obce spisovatelů PhDr. Lydie Romanské-Lidmilové si prohlédl město a jeho hornické muzeum na Landeku, pobyl na Stodolní ulici v klubu Boomerang a hlavně - besedoval se studenty gymnázia Olgy Havlové v Ostravě-Porubě o své tvorbě a o literatuře vůbec. Besedu uvedl básník Lukáš Bárta, člen Obce spisovatelů - středisko Ostrava, a profesor tamního gymnázia.
Ostrava se hostu velmi líbila, učaroval mu Landek s hornickým podzemím a společenským sálem. Rád by tam uskutečnil literární čtení v souvislosti s hudební složkou v rámci festivalu Janáčkův máj v příštím nebo v dalším roce.
Vloženo 30. 6. 2008
Současní autoři vyšli z ostravské Komorní scény Aréna spokojeni
Komorní scéna Aréna se ve středu 18. června 2008 v podvečer stala místem setkání pro literáty, jejichž tvorbu uvedli profesionální herci. Ti přednesli „na prknech, která znamenají svět“ díla jedenácti autorů, zatímco spisovatelé poslouchali v hledišti. Vyslechli jsme například ukázku z tvorby těrlického rodáka Theofila Halamy, který se usadil v Kalifornii. Dále byla předvedena próza divadelníka a spisovatele Jana Kukuczky. „Poslal jsem do pořadu fragment z knihy Lubochňa. Je o mých zážitcích z dětství. Pocházím sice z Jablunkova, ale prožil jsem na Slovensku celý jeden školní rok v poválečné době,“ nastínil Jan Kukuczka svou
ukázku,
kterou si z úst herců poslechl. Radana
Šatánková pro pořad vybrala básně z
rukopisu básnické sbírky Medúza.
Těšili jsme se na tvorbu Ireny Kopecké, která
bydlí v Příboře. Do pořadu byla vybrána
také tvorba Marie Vosikové a Richarda Sobotky z Rožnova
pod Radhoštěm, Lecha Przeczka z Třince a dalších.Čtení se ujal herec Pavel Liška, scénárista a režisér pořadu, herec Zdeněk Pavlíček a Tereza Růžičková. Hudební vstupy zajistil hrou na kytaru Pavel Marek. Podle počtu lidí v hledišti vyšlo najevo, že i když literatura není v dnešní době masovým žánrem, přece jen si své příznivce dokáže najít. Pořady v návaznosti pokračují v rámci cyklu Ostrava město poezie.
Nejednalo se pouze o recitování básní a próz, ale v každém případě šlo o důkladně promyšlené vystoupení jak po stránce režijní, tak z hlediska dramaturgického a hudebního. Autory tohoto večera uváděla předsedkyně ostravské pobočky Obce spisovatelů Lydie Romanská. Dostavil se ale i vzácný host - předseda Obce spisovatelů Vladimír Křivánek, který v pořadu rovněž vystoupil. Velice stručně, avšak zajímavě, pohovořila paní Šajtarová o nedávno vyšlé knize Poezie jako protest, kterou napsal její manžel Drahomír Šajtar. Kromě diváků přišli své kolegy podpořit také někteří spisovatelé.
Nenechte si proto tento zajímavý cyklus Ostrava město poezie ujít. Nyní se připravuje další literární večer. (pozn. red.: pořad Ostrava město poezie bude ještě 24. 11. 2008, opět v Komorní scéně Aréna.)
Foto: 1. Herci Tereza Růžičková, Zdeněk Pavlíček a Pavel Liška, zcela vpravo Lydie Romanská, 2. předseda Obce spisovatelů Vladimíř Křivánek
Další fotografie z akce (autor Zdeněk Pavlíček)
Vloženo 28. 6. 2008
Porubský rock a jazz netradičně
v koncertním sále
členem. Proč vzácným? Třeba
také proto, že baskytaristů je, zdá se, jako šafránu. Dokonce ještě méně
než bubeníků, jak jsem se dozvěděl včera.
Jenže koncert se ne a ne uskutečnit, vždycky nastaly nějaké organizační
obtíže. A tak jsem zklamaně promazával digitální diář ve svém mobilu
(mimochodem velice šikovná funkce, bez které už bych se dneska neobešel) a
odkládal chystanou akci znovu a znovu do daleké budoucnosti. Připadal jsem si
trochu jako náboženský zbloudilec, který donekonečna a důvěřivě posunuje
v kalendáři předpokládaný konec světa.
Ve středu 11. června 2008 se však
„neuvěřitelné stalo skutkem“ (řečeno
spolu s Hrabalem) a já mohl v pět hodin odpoledne
zvědavě nakráčet do
vestibulu Základní umělecké školy Josefa
Valčíka v Porubě, kde to krátce
před pátou odpolední neklidně šumělo.
Šuměli návštěvníci, čekající
na vpuštění
do koncertního sálu, šuměli však
především účinkující,
se kterými jsem měl
možnost těsně před zahájením akce promluvit a
kteří se mi svěřovali, že v sále
ještě pořád probíhají poslední
zkoušky a přípravy. Zdálo se, že
organizační
problémy budou celý projekt pronásledovat až do
poslední chvíle.
Předehrávky Rockové školy Marcela Woodmana,
pobočky ZUŠ Josefa Valčíka,
se však odvíjely plynule a poutavě. Zaujal mě hned
prostor celého koncertu. Byl
jsem zřejmě ovlivněn bezmála desetiletou
zkušeností koncertování právě na
tomto
místě (někdejší klavírní
„kariéra“ sahající od první
třídy základní školy až po
začátky studií gymnaziálních). Přesto
však mohu, snad objektivně, tvrdit, že
vystoupení rockových sestav na prknech zvyklých
spíše pro komorní, „vážnou“,
klasickou produkci, je krok pozoruhodný, rozhodně
netradiční. A vůbec to zdejší
atmosféře neubíralo, přestože jsem před začátkem
večera slyšel u šatny poznámky
typu: „V klubu by to celé vyniklo líp, chtělo by to
do ruky kelímek
s čepovaným pivem a pohupovat se zleva doprava.“ U
šatny jsem přikyvoval.
Během koncertu jsem si názor poopravil. Právě onen
„konzervativní“ prostor
hudební školy posunul celé vystoupení do
zcela originální dimenze. V sále
se svítilo a oproti tradičním
„divadelním“ představám to tu neuvěřitelně
žilo.
Publikum během vystoupení často komunikovalo a přemisťovalo se
z jednoho
polstrovaného křesla na druhé, aniž by to působilo
rušivě či nezdvořile. Šlo
spíš o přirozený, uvolněný ruch, tolik
příznačný pro rockové festivaly pod
otevřeným nebem.
Jednotlivá vystoupení, během kterých se sestava účinkujících čile
proměňovala, končila zpočátku pouze potleskem, v průběhu akce se však
přidávaly i typické pochvalné pokřiky či občasné zahvízdání. Ostych
spojený se „seriózním“ prostorem byl tak překonán a ke slovu se přihlásila
spontaneita, což jsem dokázal ocenit.
Mezi mladými hudebníky z řad Gymnázia Olgy Havlové se objevili
Vojtěch Mrázek (bicí), Václav Merta (baskytara), Barbora Trchalíková (klávesy)
či naše bývalá studentka Kateřina Stopová (elektrická kytara). Všichni
navštěvovali či dosud navštěvují stejnou třídu, současnou kvintu. O to
zajímavější byl pro mě, jako pedagoga, který je zná jen z pohledu „od
katedry“, zážitek spojený s možností vidět tytéž výrazné osobnosti vedle
sebe na pódiu, s hudebními nástroji v rukou.
Repertoár koncertu sestával z převzatých skladeb slavných domácích
i zahraničních rockových a funkových interpretů, ve většině případů upravených
v aranžmá Ondřeje Svačiny, lektora vyučujícího hře na elektrickou kytaru.
Svačina celou akci moderoval a neodolal ani příležitosti zahrát si spolu
se svými učitelskými kolegy. Tak nastoupilo zhruba uprostřed koncertu tzv.
Jazzové kombo pod vedením Lukáše Mužíka a rozhýbalo (přinejmenším někde
„uvnitř“) všechny příznivce jazzové improvizace. Úchvatná byla též skladba
„Drums for two“, určená, jak název napovídá, pro dva bubeníky a dvě sestavy
bicích. Svou hudební virtuozitu předvedli Martin Sabo a Juraj Gerek.
Po skončení celé přinejmenším hodinu
a půl trvající hudební přehlídky
jsem šel svým bývalým studentům poděkovat
za příjemný kulturní zážitek. Vaška
Mertu jsem zastihnul v zákulisí,
nejspíš se mu z té atmosféry
nechtělo, což moc dobře chápu. Ujistil mě, že
další koncerty budou rozhodně
následovat – a možná se tentokrát
dočkají i ti, jež touží po onom plastovém
kelímku s pivem v dlani, protože jako
nejvhodnější potenciální scéna
pro příští hudební setkání se
logicky jeví Garáž Marcela Woodmana
v Martinově, dnes už vyhlášený hudební
klub. Tam ovšem, alespoň myslím,
čepují do skla…
Vloženo 24. 6. 2008
Domovem provoněná poezie příborské básnířky Ireny Kopecké
V
pondělí 2. června 2008 proběhla v Městské knihovně v
Rožnově pod Radhoštěm beseda s příborskou spisovatelkou
Irenou Kopeckou. Setkání se uskutečnilo v rámci
knihovnického projektu „Senioři
vítání“ financovaného OSF Praha a
Nadací České spořitelny. Básnířka a prozaička Irena Kopecká je z Příbora. Publikuje od svých patnácti let. Její verše mají čtenáři možnost číst nejen v různých časopisech, ale slyšet také na vlnách Českého rozhlasu. Za svou literární tvorbu získala řadu ocenění. Svou tvorbou dokazuje, že je výjimkou z výjimek, neboť zůstává věrná své domovině.
„Poezie by měla být kultivovaná a umět
promlouvat k lidem s citlivou duší,“ řekla. Po básnické prvotině Strom života (1996) vydala sbírku milostné lyriky Krajina srdce (1997). Následovaly básnické sbírky Zářijové růže (1998) a Pramínky naděje (2000. Po sbírce Příbore, lásko má (2001) následovaly sbírky Pavoučci myšlenek (2002), Ze rtů píseň stéká (2003). Silné citové ladění mají i její Pohádky (2005), které probouzejí dětskou fantazii a vštěpují malým čtenářům lásku k přírodě i lidem. Sbírku Šerosvit (2006) charakterizuje láska k životu. Pestrý kaleidoskop dojmů z Vysokých Tater ztvárnila autorka ve sbírce Svoju pieseň mlčíte … (2007), která vyšla v reprezentativní úpravě s paralelním slovenským a českým textem k 60. výročí vzniku Města Vysoké Tatry a setkala se na Slovensku se značným ohlasem médií i čtenářů. Následovala sbírka Remízky slov (2007). Tvorbu Ireny Kopecké v současnosti doplňuje nově vydaná básnická Ve stínu ráje (2008), kterou na besedě v rožnovské knihovně představila.
Verše Ireny Kopecké jsou provoněny citem, zaujmou především citlivým a přitom kultivovaným ztvárněním.
Vloženo 9. 6. 2008
Frenštátské putování nejen za Janem Kalusem
Obyvatelé
rožnovského
Domova seniorů se v závěru měsíce května vypravili
na poznávání
zajímavostí města Frenštátu pod
Radhoštěm. Podnětem k putování se stala
zajímavá přednáška
frenštátského spisovatele PhDr. Libora Knězka,
Csc., na téma
básníka Josefa Kalusa. Dr. Libor Knězek se stal
návštěvníkům zasvěceným
průvodcem.
První zastávka se
uskutečnila právě u hrobu Josefa Kalusa. Na náhrobní desce, jejímž autorem je
trojanovický malíř a sochař Jan Knebl, je kromě životopisných dat 1855 - 1934
uvedeno také „Básník Valašska“.
„Je zde pochována i
jeho manželka, která zemřela pouhých několik týdnů po smrti Josefa Kalusa,“
uvedl dr. Libor Knězek. „Také jeho děti, syn Jaromír a dcera Marie. Z celé
rodiny podnes žije v Opavě jeho vnuk, který se narodil ještě za básníkova
života a rovněž se jmenuje Josef Kalus.
Josef Kalus byl
nejmladším ze 14 dětí chudého tkalce. Narodil se v době, kdy jeho sestry
už byly vydané. Velmi tíhnul k mamince, protože tatínek byl po
starosvětsku přísný.
Byl tkalcem a práci u
tkalcovského stavu si zpestřoval psaním veršů. Na měšťanku se dostal teprve ve
dvaceti letech, všechny zkoušky udělal za jediný rok. Potom šel studovat na
učitelský ústav v Příboře, po jeho absolvování učil rok ve Staré Bělé, pak
až do penze v Čeladné, kde na škole, na které učil, má svůj památník.
V penzi bydlel ve Frenštátě, tam jsem za ním jako malý chlapec
s rodiči chodil, bylo to jen přes ulici. Takže jsem ho měl možnost poznat
i v jeho pracovně.
Prvé básně uveřejnil
roku 1877 v časopise Lumír. Prvou básnickou sbírku pod názvem Písně vydal
roku 1882. Následovaly sbírky Z Valašska, Oblaka, Kresby a písně, a další.
Koncem života vydal dvě knížky vzpomínek, označované kritiky za lepší než jeho
verše. Zanechal v rukopise pěkné vzpomínky na dětství, ty dosud nevyšly,
ale pokoušíme se je dostat ke čtenářům.
V závěru svého života zanechal odkaz v podobě básně:
Mně na rov růži nedávejte
Mně na rov růži nedávejte
uvadnou
s úsměvem na mne vzpomínejte
úsměvy vaše nezchladnou
budou jak hvězdy svítit mne až do věčnosti
a prozáří prach ještě zetlelých mých kostí
v dobrém-li na mne vzpomenete
budu rád
vzpomínka vzácná krása kvete
v níž dech je rajský ze zahrad
ožije kdo byl mrtev
znova vzpomínkami
by dále radoval se
trpěl, cítil s vámi
Přátelil se také se
sourozenci Jaroňkovými, zakladateli Valašského muzea, se spisovatelem Čeňkem
Kramolišem a básníkem Metodějem Jahnem. V roce 
1925 při otevření
Valašského muzea patřil k nejvzácnějším hostům.“
Frenštátský hřbitov
je vůbec zajímavým místem. Obřadní
síň zdobí kopie hlavy Krista od
frenštátského sochaře Albína
Poláška, která měla být původně
umístěna na
památníku obětem obou světových válek na
Horečkách, ale tehdejší ideologie tomu
zabránila. Je zde také hrob
frenštátského spisovatele Františka Horečky
(1894 - 1976), na jehož náhrobní desce stojí
psáno: „Až umřu, budu z vás
nejmladší.“ Prostou náhrobní desku
má na svém hrobě další
frenštátský
spisovatel Bohumír Strandel-Četyna (1906 - 1974).
Součástí
frenštátského putování byla
také návštěva Muzea ve věži
frenštátské radnice,
kde si senioři prohlédli díla
frenštátského sochaře Albína
Poláška (1879 - 1965).
I když žil v USA, na svůj rodný Frenštát
nikdy nezapomněl, stále se do
Frenštátu vracel a svá díla věnoval městu.
Je to socha Souboj dobra se zlem,
odhalena před budovou dnešního muzea byla v roce
1938, interpretovaná
v té době jako Boj Slovanstva s Germánstvem,
v současnosti má
oficiální název Pravěký zápas.
K soše Strůjce svého osudu – (Sám sebe
tesající – Vytesej sám sebe), se
Albín Polášek vracel celý život,
stále ji
zdokonaloval. Socha nabádá, aby každý sám
na sobě pracoval, jinak je
z něho obyčejná skála. Socha je
rozšířena po středních školách
v USA,
aby ji měli studenti neustále na očích.
V Radniční věži je od
Albína Poláška rovněž kopie sousoší Cyrila a Metoděje, originál stojí na
Radhošti. Málokdo ví, který z těch dvou je Cyril, takže pro 
pořádek
– ten
s knihou je Cyril. Je zde rovněž originál sochy Radegasta,
kopie ze žuly
stojí na hřebu Radhoště. Albín
Polášek sochu věnoval Pohorské jednotě
Radhošť,
prvému českému turistickému spolku v našich
zemích. Po opravě sochy v roce
1996 byl originál umístěn v muzeu
Frenštát. Radegast stojí obrácen
k návštěvníkům
přicházejícím od Pusteven zády,
kdežto Cyril a Metoděj na Radhošti stojí
čelem, jako symbol staré a nové víry.
Frenštátské
putování
uzavřela návštěva frenštátského
Domova seniorů Hortenzie. Vedoucí pan Šula
seznámil hosty s více než přívětivým
zařízením. Postavené bylo v roce
1972, žije v něm 109 spokojených klientů. Ještě
v letošním roce budou zařízení
za plného provozu nákladem 51 milionů z gruntu
rekonstruovat, kromě jiného
zvednou budovu o jedno patro a především
zřídí 65 jednolůžkových pokojů, o
které je mezi seniory velký zájem. Vše by
mělo výt hotovo roku 2010. Domov
Hortenzie má 68 zaměstnanců, pořádají
devítimístným vozem různé výlety.
Někdy
vyjedou na městský okruh třeba s třiceti
vozíčkáři. Konají se zde
pravidelné koncerty. A co čtvrt roku beseduje se seniory dr.
Libor Knězek,
autor deseti knížek o Frenštátu, jeho osobnostech
a kultuře, jeho přednášky
mají mezi seniory velmi příznivý ohlas.
V upomínku na
návštěvu domova Hortenzie dostal každý návštěvník obrázek srdíčka.
Poslední zastávkou
putování rožnovských seniorů po Frenštátě pod Radhoštěm byla restaurace U
Kociána v Ráztoce, kde se pod lipami s výhledem na Pustevny nejen
dobře sedělo, ale i dobře povídalo.
Foto: 1. Senioři s dr. L. Knězkem u hrobu frenštátského básníka Josefa Kalusa, 2. senioři u originálu sochy Radegasta v Radniční věži, 3. Vedoucí Domova seniorů Hortenzie pan Šula (vlevo) a dr. Libor Knězek
Vloženo 4. 6. 2008
Křtění v hodoňovické hospodě U Čendy
„U nás na vesnici je to trochu jiné než křtění ve městě,“ řekla mi Dajana Zápalková v pátek večer 30. května 2008 a měla pravdu. Dát dohromady besedu se známým hokejistou a trenérem Augustinem Bubníkem a křtění básnické sbírky, která s hokejem nemá nic společného, je dosti odvážné a neobvyklé. V hodoňovické hospodě U Čendy ale obojí stmeleno v jeden zábavný program, v jehož závěru se odbyla i velmi temperamentní tancovačka, to působilo normálně
a co je hlavní – přítomným se líbilo. Dajana Zápalková křtila svou šestou knihu. Dala jí název Ve znamení Blíženců, což symbolizuje obsah sbírky, kde je všudypřítomná inspirace láskou – k domovu, k partnerovi, k dítěti, k přátelům…
Kmotry byli Augustin Bubník, Eva Richtrová, primátorka Frýdku-Místku, a Miloslav Oliva, předseda Literárního klubu Petra Bezruče (jehož je Dajana členkou). Právě on Ve znamení Blíženců opatřil doslovem vystihujícím osobnost a úsilí autorky, z něhož ráda část cituji:
„… kniha je básnickou výpovědí mladé ženy, která sleduje svůj život a zamýšlí se nad ním. Její život je spjat se životy jiných lidí, kteří jí přinášejí radost či žal. Otázkou bývá, jak v této pospolitosti ovlivnit život svůj i druhých lidí. Co mám dělat, abych byla šťastna, ale i lidé kolem mne? Stačím na to, dávat štěstí? To jsou otázky, které si obyčejně klade. Zmítá se v pochybnostech, ale i dodává si naděje. Vždyť jsme jen jednou na světě, měla by po nás zůstat stopa. To se jí daří. Je tu její další kniha. Jsou v ní uloženy její myšlenky, její žití. Žije svůj vlastní život v práci v pivovaru v Nošovicích, ve volných chvílích doma v Hodoňovicích, i v pěveckém sboru v Bašce. Je to prostý život jako mnohého z nás. Že někdy přijdou lázně, nemocnice, i to k životu patří. Přesto nemusí být náš život chudý. Záleží na tom, jakou mu dáváme vnitřní náplň. A tou je pro Dajanu Zápalkovou psaní veršů a článků do novin, a samozřejmě zpěv ….“
Foto: 1. Augustin Bubník s Dajanou Zápalkovou, 2. hosté, 3. Dajana Zápalková, Miloslav Oliva, primátorka Eva Richtrová a Augustin Bubník, 4. Miloslav Oliva
Vloženo 3. 6. 2008
Basové G získalo zlaté pásmo a měli by mu v příštím roce tleskat v New Yorku
Když studenti mutují...„Práce sbormistra je náročná. Zkusila jsem vést mladší děti i dospělé, nakonec jsem zakotvila u této věkové kategorie, protože práce s lidmi tohoto věku mne naplňuje a těší,“ uvedla sbormistryně Jana Krcháková. „Třicetičlenný smíšený pěvecký sbor studentů ve věku od 13 do 18 let slaďuje soprán, alt, tenor a bas. Někteří vydrží třeba jen rok dva, ale jiní se vracejí i po maturitě a zpívají s námi třeba až do svých čtyřiadvaceti let i déle.
Název sboru „Basové G“ vymysleli studenti, když po mutaci najednou s úžasem zjistili, že zpívají v basu - ale někdy je problém mít v souboru chlapce, aby to v basu skutečně zaznělo. Písmeno „G“ symbolizuje nejen gymnázium, ale také notu a notový klíč.“
Od klasiky po modernu
„Zpíváme průřez od staré hudby, renesanční, barokní, romantickou, také hudbu 20. století, úpravy lidových písní, i populární a spirituálové písničky. Dokonce jsme se pustili i do rockového oratoria a jazzové mše, zpívali jsme také s rockovou kapelou. Občas spolupracujeme s komorními tělesy, ale zatím se nám nepodařilo zpívat například se smyčcovým orchestrem. Takže jako smíšený sbor bez nástrojového doprovodu zpíváme skladby nejrůznějších směrů a žánrů, ale ta klasika přece jenom dominuje.“
Oblíbená píseň
„K oblíbeným skladbám, které se ve sboru drží hodně let, patří barokní česká písnička od Adama Michny „Ó veliká Boží milost“, hezky zní, je to taková značka našeho sboru. Z mnoha dalších jsou některé i dost obtížné, ale studenti si je kolikrát zpívají raději než lehké popěvky.
K těm obtížnějším patří skladba současného maďarského autora Zoltána Kodalyho „Veni, veni Emannuel“, za jejíž provedení jsme vloni v Brně obdrželi zvláštní cenu. Zpívali jsme také zhudebněné Shakespearovy sonety současné mladé české autorky Terezy Staňkové z Prahy, za jejich provedení jsme získali zvláštní ocenění v letošním roce.“
Zlaté pásmo pro nejlepší
Brněnské celonárodní přehlídky gymnaziálních souborů jsme se zúčastnili už po deváté, pětkrát jsme byli ve zlatém pásmu a třikrát jsme získali zvláštní cenu za provedení některé konkrétní skladby.“
„K určitému úspěchu patří i Oscar Markéty Irglové, udělovaný v USA Academy Award nejlepším dílům v oblasti filmu. Markéta jako studentka
zpívala
asi tři roky v našem sboru v sopránu, byla
kvalitní zpěvačkou, velice muzikální, hudba ji
vždycky těšila. Maturovala u nás v červnu 2007 s
výborným výsledkem, u mne z hudební
výchovy. Její úspěch doslova prožíváme, všichni jí fandíme, v podstatě ji bereme, že je naše. Markéta nám přinesla sošku ukázat, vyprávěla, jak probíhalo předávání Oscarů. Fascinuje nás, že pořád zůstává skromnou dívkou, kterou jsme tady znali. Udělat písničku, aby si ji oblíbily miliony lidí na celém světě, aby je nějakým způsobem oslovila, to je umění."
Nejlevnější hudební nástroj
"Řekla bych, že lidský hlas je možné svým způsobem považovat za hudební nástroj. I sbor je vlastně hudební nástroj. Když někdo ze sboru odejde, jako kdyby z klavíru vypadla struna. Sbormistr na sbor „hraje“ a jeho prostřednictvím se vyjadřuje. I práce s hlasem má určité zákonitosti, třeba jak technicky hlas ovládat, jak pracovat s rytmem, s melodií, s frázováním. Vlastně ty zákonitosti jsou podobné jako při hře na hudební nástroj. Fantastické na tom je, že hlas coby hudební nástroj má každý zadarmo."
Další plány a cíle
"Za přispění Městského úřadu a několika sponzorů jsme vydali tři CD, poslední v prosinci 2007, všechny jsou průřezové, vždy zahrnují kolem 20 písniček z našeho aktuálního repertoáru za poslední dva roky. Jsou k dostání v našem gymnáziu a během našich vystoupení.
V závěru května pořádáme benefiční koncert ve škole pro sluchově postižené, výtěžek je určen na naslouchací přístroj pro jednoho chlapce. Hostovat bude studentský sbor českého gymnázia z Českého Těšína.
Pro podzim letošního roku zvažujeme účast na mezinárodní soutěži v Itálii a také vystoupení v rámci vzájemné výměny v srbském městě Čačak, se kterým má Valašské Meziříčí družbu. Rádi bychom uspořádali koncerty také v okolních městech, například v Bystřici pod Hostýnem, Teplicích, Rožnově pod Radhoštěm, Luhačovicích.
Od města New York jsme obdrželi pozvání na vystoupení na festival pěveckých sborů, který se v New Yorku koná na přelomu ledna a února 2009, náročné bude ekonomické zajištění této akce."
Gymnázium Františka Palackého ve Valašském Meziříčí bylo založeno v roce 1871, je jedním z nejstarších na Moravě s vyučovacím jazykem českým. (Novorenesanční budova byla postavena v letech 1872 - 1875 podle návrhu architekta Antonína Gruši. V letech 1990 a 2004-2007 prošla budova do současné podoby.) Z lavic Palackého gymnázia ve Valašském Meziříčí vyšla řada vynikajících lidí, k úspěšným patří i smíšení pěvecký sbor „Basové G“.
Foto: archiv a R. Sobotka: PhDr. Jana Karcháková
Vloženo 17. 5. 2008
Úterní
pozdní odpoledne 13. května 2008 patřilo amatérskému
divadlu. Ostrava poskytla svou nezaměnitelnou a inspirativní
atmosféru festivalu Maják, který 
lákal
své návštěvníky hned na tři divadelní
scény – do klubu Parník, Komorní scény
Aréna a do klubu Atlantik v ulici Čs. legií.
Naše
Bezejmenná literární skupina byla poněkud
překvapena, když nám dramaturgie nabídla účast
na této akci, ale jak řekl v úterý večer
při zahájení druhého dne festivalu dramaturg
Vladimír Šmehlík: „Ostrava vítá
divadelní soubory dokonalé, méně dokonalé
a nakonec i ty, které nemají s divadlem skoro nic
společného.“ A tak jsme se uklidnili.
Hudebně-literární
pořad, pro nějž jsme měli vymezených pouhých
padesát minut, nabral od počátku na dynamičnosti. O
poetický úvod se postaral středoškolský
profesor ostravského Gymnázia Olgy Havlové a
dosud utajený milovník bendža Jiří Sovadina ve
spolupráci se saxofonistkou Marcelou Božíkovou (foto dole). Poté
všechny přítomné přivítal ostravský
básník Lukáš Bárta (foto nahoře vlevo), který se
pokusil vysvětlit zdánlivě nesrozumitelné téma
večera „Polovina července“ těmito slovy: „U moderního
autora se očekává jakýsi vývoj. A tak
jsme se rozhodli vyjádřit cestu od někdejších
májovců až k nám symbolickým způsobem.
Zvolili jsme metodu v podstatě matematickou. Májovci se
v roce 1858 logicky hlásili k měsíci květnu.
Pokud se za každých 100 let, které uplynuly od vydání
slavného almanachu Máj, posuneme vpřed o jeden
kalendářní měsíc, pak se po těch sto padesáti
letech dostaneme zhruba do půlky července. A to je právě
naše dnešní společné téma, které se
objeví v poezii, próze i dramatu.“
Na sympaticky útulném
pódiu klubu Atlantik se pak v rychlém, ale nikoli
uspěchaném sledu střídali členové Bezejmenné
literární skupiny Veronika Špornová, Martin
Müller, Jan Ostřanský, Karel Čížek (foto nahoře vpravo), Kateřina
Výtisková, Daniel Ševeček a Lukáš Bárta.
Někteří z nich zakomponovali červencové téma
do zbrusu nových veršů, jiní se nechali inspirovat ke
tvorbě povídkové. Prostor dostala i vzpomínka
na ruského mistra Daniila Charmse, když členové
Skupiny zinscenovali jeho krátký několikaminutový
skeč s názvem „Prší a prší“. Se svou
„miniaktovou“ hrou překvapili i Daniel Ševeček s Kateřinou
Výtiskovou. Do naprosto nenazkoušeného,
improvizovaného dramatického kusu angažovali všechny
členy Skupiny, v epizodní roli pak vystoupil i jeden
z diváků. To vše v duchu hravosti a odhazování
zbytečného studu, což diváci od počátku
večera vycítili a pomáhali svými spontánními
reakcemi udržovat již tradičně skvělou „atlantickou“
atmosféru. A aby se lidem z přemíry mluveného
slova netočila hlava, nechyběl ani stálý
spolupracovník Skupiny Ondřej Hrbáč, který
zazpíval v premiéře novou píseň s názvem
„Němá sonáta“ na text Lukáše Bárty.
Hudebně-literární
sešlost kolem osmé večerní skončila, aby mohli
dostat jevištní příležitost i další hosté
letošního Majáku, ohlasy na chodbách i na ulici
se zdály jen a jen pochvalné. Nezbývá než
doufat, že se Bezejmenná literární skupina zase
brzy sejde, třeba zrovna někdy v polovině července…
Vloženo 15. 5. 2008
Ve 4. B v Javorníku strašilo??? Strašilo!!!
A občas straší i v hlavě třídní učitelce, ale nedávno to postihlo celou třídu. V plánu byl totiž křest nové knihy autorky Gabriely Kopcové Pohádky z tajemného l
esa.
Abychom se cítili opravdu jako v lese, od kulturního domu
jsme si na tento den půjčili kulisy stromů a pařezů. Tajemno si děti
vytvořily pomocí úžasných
kostýmů lesních strašidel a vil a bez práce
nezůstal ani náš Eda - smetákový duch lesa.
Byl přizván i Hejkal z knihovny. Takto připraveni
jsme přivítali paní pisovatelku,
která přišla s kufrem plným knih. Představila
nám svoji tvorbu pro děti a hlavně novou knihu
Pohádky z tajemného lesa,
kterou sama vylepšila nádhernými
kolážemi. Pan ředitel slavnostně bouchnul
šampaňské z lesních jahod, kniha byla
zasypána bonbony a s výkřikem „Strašidlům
třikrát hurá!" tak proběhl její křest.A jaké bylo naše překvapení, když paní Kopcová každému z nás jednu knihu darovala! Nechyběla ani pravá nefalšovaná autogramiáda. Stoly se prohýbaly pod talíři s dobrotami, Hejkalův lomcovák či Slzy víly Amálky v baru U vraního oka tekly proudem.
A to byl ten pravý čas na naše poděkování. Děti (lesní havěť) si totiž připravily malé lesní divadelní představení. Poděkování patří nejen paní Kopcové ale i kulturnímu domu za kulisy a dětem a rodičům za kostýmy, buchty a nápady. Pro mě je největší odměnou to, když za mnou chodí po týdnu děti se slovy : „Už to mám přečtený!!!!"
Další zálibou RNDr. Pavla
Hona je fotografování, takže nebylo od věci, když si
obstaral svolení ředitele, aby mohl v průběhu divadelních
inscenací fotografovat. Výsledkem bylo
uspořádání celkem tří výstav
fotografií v divadelní galerii Thalia (2002, 2005, 2007),
pod názvem Ze třetí řady. Prozatím
poslední výstava tématicky spojena s inscenacemi
NDM se uskutečnila v květnu letošního roku v
podkroví Městské knihovny v Rožnově pod Radhoštěm
a měla název Třicet pět sezón v ostravském
NDM, aneb jak fotografovat v divadle.„Díky těmto fotografiím jsem získal mezi divadelníky řadu přátel,“ řekl Pavel Hon. „Kromě obdivu k jejich práci jsem fascinován tím, jak jsou to v civilu prostí a přátelští lidé.“
„Fotografie mého otce z divadelního prostředí, ať z činohry či opery, jsou poněkud jiné, než ty oficiální, mají v sobě nečekané kouzlo právě zachyceného okamžiku,“ uvedla fotografova dcera Mgr. Dana Gajdová. „Nezaměřuje se pouze na sólisty a čelní představitele, ale také na postavy vedlejších rolí, případně i na ty, kteří nebývají tak často objektem fotografování, například na dirigenty. Jeho fotografie jsou vzácnou vzpomínkou na jejich práci.“
Má fotografování v divadle nějaké specifikum?
„Především k tomu musí být odpovídající technika,“ odpověděl Pavel Hon. „A pak - u inscenace, kterou neznám, to bývá jakýsi boj, abych zachytil výjimečné okamžiky. A občas dojde k milému překvapení, protože nafotografuji věci, které oficiálnímu fotografovi unikají. Pokud je inscenace známá, činohra, opera, tak už vím, co bude následovat.“
Takže se nejedná o naaranžované snímky.
„Vůbec ne. Všechno je nafotografováno během představení ze třetí řady.“
Proč právě ze třetí?
„Tak na nás vyšlo ve třetí řadě předplatné, kde jsme už pětatřicet sezón usazeni. Ale je pravdou, že z první řady by fotografování nebylo až tak vhodné, protože je scéna příliš strmě do vrchu, kdežto ze třetí řady je to prostě tak akorát.“
Další divadelní představení?
„V polovině května Trojanův Kolotoč, moderní opera na kterou se moc těším. Ale z dřívějška rád vzpomínám na inscenaci opery W. A. Mozarta s libretem psaným v italském originále Lorenzo Da Ponte, které do češtiny přímo na tělo některým protagonistům přebásnil Jarek Nohavica, takže i tímto byla zmíněná inscenace mimořádná.“
Fotografování v divadle v proběhu představení vyžaduje určitou praxi. Pavlu Honovi se to během posledních dvou letech daří, jak o tom svědčí jeho snímky.
Na fotografii Pavla Hona je herečka Pavlína Kafková v inscenaci Nebezpečné vztahy.
Vloženo 8. 5. 2008
Ostrava město poezie
Dne 24. dubna 2008 se uskutečnil v ostravské Komorní scéně Aréna první pořad cyklu Ostrava město poezie, který organizovalo ostravské středisko Obce spisovatelů. Byla v něm představena tvorba jeho třinácti autorů (Lukáše Bárty, Davida Bátora, Boženy Klímové, Evy Kotarbové, Miroslava Kubíčka, Lydie Romanské, Jarmily Skalné, Miroslava Stoniše, Oldřicha Šuleře, Dagmar Telingerové, Františka Všetičky, Karla Vůjtka a Soni Záchové). Básně a prózu v režii Zdeňka Pavlíčka nastudovali (na snímku zleva) herec Pavel Liška (z Národního divadla moravskoslezského), básnířka Lydie Romanská, herci Tereza Růžičková a Zdeněk Pavlíček (oba z Divadla loutek Ostrava). O hudební vstupy se postarali kytaristé Pavel Marek a Lubomír Erneker. Pořad finančně podpořil městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz a ve spolupráci s Komorní scénou Aréna. ( Foto)
Tvorbu svých další členů představí ostravské středisko Obce spisovatelů 18. června a také v listopadu 2008.
Ostravské středisko celorepublikové Obce spisovatelů, o. s., soustřeďuje asi čtyři desítky autorů především z Moravskoslezského kraje. Jeho předsedkyní je v současnosti básnířka Lydie Romanská. Členy ostravského střediska OS jsou například spisovatelé Theofil Halama, Božena Klímová, Eva Kotarbová, Lubomír Man, Helena Lisická, Břetislav Olšer, Jan Padych, Lech Przeczek, Richard Sobotka, Miroslav Stoniš, Oldřich Šuleř, Marie Vosiková, Soňa Záchová. K jeho významným literárním vědcům se řadí Jiří Urbanec, Drahomír Šajtar, František Všetička, Libor Pavera aj.
Členové ostravského střediska kromě své spisovatelské a vědecké práce i svými dalšími aktivitami obohacují kulturní dění Ostravy a širšího regionu. Jsou v porotách soutěží: Hlavnice A. C. Nora, (soutěž vyhledávající mladé prozaiky do třiceti let), Rožnovský fejeton, Literární soutěž při knihovně města Frýdek-Místek, recitační soutěž gymnázia Olgy Havlové v Ostravě-Porubě aj. Jsou stálými hosty různých literárních besed a čtení v knihovnách, ve školách, v klubech, v domovech seniorů, v nemocnicích, konaných na nejrůznějších místech ČR. Jejich aktivity přesahují hranice ČR (Polsko, Slovensko).
Text a foto: Eva Kotarbová
Bezejmenná literární skupina a ostravský klub Atlantik
Před nějakými dvěma měsíci jsem psal do časopisu Bojler Gymnázia Olgy Havlové o pozoruhodném vystoupení nově vzniklé Bezejmenné literární skupiny, které se uskutečnilo v porubské restauraci FRISCO jako působivý happening (štamgasti podniku s údivem koukali, jak jim kdosi narušuje poklidné pivní rozjímání a recituje nahlas verše). Tehdy mě napadlo, jak křehké je takové volné seskupení autorů. Říkal jsem si, že musím celé to „literární“ FRISCO honem nafotit, protože se možná jedná o první a poslední akci tohoto druhu. Za svůj skepticismus jsem byl vytrestán tím nejpříjemnějším myslitelným způsobem: musel jsem přiznat omyl.
Bezejmenná literární skupina existuje dál, překročila porubský hraniční kámen a 3. dubna uspořádala vlastní literárně-hudební pořad v ostravském klubu
Atlantik.
Nikdo se přitom nedržel při zdi, ačkoli šlo v podstatě o
jevištní premiéru. Takže pořad, který jsem
stručně zahájil něco po šesté hodině
odpolední (a využil příležitosti k tomu, abych vpustil do
publika něco málo z nových básní pomaloučku
se rodící sbírky) se pak ve svižném, leč
příjemně klubovém tempu vinul až do dobrých čtvrt
na devět večer. Odečtěme krátkou přestávku a vyjdou
nám nejméně dvě hodiny čistého času
kultivované zábavy v ryze autorském duchu. Četla
se próza, poezie (a nutno říct, že značně
různorodá, nesoucí od počátku
individuální punc), zněly kytary, klavír i
saxofon. To všechno vyvážené, pocitově na sebe
navazující či naopak důmyslně
kontrastující. A kdo že vlastně tvoří jádro
oné Bezejmenné? Volím metodu chronologickou, jmenuji tedy tak, jak mladí umělci přicházeli během vystoupení „na řadu“.
Daniel Ševeček, devatenáctiletý básník, jenž tvrdí, že nedokáže do básní vnášet příběhy. Jeho tvorba je přesto především lyricko-epická, upoutávající často se vracejícími motivy vlaků, nádraží, kolejí a peronů. Ševeček se nebojí ani vyloženě technicistních pojmenování, která působí v celkově křehkém, často romantizujícím kontextu jako ozvláštňující dráždidlo.
Martin Műller, rovněž student čtvrtého ročníku, se na atlantickém večeru prezentoval jednak jako hudebník (tvořil zde coby klavírista duo se saxofonistkou Marcelou Božíkovou), jednak jako prozaik. Jeho stylisticky vyzrálé povídky prokazují mimo jiné velkou čtenářskou zkušenost a schopnost variovat i parodovat v oblasti mnoha klasických literárních žánrů.
Veronika Špornová, osmnáctiletá básnířka, zaujala posluchače spontánním přednesem ze svého sešitového zápisníčku, kam zaznamenává nové verše doslova „za pochodu“, obvykle bez větších dodatečných úprav. Přesto mnohé texty upoutají postupným, leč zřetelným nalézáním svébytného tvaru, kterým je u Špornové směřování k hutnému, brachylogickému pojmenování a k práci s básnickými figurami.
Kateřina Výtisková reprezentuje ve Skupině básnířku lyrického, romantizujícího až mystického směřování. Často silně stylizovaná dekadentní poloha jejích veršů by mohla nepozorného čtenáře vést k ukvapenému závěru, že zde nacházíme obvyklé symptomy rané básnické tvorby většiny literárních elévů. Při důsledném vnímání však rozeznáváme schopnost neotřelé metafory, zcela nového pojmenování skutečnosti, které posunují tvorbu Kateřiny Výtiskové za hranice „začátečnické“ produkce.
Karel Čížek autorský večer v Atlantiku uzavíral. Získal si přízeň posluchačů svými mnohdy satirickými, epigramaticky laděnými verši, básněmi vypointovanými, s precizně dávkovaným humorem, avšak s vážným a zranitelným jádrem, chytře ukrytým pod skořápkou ostrovtipu.
Skepticismus mě opustil. Hned na místě jsme totiž přislíbili další vystoupení, tentokrát s lehce provokativním názvem „Co zbylo z Májovců aneb Po 150 letech už bez almanachu“. Jasno máme i v datu, Atlantik nás opětovně přivítá v úterý 13. května 2008 v rámci ostravského festivalu amatérských divadel MAJÁK…
Vloženo 27. 4. 2008
Ostravský strakáč… aneb rok se s rokem
sešel
Jiné to asi bude, až budu chtít či muset bilancovat průběh svého více méně dramatického ale i veselého, smutného, zkrátka pestrého života – předesílám, že tady bych zatím ráda, aby k tomu ještě dlouho nedošlo.
Já bych však chtěla nějakým způsobem zhodnotit pořad, který jsme si já a mí kolegové zhruba před 15 měsíci vymysleli a zhruba před rokem jej uvedli v život, pořad, který vznikl vlastně díky knize, v níž jedna „pražská celebrita“ sdělovala svá jednadvacetiletá moudra a životní postoje zbytku národa. Někteří z nás nad uvedeným „dílem“ slzeli smíchy tak, že budou žít asi do 250 let, pokud je ovšem pravda, že smích přispívá ke zdraví a dlouhému životu, a jiným naopak hrozila okamžitá zástava srdce. Pozitivem však je, že jsme si obě skupiny uvědomily, že v tom našem „srdci republiky“, díkybohu už ne jen ocelovém, žije spousta lidí, jejichž životní osudy, práce, vědomosti, nadání a schopnosti jsou úžasné.
Někteří se proslavili mezinárodně, celostátně či regionálně, ale mnozí z nich chodí mezi námi téměř nepovšimnuti. Mají však jedno společné - všichni mají opravdu co říct a stojí za to si je vyslechnout, neboť jsou to lidé, kteří svými postoji a svými zkušenostmi dokázali, že filozofie života není konstanta a každý den, který prožijeme, nás něčím obohatí.
Pozitivem práce knihovníka (nechci tvrdit, že
jediným, ale…)
je i to, že takovíto lidé mají obvykle
blízko ke knihám a že je tudíž máme
možnost osobně poznat při své práci. Většina
z nich jsou navíc i lidé
velmi komunikativní a k besedám,
přednáškám, posezení, „pokecu“
– říkejme
tomu, jak chceme, jako stvoření. Požádali jsme tedy
člověka nanejvýš povolaného, pana.Radovana Lipuse,
aby přispěl radou, jak z nápadu udělat skutek, který
by
neutek, a ejhle, zrodil se pravidelný
pořad Ostravský strakáč. Cyklus besed vztahujících se k životu Ostravy a okolí. Prostřednictvím vyprávění zajímavých lidí, kteří „mají co říct“ a také to umějí, jsme začali dokazovat, že Ostrava je pestrá, mnohovrstevná a nabízí zajímavé možnosti. Název Ostravský strakáč jsme pořadu dali proto, že symbolem se stal velký barevný hrnek, v němž jsme začali „míchat“ z vyprávění hostů, jež se rekrutovali z velmi různých oblastí života města, pokud možno pestrobarevný pokrm.
Cyklus zahájil 3. 4. 2007 svým noblesním vystoupením Radovan Lipus, který je znám jako všestranný umělec – režisér, dramaturg, publicista … a Ostravě dal kromě režie nezapomenutelné Průběžné O(s)travy krve také přívlastek „šumná“, což po té, kdy byla nazývána jen černou, bylo téměř revoluční.
Dalším hostem, jenž je neodmyslitelně spojován s Ostravou, byl spisovatel a publicista JUDr. Oldřich Šuleř. Jeho vyprávění zaujalo niterností prožitků a hlubokou znalostí regionální literární problematiky.
A pak už následovaly takové osobnosti, jako je Vladimír Adámek (bodyguarda mu dělal škrtič) - pracovník ZOO, který nadchnul malé i velké posluchače, škrtič také. Léčitel, biotronik a, jak sám říká, tak trochu i čaroděj - Ing. František Libica. Mezinárodně uznávaná ostravská rodačka, v hudebních kruzích známá jako Olga Štěpánová a v literárních jako Anna Markowitz. Tato silná žena byla ukázkou toho, že i nevidomý člověk toho může v životě hodně dokázat.
Jedním z hostů našeho pořadu byl i Jarek
Nohavica, ale
tady musím přiznat, že jsme
naše návštěvníky tak trošku
podvedli, udělali jsme
si „Strakáče“ soukromého, protože Jarek
přišel za námi jako bývalými kolegy,
aby zjistil, zda by eventuálně nebylo lepší
vrátit se za knihovnický pult. No,
zpívá dál, takže asi ne.Pokud si myslíte, že Ostravu znáte dokonale a nemůže Vás nic překvapit, pak jste si jistě nechali ujít listopadové povídání a prezentaci nové knihy fotografií Borise Rennera a Richarda Skláře - zkrátka ostravaci.cz. Vaše škoda!
Folkař (ne holkař) a bluesman Pepa Štreichl nám nejen zahrál a zazpíval, ale skvěle nás pobavil „veselými historkami z natáčení“ ale hlavně ze života. Nabitý společenský sál praskal ve švech při přednášce ThDr. Tomáše Novotného, který představil vznik a vývoj „svého dítěte“ hudebního tělesa Adash. Mnozí ostřílení mořští vlci bledli při vyprávění a prezentaci diapozitivů ostravské mořeplavkyně MUDr. Karin Pavloskové. Rodilého Tibeťana, žijícího v Ostravě – Jigme Tenzina - také nepotkáte každý den, nehledě na to, že v mezinárodních souvislostech to bylo povídání nanejvýš aktuální.
Nový ročník Ostravského strakáče nám otevřeli hned dva vzácní hosté – spisovatel Richard Sobotka a ilustrátor a ochránce přírody Ludvík Kunc (foto). A že jsme si nemohli vybrat lépe, je jednoznačné z reakcí návštěvníků, kteří když pochopili, že i čas pro tak zajímavou besedu je omezený, trvali na tom, abychom oba pány pozvali znovu.
No, budeme se snažit vyhovět, protože i nás jejich povídání nadchlo, ale …když v Ostravě a jejím okolí žije ještě tolik skvělých lidí. Abych však dokončila tu myšlenku s bilancováním. Vypadá to, že Ostravský strakáč bude žít dál, že síly teprve nabírá a bilance tedy může zůstat otevřená.
Foto: Jarek Nohavica, 2. Richard Sobotka a Ludvík Kunc, 3. Radovan Lilpus - uprostřed, 4. strakáč, 5. mořeplavkyně Karin Pavlovsková, 6. Tibeťan Jigme Tenzin
Vloženo 3. 4. 2008
Zdenka Kasíková – členka Literárního klubu Petra Bezruče, učitelka
Základní školy v Nošovicích, křtila 1.dubna 2008 svoji druhou knihu básní
s názvem Sdílení. Ne, nebyl to apríl, ani to není
knížka rozmarná jako to dubnové počasí. Ba naopak. Čtenář dostává do rukou
sbírku milou a jemnou, jakou je autorka sama. V knize najdeme verše, které
přináší život - o naději i beznaději, o radosti i tichém pláči, o bolestech
člověka. Jsou
tu i básně o přírodě v jejích
tisícerých proměnách, o dobrých lidech i
laskavých slovech, které ledy
lámou.
Slavnostní křest proběhl
v kulturní místnosti obce Nošovice za
přítomnosti kolegyň i žaček místní
základní školy, přátel, rodiny i
literátů. Předseda Literárního klubu Petra
Bezruče Miloslav Oliva, který byl zároveň jedním
z kmotrů knihy, rozebral
právě vydanou knihu, byly předneseny ukázky
básní. Dalšími kmotry této
básnické
sbírky byli: její ilustrátorka Naděžda
Krejčí, autorčin přítel Václav Vašek a
ředitelka
Základní školy Nošovice Alice
Sobková.
Foto: Autorka knihy je na 1. snímku vlevo
Vloženo 3. 4. 2008
Ostravská básnířka Eva Kotarbová hostem
v Literárním klubu Petra Bezruče
básnířka a novinářka Eva Kotarbová. Kytičkou ji přivítal Miloslav
Oliva, předseda LKPB. Potom přítomné členy seznámil z nejdůležitějšími body z jejího
životopisu a třemi básnickými sbírky (Podkůvky, Kameny, Zapomenuté věty), které
dosud paní Eva vydala. Samozřejmě nechyběly ani ukázky veršů z těchto
knížek a došlo později i na novinky z její tvoryA o čem vlastně Eva Kotarbová píše? Profesor Oliva řekl: „Její verše jsou naplněny milostným citem, láskou k lidem, rodině, Ostravě. Dovede velice dobře vystihnout všechno to, co přináší láska a rodina. Volí verše nerýmované i rýmované, snaží se podat básnický obraz jen několika málo slovy.“
Autorka pak přednesla básně ze své sbírky Kameny, kde jí inspirací byla Ostrava, rodný kraj a mimo jiné také dědeček, který pracoval jako hutník. Dále na sebe prozradila, že začala psát v 16 letech. Velkým vzorem jí byl učitel českého jazyka a literatury na gymnáziu ve Vítkovicích - Miroslav Etzler. Ten nejen jí, ale všem svým studentům doporučoval knihy a časopisy, které je třeba číst, aby člověk získal větší přehled o dobré literatuře a společenském dění, doporučoval někdy i to, co mohlo být pro něho v letech 1965 - 1967 z politických důvodů riskantní…Už na gymnáziu Eva Kotarbová publikovala verše ve školním časopise Fčela.
Na tomto velice milém setkání došlo i na dotazy a slova obdivu. Například Libuše Karasová poděkovala básnířce za velký zážitek. Velmi ji zaujaly básně ze sbírky Kameny, protože i její rodiče pocházeli „z Černé Ostravy“.
Autorka prozradila, že ji verše nenapadají každý den, někdy přicházejí náhle v útržcích, jindy je ihned ne světě celá báseň, ale většinou prvotní verše přepracovává, vrací se k nim mnohokrát, než se odhodlá je zveřejnit. Je toho názoru, že není nutné vydávat každý rok knížku, ale je třeba nechat verše uzrát.
S verši Evy Kotarbové se na setkání ve Frýdlantě nad Ostravicí také seznámila bohemistka, Číňanka Feng-Yung Song z Prahy, která je snachou Vlasty Vojtové, členky LKPB. Feng překládá do čínštiny české písně a také je nádherně zpívá na svých četných koncertech se skupinou Mystika. Mohla verše ostravské autorky ocenit. Líbily se jí. Uvedla také: „Současná moderní poezie - to je vyjádření vnitřního pocitu. Lidé každý den něco prožívají a to vnitřní cítění je všude stejné. Takže v české i čínské poezii najdeme něco společného. Naše poezie navíc vychází ze silných národnostních tradic, má pevné základy.
Příjemnou atmosféru setkání s verši Evy Kotarbová pak Feng-Yung Song umocnila svým nádherným zpěvem: ukázkou moravské písně přeložené do čínštiny a čínskou lidovou písničku zazpívala v mateřském jazyce.
Velikonoční schůzka v klubu byla díky tomu všemu velmi sváteční a nás potěšila i slova Evy Kotarbové, jimiž vyjádřila, že si cení LKPB, protože vyvíjí zajímavou kulturní činnost a hlavně sdružuje lidi, kteří mají chuť psát a tvořit.
Text a foto: Dajana Zápalková, členka LKPB
Více fotografií.
Vloženo 25. 3. 2008
Dne 11. 3. 2008 odpoledne v 16 hod. přišli do Domu knihy
Librex v Ostravě příznivci a přátelé cyklisty Víti
Dostála a publicisty Milana Švihálka. Pro tyto
návštěvníky byla připravena autogramiáda
u příležitosti vydání cestopisu Panamericana má láska, který shrnuje Dostálovy zážitky z cesty po americkém světadíle (červenec 2006 až březen 2007).
Nečekaným překvapením akce se stal svatební obřad,
který se uskutečnil v krásném prostředí
ostravského knižního paláce. Víťa
Dostál (1959) si při něm vzal svou dlouholetou přítelkyni
Andreu Havrlantovou (1976). Trvalé manželské
štěstí jim popřál i
nejslavnější český mořeplavec Richard Konkolski (od r. 1992 žije v USA),
jenž byl dalším překvapením autogramiády,
která se uskutečnila po obřadu. (Foto)
Vloženo 18. 3. 2008
Muž s beraní hlavou
Autorovi publikace Karlu Bogarovi byl z úst starosty vysloven veliký dík, že si dal tu práci a shromáždil materiály o malíři a grafikovi Ferdiši Dušovi, že se mu podařilo objevit i nové dosud neznámé materiály o tomto umělci, který, ač za svého života pobýval i na Podkarpatské Rusi, v Haliči, na Slovensku, v Polsku, ve
Francii,
neodmyslitelně patřil do Frýdlantu, města pod Lysou horou,
kde se narodil a kam se v roce 1955 znovu vrátil po přestěhování z Prahy (
zde 1. 12. 1958 také zemřel).Karel Bogar se mimo jiné zamyslel, zda má Duša co říct i dnešku: „Duša byl skutečně člověkem s beraní hlavou. Jeho úsilí, prosadit se na poli uměleckém bez vzdělání, z prostředí chudé dělnické rodiny, ze které vzešel, bylo skutečně obdivuhodné. Otázka slovanství je u něj stále živá. Byl velice citlivý ke změnám ve společnosti, měl silné sociální cítění. Měl veliký vztah k realismu, zlobilo ho, že současné umění ztrácí smysl, proto se jakoby natruc vracel k realitě. Nebyl konvenčním člověkem, kdyby ještě žil, jistě by byl svůj,“ řekl Bogar.
Tyto autorovy myšlenky potvrdil i ředitel Galerie výtvarných umění Petr Beránek, který ještě dodal: „Ferdiš Duša měl skutečně těžký život, byl světoběžníkem, který nakonec přece jen dostál svého uznání. Je známým grafikem i malířem, kterého výrazně ovlivnila zdejší kultura, svéráznost místních lidí a jejich těžký život, jenž on mistrně dokázal zachytit. Ferdiš Duša je vlajkovou lodí české sociální malby a grafiky.“
Tento slavnostní večer umocňovalo vystoupení dětí a učitelů z místní ZUŠ, kteří hráli na klarinety a flétny. Kytaru dokázal mistrovsky rozezvučet Dominik Beránek, moderovala Jolanda Pilařová. Báseň s názvem Památce Ferdiše Duši přednesl její autor Pavel Gryga, člen Literárního klubu Petra Bezruče.
Foto: 1. Zleva - Aleš Rett, Jiří Mořkovský, Petr Beránek, Karel Bogar a Jolanda Pilařová, 2. Nová kniha, 3. Autor Karel Bogar, 4. autoportrét Ferdiše Duši
Vloženo 15. 3. 2008
Jak vznikly Nové břehy
Fiducia.
Rád bych seznámil čtenáře s tím, co tomuto
úsilí o vznik nového časopisu předcházelo. Někdy na konci roku 2006 jsem často sedával s jedním známým opavským redaktorem (kterého nebudu jmenovat) v kavarnách a putykách všeho druhu. Měli jsme za sebou velmi úspěšný rok, podařilo se nám v Opavě vydat almanach. A tehdy mezi řečí a pivem v zakouřených prostorech mě napadlo, že bychom mohli v Opavě vydávat nový časopis a vytvořit tak prostor pro mladé autory, který zde prakticky nikdy neexistoval, protože jediný literární časopis v Opavě (Alternativa plus) byl vědecky zaměřený a nebral mladé literáty vůbec na vědomí. Poslední číslo tohoto časopisu vyšlo v roce 2004. A tehdy nás napadlo založit občanské sdružení, které by mělo tento nový časopis na starosti. Jeho originální název jsem objevil v jedné ze svých povídek, které jsem napsal pod pseudonymem Adalbert Bžouk a které nikdy nevyšly a doufám, že ani nevyjdou. Sepsali jsme smlouvu a začali jednat. Jenomže tehdy se onen opavský redaktor projevil jako nevěrohodný člověk. Nebudu raději zabíhat do detailů.
Sehnali jsme tedy jiného člověka. Smlouvu jsme přepsali a poslali na ministerstvo vnitra do Prahy. Zakládajícími členy občanského sdružení Obratník Starého Magdona jsou: Milan Bátor, David Bátor a ing. Lukáš Pracný. Z Prahy nám odpověděli asi za tři měsíce. Byli jsme zaregistrováni. Psal se rok 2007. Během léta a podzimu se ustavila redakční rada ve složení: Milan Bátor, David Bátor, Zdeněk Smolka, Jakub Chrobák a Milan Blažek. Byla domluvena spolupráce s grafikem a vydavatelem Pavlem Kubným. Vytvořila se koncepce prvního čísla časopisu.
Co dodat na závěr? Snad pouze tolik: Vytvořit v dnešní kultuře něco nového není jednoduché, ale vědomí, že tady vzniká prostor pro mladé talenty nás bude držet při životě.
Vloženo 9. 3. 2008
Nové břehy
Dne 7. března byl v
ostravském klubu Fiducia pokřtěn časopis Nové břehy, který vydává o. s.
Obratník Starého Magdona ve spolupráci s vydavatelstvím Planet sounds.
Vznik tohoto čtvrtletníku, zaměřeného na literaturu, hudbu a další
umělecké žánry, finančně podpořilo statutární město Ostrava a další.
Obsah časopisu autorsky i redakčně zajišťují studenti a pedagogové
ostravské a opavské univerzity aj. Foto ze slavnostního křtění. Eva KotarbováEditorial
Vloženo 7. 3. 2008
Vyšly Nové břehy
rubrik:
Rozhovor, Osobnost, Studie, Přístav - tvorba mladých
autorů, Recenze, atd. Časopis se zabývá také
hudební tvorbou, výtvarným uměním,
překlady, jeví se, že chce být ucelenou platformou pro
soudobé umělecké dění v kraji.V prvním čísle vyšel rozhovor s básníkem a publicistou Ivanem Motýlem, publikovaná je literárně vědecká studie prof. Ostravské univerzity Zdeňka Smolky, dále recenze na nové sbírky Dana Jedličky a Jindřicha Zogaty z pera člena redakční rady Milana Bátora a další recenze, hudební profil skupiny Kofe-in.
Rubrika současná tvorba patří nejnovějším veršům Petra Hrušky. Poezii publikuji také začínající autoři Ondřej Hložek, Marek Salamon a Roman Polách, kteří večer ve Fiducii obohatili čtením své poezie. Zajímavá je rubrika Osobnost s poezií Vladimíra Vokolka či Glosář s poznámkou Jakuba Chrobáka týkající se okolností kritiky pracovních metod nedávno zesnulého historika Dušana Třeštíka. V Překladu dostal prostor polský básník Jacek Sikora.
Redakční rada Nových břehů má pět členů: Zdeněk Smolka, Jakub Chrobák, Milan Blažek, Milan Bátor a David Bátor. Redakční kruh tvoří dále Andrea Chrobáková, Božena Klímová, Veronika Melecká a Oldřich Kutra. Grafikem časopisu je Pavel Kubný. (Tyto informace se v čísle nenajdou; poskytl je David Bátor.)
Nové břehy vycházejí zdarma na dobrém papíře (za přispění několika sponzorů) ve formátu A4.
O jednom zajímavém projektu
neděli
po požehnání, jistě netušil do jaké
míry se o 136 let později zájem o čtení a
literaturu rozšíří, ani o kolik bude práce
knihovníků rozmanitější. V současnosti si
každý z více jak 17 000 obyvatel Rožnova vypůjčí v
kalendářním roce ze 74 013 knihovních jednotek
více než 13 knih. V Rožnově je registrovaných 3019
čtenářů, ale celkový počet výpůjček dosáhl
v r. 2007 úctyhodné cifry 225 687. Úspěch každé knihovny vždy závisí na nápadech a aktivitě knihovníků. V roce 2007 se Městská knihovna v Rožnově pod Radhoštěm zapojila do projektu Senioři vítáni, který si vzal za cíl šířit zájem o literaturu především mezi dříve narozené. Vedoucí a koordinátorkou projektu je knilhovnice Marcela Slížková, na samotné realizaci se také podílí ostravské středisko Obce spisovatelů.
"Program Senioři vítáni vzešel z grantu, který vyhlásila Nadace Open Society Fund Praha a Česká spořitelna Praha," uvedla paní Marcela Slížková a dále řekla:. ,,Hlavním cílem programu je ozřejmit a propagovat roli seniorů ve společnosti, pomáhat odstraňovat negativní stereotypy spojené s touto skupinou a ukázat na možnosti jejich zapojení do různých aktivit. Vzali jsme si za cíl podpořit literárně tvůrčí schopnosti seniorů. Víme, že nejen hodně čtou, ale někteří také sami literárně tvoří, takže jim chceme poskytnout příležitost tento zájem rozvinout. Právě z toho vzešel dílčí projekt Město v mé paměti a v něm společnou prací chceme formou netradičního průvodce ukázat proměnu Rožnova, aby především mladež poznala, co se staršími generacemi odchází. Zároveň všichni, kteří projekt ukutečňují, získají při setkávání s renomovanými lektory a spisovateli literární dovednosti a mají možnost jejich využití ve vlastní tvorbě. Jedním z výstupů těchto setkání je také čtení z vlastních prací účastníků a vydání almanachu nejzajímavějších příspěvků.. Už při vzniku projektu jsme měli na paměti spolupráci dospělých účastníků s literárním kroužkem dětí - Louskáčkem, který v naší knihovně vede Jana Hradilová a který formou her seznamuje malé čtenáře s literaturou. Také mládež v Louskáčku pracuje na netradičním průvodci městem, tentokrát viděným dětskýma očima. A protože se snažíme propojit tyto dvě skupiny a současně i obě generace na bázi literární práce, vybraly děti do svého almanachu, vzešlého z literární soutěže O poklad strýca Juráša, také některé příspěvky dospělých."
Prvé schůzky v rámci projektu Senioři vítáni v září 2007 se účastnilo pouhých šest zájemců, v únoru 2008 už to bylo třicet účastníků. Akce bude zakončena v červnu 2008. "Pokud bude projek úspěšný, a budou k tomu vytvořeny podmínky, pokusíme se o jeho pokračování i v roce následujícím," řekla paní Marcela Slížková.
Dosavadní zkušenosti napovídají, že projekt je úspěšný víc, než se původně předpokládalo.
Literáti mají webové stránky
Druhým kmotrem byl předseda LKPB Miloslav Oliva, kterému z očí zářila radost a tu vyjádřil slovy: „Jsem rád, že se Literární klub dostává zase ve své práci kousek dopředu. Věřím, že prostřednictvím našich nových klubových webových stránek se ještě více dostaneme do povědomí lidí, kteří naší práci fandí.“
Vážení čtenáři, takže literáty zpod Beskyd najdete na www.lkpb.cz. Zda se i vám naše webové stránky líbí, to jsme moc zvědaví, a proto právě od vás rádi uslyšíme názor, co ještě vylepšit, co vám na našich stránkách schází. Napište nám.
Zdařilý návrat spisovatelky a výtvarnice Gabriely Kopcové do Ostravy
prvotiny v ostravském nakladatelství Profil. Šlo o knihu povídek, nazvanou Člověk rodu ženského (vyšla
v roce 1983). Na několik let se pak autorka
v rodném kraji zcela ztratila očím ostravských přátel, známých i veřejnosti.
Jen tu a tam o sobě nechala skromně slyšet, když vydala další knížku.
Ještě v době, kdy Gabriela Kopcová pracovala v hrabůvském hudebním
oddělení Knihovny města Ostravy, "seděla na dvou židlích", protože kromě
psaní povídek tvořila klasické koláže. Nejdříve o tom věděli jenom její
nejbližší a několik přátel. Později nalezla odvahu a tato její výtvarná díla
ozdobila několik hudebních a literárních pořadů, např. v tehdejším Domě kultury
Vítkovice, v knihovně v Hrabůvce a také v ostravském Divadle hudby, k čemuž
jsem ji jako autorka těchto programů musela někdy i přemlouvat.
Uplynulo více než deset let od odjezdu Gabriely Kopcové z Ostravy, než
se tu konečně opět, a to na téměř tři měsíce, vrátila. Je dobře, že to udělala,
protože s sebou přinesla hodně novinek ze své autorské dílny, a sice výstavu
koláží Překročení prahu a křtění své další 
pohádkové knížky, kterou nazvala
Pohádky z tajemného lesa.
Překročení prahu mohli nejdříve vidět návštěvníci ústředí Knihovny města
Ostravy (v hudebním sále budovy u Sýkorova mostu), kde byla výstava od počátku
prosince 2007 do 6. ledna 2008. Potom se 22. ledna přestěhovala do krásných
prostor ostravského hotelu Imperial. Byla slavnostně otevřena jeho
ředitelem Vítem Neiserem.
Osobité Gabrieliny koláže budou ozdobou
kavárny La Brasserie až do 29. února.
Pro ty, kdo rádi vstupují do světa fantazie, se stanou
nevšední branou do
tajemna, v němž mohou objevit vzácné a
vzrušující souvislosti. Opravdu doporučuji
relaxační zamyšlení při pohledu na její
koláže od kavárenského stolku!
A ještě ke křtění nové knížky: Proběhlo jako součást vernisáže v hotelu
Imperial. Kmotry se stali ředitel hotelu
Vít Neiser a předsedkyně ostravského střediska Obce spisovatelů, básnířka Lydie
Romanská. Ta vypravila Pohádky z tajemného lesa do světa čtenářů slovy, jež
byla velkým oceněním knižní novinky a práce autorky, která pohádky doplnila
svými jedinečně upravenými fotografiemi.
Stejně jako koláže i pohádková knížka Gabriely Kopcové jsou určeny těm,
kdo hledají uklidnění v dnešním uspěchaném světě a hlavně harmonii. Návrat
spisovatelky a výtvarnice do Ostravy je podle mne velmi zdařilý.
Text a foto: Eva Kotarbová
Foto č. 2 - archiv Gabriely Kopcové
Foto: 1. Gabriela
Kopcová, 2. Koláž Fata morgana, 3. Křtění knihy
– kmotři básnířka Lydie Romanská
a ředitel hotelu Imperial Vít Neiser, 4. Duo Luboš
Elneker a Pavel Marek, 5. Gabriela Kopcová s ostravským
výtvarníkem Karlem Harudou. Více fotografií
Iniciátor výstavy
v hotelu Imperial: Eva Kotarbová
Organizační zajištění:
Eva Kotarbová, Vladimíra Černajová a další zaměstnanci hotelu Imperial
Sponzor vernisáže: hotel
Imperial v Ostravě
Spolupráce na křtění
knihy: středisko Obce spisovatelů v Ostravě – Lydie Romanská
Vloženo 26. 1. 2008
Počátkem prosince 2007 vyšly dvě nové knihy rožnovského autora Richarda Sobotky. První Život na oblaku - vyprávění o současných lidech, kteří se navzdory zdravotnímu handicapu dokázali vzepřít osudu a včlenit do kolektivu ostatních lidí. A také vyprávění o těch, kteří zdravotně postiženým pomáhají bojovat za sebeuplatnění. Vydání knihy se uskutečnilo díky finanční podpoře Ministerstva kultury ČR. Knihu vydalo nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy.
Druhá kniha Pytláci v Beskydech je vyprávěním o hajných, kteří ochraňovali panské lesy a především zvěř v nich, a také o pytlácích, jež v minulosti často bída ale také pytlácká vášeň hnaly do lesů. Jejich vzájemné střety někdy končily tragicky, jak o tom podnes svědčí pomníčky, roztroušené v lesnatých horách Beskyd. Tuto publikaci vydalo vydavatelství Víkend, s. r.o.
Křest knižních novinek se uskutečnil 15. prosince 2007 v solné jeskyni SALZA v Zašové. Život na oblaku mořskou solí pokřtil Vojta Polášek, od narození postižený těžkou oční vadou, titul Pytláci v Beskydech autorova vnučka Anička a majitel solné jeskyně Pavel Trčka, a sice “střelným” prachem a střelivem do brokovnice.
Vloženo 19. 12. 2007
Zápalková křtila první prózu
Členka Literárního klubu Petra Bezruče Dajana Zápalková
pokřtila v lázních Třeboň svoji první prózu
s názvem – Jó, život lázeňský.Autorce je prostředí lázní Aurora dobře známé, protože zde několikrát absolvovala balneoterapii. V právě vydané knize je proto velmi dobře zachyceno toto prostředí s léčebnými procedurami, ale též okolní krajina, město Třeboň se svými pamětihodnostmi, pivovarem Regent, rybníkem Svět a Zlatou stokou, zároveň i s mnoha možnostmi kulturního vyžití.
Křest se konal v třeboňské restauraci Rondo, kde se scházejí pacienti i místní občané převážně večer k pobavení. Přišlo jich okolo osmdesáti, nechyběli ani známí Dajany Zápalkové. Nejdříve autorka uvedla několik básní ze své připravované knihy veršů a poté se majitelka restaurace Eva Grulichová spolu s Hanou Irlbekovou, kamarádkou autorky, ujaly křtu knihy. A čím se křtilo? Přece pivem značky Regent, který je vyráběn ve zdejším pivovaře.
„Přeji paní Dajaně, aby knížka šla z ruky do ruky nejen mezi pacienty v lázních Aurora, ale aby se stala dobrým společníkem nejednoho z nás přítomných. Uvádím ji do života čtenářů třemi symboly štěstí, a sice čtyřlístkem, prasátkem a jmelím, které jí předávám,“ řekla majitelka restaurace Eva Grulichová při slavnostním křtu.
Poté následovala autogramiáda a zábava i tanec při dobré hudbě kapely Rondo.
Vloženo 19. 12. 2007
V rámci celostátního festivalu Den poezie, který proběhl v mnoha městech ČR (od 5. do 23. 11. 2007) se 22. listopadu v Komorní scéně Aréna v Ostravě uskutečnil pořad sestavený z děl členů ostravského střediska Obce spisovatelů a dalších autorů. Ukázky tvorby byly vybrány z nedávno vydaných nebo připravovaných knih. Zazněly v podání herců uvedeného divadla. Jedinečnost večera, organizovaného ostravskou Obcí, spočívala také v přítomnosti většiny tvůrců básní a próz pořadu nazvaného Hlásíme se ke Dni poezie. Diváci se seznámili s tvorbou Theofila Halamy, Boženy Klímové, Evy Kotarbové, Lubomíra Mana, Břetislava Olšera, Jana Padycha, Lecha Przeczka, Lydie Romanské, Richarda Sobotky, Miroslava Stoniše, Oldřicha Šuleře, Marie Vosikové, Karla Vůjtka a Soni Záchové.
Foto: 1. Spisovatel Oldřich Šuleř, 2. předsedkyně ostravského střediska Obce spisovatelů Lydie Romanská a prozaik Miroslav Stoniš, 3. Více fotografií.
Vloženo 27. 11. 2007
Cesta z hořícího kruhu
Dne 24. října byla frenštátská Literární čajovna Magnolia plná. Křtila se totiž kniha PhDr. Libora Knězka, CSc. – Cesta z hořícího kruhu. Je to vlastně rozbor života a díla frenštátského básníka Pavla Tobiáše.
Pavel Tobiáš po absolvování gymnázia začal studovat na vysoké škole v Brně a najednou onemocněl obrnou, která jej připoutala na invalidní vozík. On se ale nevzdal a bojoval dál. Psal verše i román, vedl časopis, spolupracoval s rozhlasem, natočil film. Jeho život byl skutečně neobyčejný, naplněný bojem s nemocí.
Je jistě zásluhou Libora Knězka, že nám tohoto básníka ve své nové knize přibližuje. Máme možnost jej poznat z dopisů, které Pavel Tobiáš psal, z recenzí jeho básní i románu. Knězek, jak již je jeho zvykem, se snaží vypátrat všechno o životě autora a vzniku jeho děl. I tentokrát se zhostil velmi dobře svého úkolu. Sám o tom říká:
„Chtěl jsem v knížce ukázat, jak se chlapec plný aktivity, výborný sportovec a začínající vědecký pracovník, dovedl vyrovnat s izolací, do níž ho ochrnutí dostalo. Jak dokázal zvládnout osobní problémy, které ho na životní pouti provázely, jakými změnami procházela jeho psychika až do závěrečného smíření se svým údělem. A jak se všechny tyto životní rány Tobiášovy promítaly do jeho literární tvorby.“
V Knězkově knize Cesta z hořícího kruhu se nám objevuje člověk, bojující o svůj život i o uznání vlastního místa v literárním životě, nejen Ostravska. V roce 1976 dostává za román Cesta Cenu Jiřího Wolkera.
Frenštátská knihovna nám již mnohokrát připravila pěkný program. Vždy, kromě Libora Knězka, byli přítomni přednášející z Integrované školy z Frenštátu, dále představitelé města, přišli i starostové z Trojanovic, Lichnova a Bordovic. Pravidelně zde zavítají i členové Obce spisovatelů z nejbližšího okolí (Rožnov pod/Radhoštěm, Frýdek-Místek, Příbor). Přítomni byli i občané Frenštátu, kteří Pavla Tobiáše znali, ale znají i spisovatele Libora Knězka a mají své město rádi, tak jako on. Snad byl potěšen, když mu Pavel Gryga, člen Literárního klubu Petra Bezruče, přednesl báseň o Horečkách.
Pracovnice knihovny vytvořily vskutku příjemné prostředí, kde návštěvník rád poslechne nové informace, pobude a cítí se dobře v kruhu přátel. Dík za příjemný večer.
Křtili jsme již desátou knihu z Frenštátska, která bude jedenáctá?
„Chci se ještě jednou pustit do Četyny. Již jsem o něm psal v knize Krajina černá lesem, ale teď by to mělo být něco většího. Název nové knihy? Přes hranice času.“
Tak se necháme jistě brzy novou knihou spisovatele Libora Knězka překvapit.
Foto: archiv knihovny ve Frenštátě - Libor Knězek
Před
nedávnem mne v regionálních novinách
upoutala krátká zprávička, která
oznamovala, že v obci Bílá bude sloužena za
pěkného počasí Svatohubertská
mše pod širým nebem. Byla jsem zvědavá, jak
bude probíhat, proto jsem se rozhodla do těchto míst
podívat. Nechtělo se mi ani věřit, že si zdejší
myslivci s Pánbíčkem to počasí nedomluvili,
protože ač bylo ráno mrazivé, zpod mraků vykukovalo
podzimní sluníčko a nádherně ozařovalo
okolní stromy a celou zdejší krajinu.
Ještě mi vrtalo hlavou, proč myslivci
vzpomínají svatého Huberta už nyní v
říjnu, když podle kalendáře jeho svátek
slavíme 3. listopadu. Na to jsem dostala odpověď od
předsedy mysliveckého sdružení Ostravice Karla Matuly.
Bylo to skutečně kvůli počasí. Kdyby ale náhodou přece
jen bylo škaredě, mše by se sloužila v dřevěném
kostele sv. Bedřicha a možná by celá slavnost
pak neměla tu správnou atmosféru.Autem jsem se dostala až k potoku Velká Smradlavá, odtud jsem už pak spolu s dalšími příchozími pokračovala pěšky k loveckému zámečku, kde celá slavnost probíhala. Byla jsem překvapená, jak je tento dřevěný zámeček se zděnou podezdívkou a šindelovou střechou, který nechal postavit v roce 1906 arcibiskup B. Landgrot z Fűstenbergu, krásně nazdoben. Uprostřed prostranství na vyvýšeném místě stál oltář a pod ním ležel na smrkových větvích zastřelený jelen - trofej lovu. Všude plno květin, k nebi stoupal bílý dým z ohňů. Asi sto padesát lidí se zúčastnilo této slávy. Byli mezi nimi věřící, myslivci, občané Bílé, ale i náhodní turisté.
Bylo deset hodin a slavnostní Svatohubertská mše
mohla začít. Celebrovali ji P. Edmund Kempný a P. Jaroslaw Folta, ministrantů jsem napočítala pět.
Nevšední zážitek ze mše ještě
umocňovali trubači Okresního mysliveckého sdružení
z Přerova a zpěváci pěveckého sboru Chorus Collegium
Odry, kteří celý obřad doplňovali zpěvy.Přiznám se, že jsem si předtím doma vyhledala informace o sv. Hubertovi. Co to vlastně bylo za člověka? Co ho vedlo k tomu, že se rozhodl svůj život zasvětit Bohu?
Sv. Hubert, biskup v Lutychu, je patronem myslivců, střelců, řezníků. Narodil se kolem poloviny 7. století. Oženil se velice mladý, avšak svou ženu ztratil při narození prvního dítěte. Zlomen bolestí nad tou ztrátou, uchyloval se Hubert stále častěji do lesů a hledal zapomnění v lovu. Tam prý spatřil jednoho dne jelena, který mezi parohy nesl svítící kříž. Po tomto vidění se Hubert rozhodl změnit svůj život, dal se na kněžskou dráhu a brzy na to přijal i kněžské svěcení.
P. Edmund ve svém kázání některé skutečnosti o sv. Hubertovi zmiňoval. Mimo jiné vyzdvihoval i určité přednosti zvířat, které lidé třeba nemají... Mše skončila odvezením jelena překrásným párem koní.
Když jsem odcházela, byla jsem ráda, že ještě u nás existují určité tradice a zvyky, které je ovšem třeba udržovat. I tato nevšední událost, jakou se nejen pro místní stala Svatohubertská mše, jistě do beskydských "Zadních" hor, patří.
Potkat v dnešní době řezbáře není tak
úplně běžné. Podařilo se mi setkat se hned s několika
takovými umělci, a sice na frýdeckém zámku,
kde se uskutečnil počátkem října Řezbářský
plenér - pracovní setkání řezbářů a
ostatních zájemců o tento druh umění. Pro
mnohé z nich byla akce příležitostí k
inspiraci, předání si zkušeností a
nápadů. Velice zajímavé
reliéfy přinesl řezbář Milan Oboda z
Mniší na Frýdecko-Místecku. Byla to
pohádka sledovat jeho ruce při práci. A přitom mi
ještě stačil vyprávět svůj životní příběh.Milan Oboda dlouhá léta pracoval v textilním podniku Slezan ve Frýdku-Místku na propagaci jako malíř písma. V té době též studoval tři roky u akademické sochařky Havlíčkové. Už v tomto období ho zaujalo dřevo, opracovával je. Pro Slezan začal vyrábět dřevořezby s textiláckou tematikou, které byly předávány jako suvenýry návštěvám a hostům. Po roce 1989 pracoval tři sezony na hradu Hukvaldy. Naskytla se mu možnost koupě starého statku v Mniší, kde si posléze zařídil svoji řezbářskou dílnu a konečně se mohl plně rozvinout jeho zájem o řezbářství.
Milane, řekni mi, co cítíš ke dřevu?
,,Dřevo je pro mne kus přírody, kterou miluji a zároveň se snažím ochraňovat ji, jak jen to jde. Dřevo je materiál, který je tu po staletí, přežívá spoustu generací. A pro mne je to asi boží dar - mít vizi tématu, kompozice, pak už jen stačí měnit detaily. Jsem spokojený, když si mohu dělat práci podle svého, jak to cítím. Za těch třicet let, co se s dřevem mazlím, jsem si už vybudoval svoji
klientelu. Sázím na to, že lidé přijdou za mnou,
že si mne najdou, když něco potřebují. Když pak
navštívím své známé,
působí mi to určité potěšení a hřeje mne to
u srdíčka, když vidím své plastiky. Pravda, teď po
létech bych už někdy provedl některé detaily jinak. Ale
člověk a jeho práce - zvláště taková, jako
je řezbařina - se neustále vyvíjí.Asi pět mých výrobků, kterých si skutečně cením, má můj bratr ve Vídni. Jedná se třeba o reliéfy, kde se v tematice objevuje muzika, rostlinné motivy a do toho jsou vloženy lidské ruce."
Kde bereš dřevo pro své výrobky?
,,Materiál pro opracování nacházím u stolařů a truhlářů. Dřevo musí léta vyzrávat v příznivém klimatu, za určitých podmínek. Jen takové je pak vhodné pro výtvarnou činnost a ne pro řemeslné práce."
Máš nějaké životní krédo?
,,Moji největší motivací je výhled z okna dílny na zahradu, na horizontě se za krásného počasí objevují Pustevny a Radhošť, odkud se ke mně múzy slétají. Ve svých výtvorech se snažím o vyjádření mého vztahu a hlubokého citu k přírodě. Víš, já mám koně a velice rád s ním jezdím po lesích, kde bedlivě sleduji, co se kolem mne děje. Moc to bolí, když slyším střelbu na zvěř. Z toho nemám dobrý pocit. Všechny své dojmy zachycuji nejen ve dřevě, ale snažím se též trochu veršovat. Věřím, že přijde čas a také mé básně spatří světlo světa."
Milane, v to pevně věřím a už se na ně těším. Ještě bych od Tebe chtěla slyšet, zda máš nějakého pokračovatele v tom svém řezbářském řemesle, zda je někdo takový, koho zasvěcuješ do jeho tajů.
,,U svého mladšího syna Lukáše jsem pozoroval určité výtvarné vlohy. Ten se ale na svět začal čím dál více dívat přes objektiv fotoaparátu, kterému už dnes úplně propadl. Ale jsem rád, že i on má určité umělecké cítění, jeho práce ho plně naplňuje. Každý máme svůj vlastní svět krásna a umění. Že to u mne vyhrála řezbařina na celé čáře, dokazují mé výtvory, na které jsem pyšný."
Opravdu obdivuji Tvé reliéfy a přeji Ti, aby Tvůj pracovní elán neustal, aby Ti múzy z Radhoště našeptávaly stále nové inspirace pro to krásné řezbářské řemeslo.
Tato vitální padesátnice vyprávěla o
svém životě a osudech své knihy - Kdo má židli,
bydlí aneb Prknonovela s příchutí primalexu:„Vystudovala jsem gymnázium ve Frýdku-Místku, prošla několika zaměstnáními. Pět let jsem pak byla bez práce. Osud mne zavál do Bohumína. Pořídila jsem si byt v romské čtvrti. Nad jeho zvelebováním jsem trávila týdny a zažívala spoustu historek – úsměvných i nepěkných. Vždy jsem je psala mailem svým známým. Až jsem dostala nápad, že z těchto mých příběhů by už jistě byla kniha. Začala jsem je dávat dohromady, o ilustrace jsem poprosila děti z mateřské školky, sehnala několik sponzorů a knížka je na světě. Dnes mám svou židli a kdo má židli, bydlí,“ dodává autorka o své knížce příběhů, které se skutečně staly.
Helena Červenková přečetla ze své knihy několik veselých příběhů, zodpověděla dotazy členů klubu a pak informovala ještě o bohumínském občanském sdružení Maryška.
„Maryška existuje od roku 2000, toto občanské sdružení tvoří skupina lidí, která dobrovolně, ve vém volném čase, vyvíjí nekonvenční kulturní aktivity. Máme od roku 2005 na náměstí T. G. Masaryka v Bohumíně nově zrekonstruovanou budovu Salón Maryška, kde kromě literárních večerů pořádáme komorní hudební recitály, výstavy výtvarné, fotografické i historické. Výjimku netvoří ani divadelní představení amatérů i profesionálů,“ chrlila ze sebe s velkým nadšením tajemnice sdružení.
Jistě to nejsou poslední informace, které se členové Literárního klubu Petra Bezruče dozvěděli o tomto zajímavém občanském sdružení. Mnozí si kladli otázku: Proč nemůže něco podobného existovat i u nás ve Frýdlantě nad Ostravicí?
Malíři Blanka a Antonín Ličmanoví pocházejí z Hranic na Moravě, kde žijí a tvoří.
Blanka Ličmanová zaznamenává jemnou kolorovanou kresbou poezii. Jako ilustrátorka doprovází básnické sbírky různých autorů a také bibliofilské tisky. O široké škále výrazových prostředků svědčí experimenty s basreliéfovými závěsnými artefakty, plastickými miniaturami a statickými loutkami. ,,Mé výtvarné dílo je poznamenáno vztahem k přírodě, hudbě, poezii a tanci," vyznává se malířka poetických kreseb. ,,Svět postihuji v jeho proměnlivosti a člověka v jeho vývoji."
V jejím výtvarném vyjadřování převládá figurální kresba. ,,Ženské tělo a děti vnímám jako symbol mateřství, přírodní motivy jako součást lidského života." Její půvabné křehké kresby vypovídají o těsné vazbě člověka a přírody a zároveň o fantazii a citlivém chápání malířky krás i složitostí současného světa.
Antonín Ličman je naopak tvůrcem robustních děl. Pro realizaci svých obrazů používá vlastních kompozitů, které dotváří barevn
ě. Výsledkem je efekt plastického obrazu, který prohlubuje prostorový dojem. ,,Každý obraz mám dopředu vymyšlený," říká malíř. ,,Já nemohu dělat a la prima, že bych přišel, nahodím plátno a za hodinu jsem hotov. Nejprve si udělám lehký náčrtek, pak pomocí hmoty vytvořím hlavní motiv, ten dotvářím barevně. Základní motiv je tvarově daný od počátku, protože až na maličkosti už se v obraze nedá nic korigovat."
Obraz Harmonický nápad Antonia Vivaldiho je směsicí vířících myšlenek, tónů a nápadů, na pozadí houslí se ukazuje skladatelova tvář. ,,Při práci poslouchám muziku," vysvětluje historii obrazu malíř. ,,Ta kompozice - to přijde samo. A Vivaldiho mám rád, jeho Roční období patří k nejkrásnějším skladbám. Vivaldi na obrazu se kochá tím, jak se jeho hudba v mém výtvarném podání lidem líbí, jak vše vnímají, prožívají. Je duchem obrazu. Ten mimochodem skončil v soukromé sbírce jedné podnikatelky v Hranicích."
Neobyčejný je také obraz Klaun, ale vlastně všechny obrazy Antonína Ličmana. ,,Na mých obrazech je hlavním výrazovým prvkem linka, či linie, což mi umožňuje abstraktně vyjádřit pohyb bodu v ploše, či prostoru, vztah k ostatním předmětům a zákonitostem a ukazuje funkční spojení světa, jeho jevů a významů," dodává malíř.
1. Malíř Antonín Ličman, 2. Malířka Blanka Ličmanová, 3. Jarní probuzení, obraz B. Ličmanové, 4. Když se jaro probouzí, obraz B. Ličmanové, 5. Harmonický nápad Antonia Vivaldiho, obraz A. Ličmana , 6. Klaun, obraz A. Ličmana
Vloženo 2. 10. 2007
Akademický malíř Miloš Šimurda, nar. 5. 6. 1924 ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde prožíval své mládí, ale také ve Valašském Meziříčí. Studoval gymnázium ve Frýdku-Místku a obchodní akademii ve Frenštátě pod Radhoštěm. Místo dráhy podnikatele a obchodníka se vypravil. studovat vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě, pak i mozaikářství v italské Raveně. S malováním začínal ve skromném ateliéru v domku své maminky v Juřince u Valašského Meziříčí. Po absolvování vysoké školy zůstal malířsky "na půl úvazku a na půl peněženky" v Bratislavě, kde tráví zimy, léta naopak v Rožnově pod Radhoštěm. Rodný kraj se stal neodmyslitelnou součástí jeho malířské tvorby, charakteristickým malířským rukopisem jej často stylizuje do poetické polohy. Věnuje se také mozaice a monumentální tvorbě.
PhDr. Jaroslav Štika, CSc., etnograf, narozen 1. 4. 1931 v Rožnově pod Radhoštěm. Vystudoval valašskomeziříčské gymnázium a filozofickou fakultu Masarykovy univerzity Brno. V letech 1956-72 pracoval v ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, v letech 1972-99 byl ředitelem Valašského muzea v přírodě, působil jako viceprezident svazu evropských muzeí v přírodě. Vydal etnografický region Moravské Valašsko, jeho vznik a vývoj, Lidová strava na Valašsku a Československá muzea v přírodě.
Středoškolský profesor Jaromír Štrunc, muzikant, narodil se 7. 3. 1932 v Karviné-Fryštáku, ale od dětství žije v Rožnově pod Radhoštěm. Folklor se mu stal osudem. Je více než 40 let primášem cimbálové muziky souboru lidových písní a tanců Radhošť v Rožnově. Sběratel lidových písní. Během národopisných slavností organizuje lidové zábavy, při nich uvádí dávno zapomenuté prvky lidových zvyklostí.
Všechny tři od mládí spojuje muzika. Společně rázovité písničky dnes hrají a zpívají už jen na vernisážích obrazů svého přítele malíře Miloše Šimurdy. Jako hudební skupina by si mohli dát do erbu logo "3x Š" - Šimurda. Štika, Štrunc, nebo, jak trochu pobaveně uvádějí - "234", protože právě tolik let bude v roce 2007 všem třem dohromady.
"Jsme takoví mohykáni," představil muzikantské trio Jaromír Štrunc. "Sešli jsme se v Rožnově pod Radhoštěm právě před šedesáti lety. Bylo to v době Valašského roku, který byl v důsledku válečných událostí přesunut z roku 1945 na rok 1947. Tři švarní chlapci, tři tanečníci ve valašských krojích v souboru Radhošť. Hráli jsme se Štikou na housle, Šimurda na kontrabas. Tehdy k nám patřil i čtvrtý mohykán, Jaroslav Frydrych, později vystudovaný akademický malíř, hrával na cimbál, dnes už bohužel nežije. Hráli jsme dokonce při vánoční mši, ale kvůli děvčatům jsme se stali tanečníky.
Následující roky nás rozdělily. Já si musel od roku 1950 vydělávat na živobytí. Miloš Šimurda a Jarek Štika šli na studia. Oba se pokaždé rádi vraceli na Valašsko, prožívali studentský život na salaších, někteří dokonce putovali po celých Karpatech. Setkávali jsme se u ohníčku třeba v Tisňavách, nebo i někde na Slovensku. Při dobrém pití jsme zpívali a také hráli. Po horách se tahat s basou a cimbálem nešlo, takže jsme hráli na housle. Obyčejně zbojnické písně. A právě ty, když se sejdeme, hrajeme dodnes, tak jako za mladých let."
V jejich zpěvu a hudbě stále rezonuje staré Valašsko. A i když Jaroslav Štika míní: "Bylo to lepší, tehdy!", jejich rázovité vystoupení nenechá nikoho bez odezvy.
Vloženo 4. 9. 2007
Kolik už bylo těch nezapomenutelných chvil, okamžiků v pětapadesátileté historii Lašského smíšeného pěveckého sboru Baška? Nevyčíslitelné množství. Nejdříve nalistujme tu nejstarší historii sboru a vzpomeňme řadu divadelních představení a spoustu veselých historek, ale i nevšední kamarádství lidí, které mezi mladými ochotníky divadla J:K:Tyla existovalo a které vedlo k založení smíšeného pěveckého sboru.
Takové kroky vždy stojí na obětavosti několika lidí. Jmenujme alespoň prvního dirigenta sboru Adolfa Kolčáře a školního inspektora Čeňka Gardelku, kteří v prvopočátcích pěvecký sbor svojí houževnatostí a přesvědčením o správné věci dokázali mnoho - přivést Lašský smíšený pěvecký sbor na patřičnou uměleckou úroveň a nadlouho jej zakotvit do povědomí lidí v širokém okolí. Toto vše se podařilo prostřednictvím koncertů, účastí na festivalech, soutěžích a přehlídkách pěveckých sborů doma i v zahraničí.
Další stránky z bohaté historie sboru jistě patří spolupráci s umělci Národního divadla, která byla započata v roce 1977 - tedy je to už 30 let, kdy pražští umělci spolu s Mistrem Eduardem Hakenem přijeli zpívat poprvé do sálu sokolovny v Bašce.
Dále otvírám stránku nevšedního přátelství s lužicko-srbským pěveckým sborem Meja z Radworja u Budyšína, které se začalo psát v roce 1984. A i tady vzpomeňme opět Adolfa Kolčáře, ale také spisovatele Bohumila Marka, předsedu OB Baška Františka Vaníčka a redaktora ČT Ostrava Jaromíra Šlosara, kteří položili základy vztahů, jenž jsou rozvíjeny dodnes výměnnými koncerty, ale i bližším poznáváním kultury obou stran.
Nové pěvecké stránky začal sbor psát pod vedením dirigentky Janiny Ptakové od roku 1998. Byla to čerstvá absolventka Pedagogické fakulty Ostravské university, kde vystudovala sbormistrovství, a nebála se postavit před čtyřicet zpěváků. Podařilo se jí za velmi krátkou dobu přivést sbor na vyšší uměleckou úroveň.
Podstatně se mění repertoár a do sboru přicházejí i mladí lidé. Pečlivý nácvik skladeb a dril přináší své ovoce. V roce 2003 se sbor zúčastnil mezinárodního festivalu Festa Musicale v Olomouci a umístil se ve stříbrném pásmu. V roce 2006 zpíval na mezinárodním Festivalu adventní a vánoční hudby v Praze a ani tady se neztratil. Ve své kategorii skončil v bronzovém pásmu.
Do povědomí široké veřejnosti se dostal i prostřednictvím dvou CD, které se mu podařilo nahrát. Zde patří dík všem sponzorům, obci Baška za finanční podporu.
Za všemi těmito úspěchy sboru stojí kus poctivě odvedené práce, ale také mnoho nezachytitelných vteřin odreagování se od rychlosti času, který se přímo valí. Utíká tak každý den úprkem dál, aby zase přinesl něco krásného a nezapomenutelného pro příští naše generace.
Robert N. (Nosek), profesí zpěvák a model (nar. 30. března 1978) pochází
z Rožnova pod Radhoštěm. V r. 1996 ukončil maturitou Střední odborné učiliště
elektrotechnické v Rožnově pod Radhoštěm, obor mechanik-elektronik a v r. 2000
absolvoval VOŠ při Obchodní Akademii ve Valašském Meziříčí, obor 
zpracování
ekonomických a vědeckotechnických informací s
výpočetní technikou, ukončeno
absolutoriem a ziskem titulu DiS. V letech 1996 až 1997 pracoval
jako elektrotechnik
u firmy Ronas, a. s., Rožnov pod Radhoštěm, v roce 1998
pobýval měsíc na
pracovní stáži v Anglii, v letech 2000 až 2003 byl
asistentem správce sítě a
správy firemního systému IT, TCT a. s., Rožnov pod
Radhoštěm. Na podzim 2003
vystupoval na Pravé české pouti Radia Čas.
Televizní diváci jej mohli vidět v
Dobrotách Petra Novotného, na TV Prima v pořadu Prima
jízda a jeho klip k písni
Všechno bude jiný vysílá velmi často
hudební TV Óčko. V anketě popularity
zpěváků Český slavík skončil dvacátý
třetí. K největším úspěchům
patří
Zlaté DVD za DVD Góóól dej… (2007).
Jeho nejnovější album je "The Besf of
Robert N." vydané v roce 2007.
Počátkem srpna 2007 se octl na skok doma v Rožnově pod Radhoštěm a v kalupu,
který neustále má, se podařilo položit mu několik (ne)vtíravých otázek.
Bylo obtížné dostat se do nebe pop muziky?
"Myslím že tak vysoko
ještě rozhodně nejsem. Sice někdy spolupracuji a potkávám se s hvězdami a
stálicemi českého showbyznysu, ale já sám se pohybuji spíše při zemi. Ale i tak
to není nic jednoduchého. Byl to dlouhodobější proces, kde záleží hlavně hodně
na náhodách a na tom, koho potkáte, kdo vám může a chce nějak pomoci a někam vás
posune."
Spolupracujete s řadou zpěváků a kapel, s
kým nejraději?
"Je pravda, že jsem se
setkal s mnoha osobnostmi showbyznysu ať už pracovně, nebo jen někde na párty,
ale pořád se to všechno řídí stejnými pravidly jako u každého jiného člověka.
Prostě jste rád s tím, s kým je vám dobře, s kým je sranda a kdo vás něčím
zaujal. Takže se nedá přesně říct, koho bych měl nejraději, takových lidí, co mám
rád, je víc, ale když to vezmu třeba z poslední doby, tak Davide Mattioli, se
kterým jsme dělali mou nejnovější písničku Aqua e sale a při mé zpívané
italštině jsme si užili hodně srandy. Davide je pohodový člověk a to mi
sedí."
Kterou písničku - nebo cokoliv jiného -
považujete za svůj největší úspěch?
"Moje měřítko úspěchu se
odvíjí od trochu jiných hodnot, než jaké jsou na první pohled vidět. Pro mě je
větší úspěch udělat někomu radost nebo nějak pomoci než třeba se objevit v
některém z televizních pořadů. Za největší úspěch pro každého považuji asi to,
když se podaří najít smysl života - důvod pro co nebo pro koho žít.
Ale jinak u mých
písniček mám
nejlepší pocit právě z té poslední
Aqua e sale. Je položená spíše v rockové
než
popové poloze a to se mi líbí víc."
Když máte dobrou náladu, kterou písničku si
broukáte?
"Tak to je téměř pokaždé něco jiného. Většinou to, co jsem naposledy
slyšel a co se mi líbilo. Mám poměrně široký rozsah stylů, které můžu
poslouchat. Např. od Roxette až po Metallicu."
Je pro vás Rožnov stále určitou základnou
jistoty?
"Rožnov je pro mě pořád
na prvním místě. Je to stále můj domov a tím snad i zůstane. Využívám každé
příležitosti, abych mohl přijet, pobýt doma s kamarády a užít si to. Tomu se
nemůže nic vyrovnat."
Vzpomenete si někdy na rožnovského zpěváka,
muzikanta a skladatele Bedřicha Čubu?
"Samozřejmě. Béďa
byl
součástí mých hudebních začátků a
podílel se na mých písničkách. A hlavně to
byl fajn člověk, který měl hudbu opravdu rád."
Zkusil jste dělat také film, jaký na vás
udělala tato branže dojem?
"No abych řekl pravdu, tak
mě to spíš trochu odradilo, protože jsem to čekal jednodušší. K herectví musí
mít člověk dán talent, možná víc než ke hře na hudební nástroj. Mě to
předstírání nálad, pocitů a situací moc nesedělo. Je to hodně o schopnosti se
vcítit do požadované role a to musí vycházet z vlastních prožitků. Jen těžko
může někdo předstírat třeba lásku, když nebyl zamilovaný atd."
Další plány, cíle?
"To nevím a nějak to ani
neřeším. Co přijde, přijde. Hlavní je, aby to člověka bavilo a něčím naplňovalo,
ať už je to cokoli. Můj nejbližší plán je najít fajn holku :-). Jo a ještě
zajít s klukama v Rožnově na fotbal :-)."
"Jánošíkův
dukát se stává tradicí, vždyť
dnes zahajujeme už devátý ročník," uvedl v
pátek v podvečer 3. srpna 2007
v komorním amfiteátru 
Dřevěného městečka
folklorní festival Jánošíkův dukát
místostarosta městského úřadu v Rožnově pod
Radhoštěm pan Alois Vychodil.
"Je dobře, že některé tradice zůstávají trvale živé. Lidová píseň a tance
patřily od nepaměti k životu našich předků a obohacují náš život i v dnešní
moderní době. Takovéto festivaly povyšují folklor na významný prostředek
vzájemného poznání lidových tradic."
Hlavními organizátory 9. ročníku
Mezinárodního festivalu slovenského folkloru v České republice Jánošíkov dukát
2007 byla Obec Slovákov
v České republice, Folklorní sdružení Púčik z Brna, Folklorní sdružení České
republiky a Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Záštitu nad
festivalem převzali ministr kultury ČR Václav Jehlička, minister kultúry SR
Marek Maďarič a hejtman Zlínského kraje Libor Lukáš. Na festivalu se
představilo 25 folkorních souborů s celkem 800 účinkujícími, mezi nimi hosté ze
Slovenska, Maďarska, Polska a Srbska.
Během slavnostního zahájení v obřadní síni
městského úřadu řekl starosta Rožnova pod Radhoštěm JUDr. Jaroslav Kubín:
"Žijeme spolu, spolupracujeme, scházíme se. Naše vzájemné vztahy jsou
velmi dobré také proto, že kultura a folklor prochází přes naši hranici, že je
provozujeme a prostřednictvím mládeže rozšiřujeme. To vše i díky všem
účastníkům tohoto příjemného setkání u nás v Rožnově."
"Záštitu nad folklorním festivalem
Jánošíkův dukát jsem převzal velmi rád," uvedl hejtman Zlínského kraje
Libor Lukáš. "Protože kultura českého a slovenského národa má obrovské
tradice. Je to zásluha všech, kteří se starají o pokračování těchto tradic,
abychom to, co jsme zdědili po předcích dokázali
uchovat pro budoucnost, aby si
naše mládež osvojila všechno co souvisí s lidovou moudrostí, abychom toho jak z
české tak ze slovenské strany využili pro naši budoucnost, ale také ukázali
Evropě a světu tradice kulturních hodnot obou našich národů. Chci 
poděkovat
vedení města Rožnova pod Radhoštěm, Folklornímu sdružení České republiky, Obci
Slováků v České republice, že letos už po deváté uspořádali tento seriál. A
těším se, že s mnohými z vás se tady setkám i v dalších letech, abychom
umocnili česko-slovenské vztahy a převedli je do reálného života
spolupráce."
Předseda folklorního
sdružení ČR Zdeněk
Pšenica: "Rožnov je jediné místo v ČR,
které hostí tři členské festivaly
folklorního sdružení. Chci moc poděkovat starostovi města
panu Jaroslavu
Kubínovi za pomoc a spolupráci nejen na tomto
Jánošíkově dukátu, ale na všech
ostatních festivalech. Poděkování patří i
jeho kolegům. Zlínský kraj pořádá 14
členských festivalů, 6 z nich hejtman Libor Lukáš
osobně zaštiťuje a také je
navštěvuje. A také jim pomáhá. Za to mu moc
děkuji. Další velké poděkování
patří Obci Slováků a Peteru Liptákovi za těch
devět let existence festivalu
Jánošíkův dukát."
Za
Obec Slováků v ČR promluvil Peter Lipták:
"V jedné krásné moravské písni se
zpívá Na těch panských lukách našel
jsem
já dukát. Když jsme před devíti roky přišli
do Rožnova nechodili jsme po
panských lukách hledat dukáty, ale šli
rovnou na radnici a do muzea a tam jsme
hledali dobré lidi. A ty dobré lidi jsme tam skutečně našli. Proto Jánošíkův
dukát už devět roků existuje. Významným způsobem festival podporuje
Ministerstvo kultury České republiky a také Slovenská republika. Věřím, že v
takovéto pohodě a shodě se i za rok setkáme na desátém jubilejním ročníku a
opět nám bude spolu dobře."
Ředitel festivalu Vlastimil
Pavlištík:
"Také chci poděkovat Obci Slováků a městu Rožnovu, že
jsme tady u dobrých
lidí našli zázemí, kteří nám
pomohou Jánošíkův dukát dále
rozšiřovat, aby těch
dukátů bylo dost pro každého, kdo na tento festival do
Rožnova přijde. Už nyní
vás všechny zvu na desátý jubilejní
ročník, potěšit se krásnými zážitky."
K významným hostům
festivalu patřila česká
atletka, oštěpařka, Olympijská vítězka z roku
1952, Mistryně Evropy z roku 1954
a 1958 a držitelka stříbrné
medaile z OH 1960 paní
Dana Zátopková. Také čeští
veslaři bratři Oldřich a Pavel Svojanovští, Mistři Evropy
1969, držitelé
stříbrných medailí z OH 1972, 1976 a z MS 1971,
bronzové medaile z MS 1974.
Starosta města JUDr. Jaroslav Kubín předal
olympioničce Daně Zátopkové kytici. "Vítáme vás spolu s bratry
Svojanovskými jako vzácné hosty."
"Dana má velice ráda folklor, zbožňuje
cimbálovky, takže je tady na pravém místě," uvedl Pavel Svojanovský. A
olympionička Dana Zátopková dodala: "Já tady nejsem cizí, vyrostla jsem v
Uherském Hradišti u cimbálovky, takže mám ráda folklor a jsem šťastná, že se
těchto slavností mohu účastnit."
Pak už následovalo foklorem rozezvučené a
roztančené Masarykovo náměstí, živá pozvánka na festivalové programy, průvod
folklorních souborů do komorního amfiteátru v Dřevěném městečku, kde festival
Jánošíkův dukát pokračoval prakticky non stop až do nedělního odpoledne, kdy
jej pořadem "Z rodného kraja" uzavřelo vystoupení všech folklorních
souborů a sólistů, kteří se festivalu Jánošíkův dukát 2007 účastnili.
Ti, kteří se krásou
folklorní klenotnice
nepotěšili letos mají příležitost za rok při
desátém jubilejním ročníku, který
- jak slibují pořadatelé - bude ještě
pestřejší a zajímavější.
1. Mladí muzikanti
2. Olympionička Dana Zátopková, bratři Svojanovští a starosta města Rožnov p. R. JUDr. Jaroslav Kubín
3. Ze slavnostního zahájení
4. a 5. Roztančené mládí
Vloženo 7. 8. 2007
Společným počinem Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, Českého svazu ochránců přírody Valašské Meziříčí, Sboru dobrovolných hasičů v Pulčíně a obce Francova Lhota je výstava "Valachovo zaměstnání", expozice unikátních snímků ze sbírek Valašského muzea v přírodě o rozmanitosti tradiční rukodělné výroby na Valašsku. Autorem výstavy je odborný pracovník Valašského muzea v přírodě Mgr. Daniel Drápala, Ph.D.
Proč tato výstava až na konci světa?
„Právě že na konci světa. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm navštíví desetitisíce lidí, ale je zapotřebí vyjít vstříc i lidem v terénu a přiblížit
jim co máme v našich sbírkových
fondech. Výstava prostřednictvím fotografií
přibližuje to jak naši předkové
získávali obživu především ze surovin a
materiálů, které byly k dosažení, ať už
to bylo dřevo, vlna, len, případně proutí. Právě
ti jsou i na fotografiích
zachyceny: šindeláři, papučáři, výrobci
březových metel, košíkáři. I dnes
někteří řemeslníci z nich čerpají a na tyto
tradice navazují. Na výstavě jsou prostřednictvím fotografií rovněž představení Nositelé tradice lidových řemesel, kteří pocházejí nebo působí na Valašsku. Nejnovější z nich je paní Blanka Mikolajková, která v září v Uherském Hradišti převezme dekret Nositele tradice lidových řemesel pro oblast tkaní na krosience."
Zajímavá výstava potrvá až do 30. září 2007.
Obec Pulčín si letos připomíná 80. výročí založení Sboru dobrovolných hasičů. Na této velké slávě byla představena nová hasičská stříkačka a sjelo se 120
hasičských sborů. V obci už osmým rokem
působí občanské sdružení "Vesničko má milovaná". Anastázie Žídková a
Ludmila Vráželová jsou v na čele zdejšího kulturního dění. Jejich péči je v
Pulčíně dokončovaná přestavba někdejší hasičské zbrojnice na kapli, v srpnu to
byl už druhý jarmark (loni na něj přijelo na 500 lidí!), pořádají slet
čarodějek dobrodějek ze širokého okolí, výstavy, svatodušní pouť, pod
Pulčínskými skalami (oblíbené místo trampů a turistů) upravují tři studánky, v
obecním sadu vysadily osmadvacet nových ovocných stromů a s pomocí ochránců
přírody rozvěsily 30 ptačích budek. Do budoucna chtějí na vrcholu kopce
Obecnice, který se vypíná nad Pulčínem a odkud je neobyčejný rozhled na krásné
panorama okolních hor postavit rozhlednu. "Jsme jen taková malá dědinka a
pořád se tady něco děje," řekla paní Anastázie Žídková.Pulčínské skály obdivoval už Svatopluk Čech. Podnes je toto tiché údolí vyhledávaným místem turistů, jak o tom ostatně svědčí zápis do vrcholové knihy na nejvyšším bodě Pulčínských skal: "Zdravíme jeden z nejkrásnějších koutů v naší republice."
Text
a foto: Richard Sobotka
Vloženo 28. 7. 2007
Ústřední
knihovna Knihovny města Ostravy začala v dubnu tohoto roku
pořádat program s názvem Ostravský
strakáč. Jde o pravidelný cyklus besed,
vztahujících se k životu Ostravy a okolí.
Prostřednictvím vyprávění
zajímavých lidí, kteří „mají
co říct“ a také to umějí, chceme
ukázat, že
Ostrava je pestrá, mnohovrstevná a nabízí
zajímavé možnosti. Cyklus jsme pojmenovali
Ostravský Strakáč, neboť symbolem je velký
barevný hrnek, v němž budeme „míchat“
z vyprávění hostů, jež se budou rekrutovat
z velmi různých oblastí
života města, pokud možno „pestrobarevný pokrm“.
Beseduje se pravidelně každé
1. úterý v měsíci v 17 hod.
v hudebním salónku Ústřední knihovny
(budova vedle Sýkorova mostu).
Co
nevidět to bude téměř rok od takříkajíc
osudového seznámení s mými skvělými
přáteli: zpěvačkou francouzského původu Celine Bossu a s
typickým Ostravákem kytaristou Jiřím Martinů, tedy
Hlučnými sousedy. Společná známá se jednoho
dne pochlubila cédečkem, které dostala od „jednoho
kytaristy na „jednom festivalu“. Cédečko jsem
zcenzurovala a téměř okamžitě jsem se zamilovala do
hudebního stylu Hlučných sousedů. Bez
váhání po pár dnech jsem je oslovila a
rázem vzniklo mezi námi nejen přátelské
pouto, ale také tvůrčí atmosféra prostoupena
mnohými nevšedními víkendy a akcemi. Jejich
písně jsou právě tím, co na naši
hudební scéně určitě chybí. Mohu říct, že
jsou to nesmírně pracovití, tvůrčí a jemní
lidé. Ostatně v jejich písních okamžitě
poznáte radost ze zpěvu a hudby. Proto dovolte, abych vám
tvůrčí duo přiblížila rozhovorem.
"Samozřejmě,
jak už to bývá, svou roli sehrála náhoda a
samozřejmě hudba. Potkali jsme se na ulici v Lyonu, kde Jirka s
kamarádem Martinem hráli. Vracela jsem se z univerzity na
kolej a najednou jsem zaslechla krásnou hudbu. Bylo to tak
kouzelné, že jsem se musela zastavit, hodit do futrálu 10
franků a poslouchat. Pak jsem sebrala odvahu a šla se zeptat,
jestli bych si s nimi nemohla zazpívat jednu píseň. No a
od té doby jsme začali hrát a cestovat spolu. Na
univerzitu jsem se už nevrátila, protože jsem si uvědomila, že
hudba je tím, co chci dělat."